8. díl série Zjevení Když jsem v určitém období více studoval knihu Zjevení, prožil jsem několik zásadních „aha momentů“. Pochopil jsem například, že tuto apokalyptickou knihu nemusíme číst jako doslovný a přesný scénář konce světa, který se má celý odehrát v naší budoucnosti. Janovo poselství promlouvalo prostřednictvím obrazů a nadsázky k raným křesťanům v jejich konkrétní situaci. Jak promlouvá k nám dnes?
Už jako malého kluka mě při četbě Zjevení děsily zmínky o „srpu Božího hněvu“ a o „potocích krve, která poteče až po uzdy koní“. Vrtalo mi to hlavou: Pokud máme tyto obrazy číst doslovně a futuristicky, čekají nás v budoucnu místo automobilů znovu koňské povozy?
Krev odvaluje kameny Extrémní nadsázka byla ve starověké literatuře běžným vyjadřovacím prostředkem. Teolog Craig Keener připomíná, že starověké zprávy o bitvách často uváděly, jak po ulicích dobytých měst tekly řeky krve z masivního vraždění. Podobně rabíni nadsazovali masakr ve městě Bethar a tvrdili, že z něj do vzdáleného moře vytékaly tak obrovské proudy krve, že po cestě odvalovaly kameny a koně se v nich topili. Jan tedy ve svém vidění používá dobový literární jazyk, nikoli meteorologickou nebo vojenskou předpověď.
V 19. kapitole Zjevení je Ježíš vyobrazen jako ten, kdo jede na bílém koni do boje proti šelmě a králům země. Za pozornost však stojí zásadní detail: jeho plášť je „potřísněn krví“ ještě před samotnou bitvou.
Tady se potřebujeme zastavit a přehodnotit, co nám chce autor naznačit. Ježíšovo vítězství není představováno stejným způsobem jako triumf pozemských vojevůdců. Jeho vítězství musíme číst ve světle kříže: nepostříkal plášť krví svých nepřátel, ale zvítězil tím, že prolil krev vlastní. Ani meč nemá za pasem – vychází mu z úst, jde o meč jeho pravdy. Celý obraz tak dramaticky spojuje motiv boje s motivem soudu.
Čí krev ve Zjevení vlastně teče? Když se v knize Zjevení mluví o prolévání krve, jde téměř výhradně o krev Beránkovu a krev mučedníků. Teolog Jiří Mrázek k tomu pokládá trefnou otázku: „Způsobuje snad Boží rozhorlení to, že teče krev? Spíše můžeme tuto výpověď chápat tak, že prolitá krev mučedníků způsobuje, že Bůh je rozhorlen.“ Bůh v Apokalypse není původcem masakru, ale tím, kdo reaguje na nespravedlivé utrpení nevinných.
Lis Božího hněvu leží na Golgotě Jedním z míst, které mě v dětství i dospívání děsilo nejvíce, je tento obraz:
„Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil vinnou révu země a hrozny uvrhl do velikého lisu Božího hněvu. A ten lis byl stlačen venku za městem a vytekla z něj krev až po uzdy koní na vzdálenost tisíce šesti set stadií.“
Zjevení Janovo 14:19–20
Tento text ve mně zanechával obrovské otazníky ohledně Božího charakteru. Vnímal jsem ho jako krutý masakr poháněný hněvem a pomstou. Jenže i zde musíme číst mezi řádky.
Možná není náhoda, že krev vytekla právě „venku za městem“. Místo za branami města bylo v biblickém a židovském kontextu vždy spojováno s nečistotou a popravami. Nacházela se tam Gehenna – smetiště, kde hořel oheň – a podle evangelií leželo za městem i popraviště zvané Golgota.
V křesťanském čtení tak můžeme tento obraz lisu Božího hněvu nahlédnout ve světle kříže. Bůh v Kristu sám vstupuje do lidského světa plného násilí, bere jeho důsledky na sebe a vzkříšením poráží smrt i zlo.
Kdo s čím zachází, tím také schází Na jiném místě Zjevení čteme: „Těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!“ (Zj 16,6).
Tento obraz ukazuje logický důsledek: zlo, které lidé sami páchají, se nakonec obrací proti nim. Není to záchvat konkrétního Božího hněvu nebo cílené mučení jednotlivců. Je to popis samospádného principu – spirála násilí funguje tak, že kdo s čím zachází, tím také schází. Tragédií této spirály ovšem zůstává, že v ní často umírají i nevinní.
Mnozí komentátoři chápou například první čtyři pečetě (známé jako Čtyřicet jezdců Apokalypsy) coby obrazy Božího soudu. Jenže když je rozlomena pátá pečeť, mučedníci pod oltářem volají: „Kdy už, Pane, vykonáš soud?“
To nedává smysl. Byly snad předchozí katastrofy pouhým lidským zlem a nikoli Božím soudem? Nebo ti mučedníci něco nepochopili? Za obrazy, které zbrkle nálepkujeme jako „Boží tresty“, se skrývá něco hlubšího, co běžnému doslovnému čtení uniká.
Křesťanské poselství kříže spočívá v tom, že Bůh v Kristu zlo porazil již uprostřed dějin. A i když se až do konce tohoto věku budeme se zlem a násilím potýkat, jeho rozhodující porážka neleží teprve v nějaké daleké budoucnosti. Nečeká nás už žádná velkolepá podívaná na Ježíše bojujícího v ringu s drakem na konci světa. Rozhodující zápas už byl dobojován.
Na úplném začátku svého vidění spatřil Jan kolem Božího trůnu „duhu podobnou smaragdu“. Duha je starozákonním symbolem smlouvy s Noem – připomínkou Boží věrnosti a milosrdenství. V knize, ve které na první pohled čteme takové množství hrůz, se nám tak hned na počátku dostává ujištění o nezměněné Boží lásce a zaslíbení daném celému lidstvu.
(Pokračování v dalším díle.)