Ráno vítr proháněl holuby po střechách, v poledne roztáčel větrníky na zahradách a večer se opíral do oken, jako by se chtěl zeptat, co bylo k večeři.
Šimon bydlel s maminkou a dědečkem v domku u staré rozhledny. Dědeček býval tesařem a uměl ze dřeva vyrobit skoro všechno: lavici, kolébku, ptačí budku, truhlu na zimní jablka i tak krásnou lžíci, že bylo skoro škoda jíst s ní polévku.
V dílně měl pověšený kus starého lodního kormidla.
To bylo ve Větrovíně zvláštní, protože nejbližší moře bylo tak daleko, že ho nikdo z městečka nikdy neviděl. Větrovín měl louky, kopce, mlhy, pole a potok, který se tvářil důležitě hlavně po dešti. Ale moře ne.
„Dědečku,“ ptal se Šimon často, „odkud máš kormidlo?“
Dědeček se vždycky usmál a přejel po dřevě prsty.
„Z lodi, která neplula po vodě.“
„Tak po čem?“
„Po tom, co bývá mezi zemí a snem.“
To byla odpověď krásná, ale strašně nepraktická.
Šimon však měl rád nepraktické odpovědi. Dalo se s nimi žít déle než s těmi, které všechno vysvětlí hned a člověku už nenechají žádné místo pro vlastní představivost.
Každý večer chodil k rozhledně a díval se do dálky.
Pod kopcem ležela krajina. Pole jako hnědé a zelené záplaty, lesy jako tmavé ostrovy, vesnice jako hrstky světel. A nad tím vším se vznášely oblaky. Někdy bílé a kulaté jako ovečky, jindy šedé a těžké, jindy dlouhé a růžové při západu slunce.
Šimon je pozoroval a představoval si, že jsou to ostrovy.
Oblačné ostrovy.
Na jednom by rostly stříbrné stromy. Na druhém by bydleli ptáci, kteří zpívají jen těm, kdo se nebojí výšek. Na třetím by možná stála kavárna pro hvězdy, kde se podává mléko z měsíčního světla.
„Jednou tam pojedu,“ říkal.
„Kam?“ ptala se maminka.
„Nahoru.“
Maminka mu uhladila vlasy. „Nahoru se obvykle chodí po schodech.“
„Ne takhle nahoru.“
Dědeček seděl u kamen, brousil dláto a mlčel. Jen se na Šimona občas podíval tak, jako by věděl, že některé děti se nerodí jen pro cesty po zemi.
Jednoho podzimního večera přišla do Větrovína velká mlha.
Připlazila se z údolí, obtočila domy, schovala ploty a zaplnila ulice tak hustě, že pekařka Amálie omylem pozdravila vlastní vrátka, protože si myslela, že je to sousedka.
Mlha stoupala výš a výš.
Až nakonec zakryla celé městečko.
Jen rozhledna trčela nad ní jako stožár.
Šimon seděl u okna a díval se ven. Městečko zmizelo. Zůstalo jen bílé moře, které se vlnilo mezi střechami. Komíny z něj vyčnívaly jako ostrovy a měsíc nad nimi svítil tak jasně, že mlha vypadala skoro modrá.
Vtom se z dílny ozvalo tiché zavrzání.
Šimon vstal.
Dědeček spal v křesle u kamen. Maminka zavírala sklenice s povidly. Nikdo jiný tam nebyl.
Z dílny se ozvalo zavrzání podruhé.
Šimon otevřel dveře.
Staré kormidlo na stěně se houpalo.
Ne moc. Jen tak, jako by ho někdo z druhé strany jemně držel.
Pak z něj vypadla malá dřevěná tříska.
Dopadla na podlahu a rozzářila se.
Šimon se sklonil.
Tříska nebyla obyčejná. Byla tenká, stříbrně lesklá a voněla po dešti, dřevě a dálce. Když ji vzal do prstů, uslyšel vzdálené šplouchání.
Ne vody.
Oblaků.
„Dědečku,“ zavolal tiše.
Starý tesař stál ve dveřích dílny. Nevěděl, kdy se probudil. Měl na sobě vlněný kabát a v ruce lucernu.
„Už přišla,“ řekl.
„Kdo?“
Dědeček se podíval z okna na mlhu.
„Loď.“
Šimonovi se rozbušilo srdce.
Vyšli ven.
Městečko bylo tiché. Mlha ležela mezi domy tak hustě, že kroky v ní zněly měkce, skoro jako by člověk šel po peřině. Dědeček vedl Šimona k rozhledně. Stoupali po schodech nahoru, jedno patro, druhé, třetí, až se dostali nad mlžné moře.
A tam ji Šimon uviděl.
U rozhledny kotvila loď.
Neplula po vodě. Vznášela se v oblacích.
Měla trup z tmavého dřeva, lesklého jako kaštan po dešti. Její plachty byly utkány z mlhy, ale na okrajích se třpytily stříbrnými nitěmi. Místo kotvy visel z přídě těžký bílý oblak, svázaný provazem z větru. Na boku měla zlatými písmeny napsané jméno:
Oblačnice
Šimon vydechl.
„Ona je skutečná.“
Dědeček se usmál. „Některé věci jsou skutečné až tehdy, když na ně člověk přestane chtít důkaz a začne poslouchat.“
Na palubě se objevil někdo malý.
Vypadal jako dívka, ale možná to byla víla, možná duch větru a možná jen velmi stará námořnice v podobě dítěte. Měla šedé vlasy spletené do copánků, kabátek z mlhy a boty, které se nedotýkaly paluby.
„Dlouho jste si dali načas,“ řekla.
Dědeček se uklonil. „Zdravím tě, kapitánko Vánko.“
„Už nejsem kapitánka,“ řekla dívka. „Loď si hledá nového kormidelníka.“
Šimon se podíval na dědečka.
„Ty ji znáš?“
Dědeček položil ruku na staré kormidlo, které si přinesl z dílny.
„Kdysi jsem na ní plul.“
„A proč už ne?“
Dědeček se zadíval do mlhy.
„Protože jsem jednou zapomněl, že lodě se neřídí jen touhou do dálky. Musí také vědět, komu se vrátit.“
Kapitánka Váňka kývla směrem k Šimonovi.
„A ty? Chceš se svézt?“
Šimon chtěl říct ano hned.
Chtěl to říct tak rychle, až by slovo samo naskočilo na palubu.
Ale podíval se dolů. Tam pod mlhou byl domek, maminka, světlo v okně, dílna, kamna a miska s jablky. Všechno to zmizelo v bílém moři, ale on věděl, že to tam je.
„Vrátím se?“ zeptal se.
Kapitánka Váňka se pousmála. „To záleží na tom, jestli budeš umět držet směr.“
Dědeček mu podal starou dřevěnou třísničku.
„Vezmi si ji. Je z původního kormidla. Když zapomeneš, odkud jsi vyplul, zahřeje se.“
Šimon ji sevřel v dlani.
Pak vstoupil na palubu Oblačnice.
Loď se zachvěla.
Plachty se napnuly, přestože vítr nefoukal. Mlha pod ní se zavlnila jako hladina. Kormidlo na zádi se samo otočilo a čekalo.
„Kam plujeme?“ zeptal se Šimon.
„Do Moře obláčků,“ řekla Váňka. „A možná dál, když nebudeš moc křičet radostí.“
Šimon se snažil nekřičet.
Povedlo se mu to jen napůl.
Oblačnice se odlepila od rozhledny a vyplula nad Větrovín.
Městečko zůstalo pod nimi, schované v mlze. Šimon stál u zábradlí a cítil, jak mu vítr hladí tvář. Loď se nehoupala jako na vodě. Spíš klouzala, měkce a tiše, jako by ji oblaka nesla na dlaních.
Pluli nad střechami, nad komíny, nad kostelní věžičkou, kde si holubi spokojeně spali a vůbec netušili, že jim nad hlavou projíždí loď. Pak minuli poslední zahrady a ocitli se nad údolím.
Moře obláčků se rozprostíralo do všech stran.
Nebylo jednotné. Mělo proudy, víry, mělčiny a hlubiny. Některé oblaky byly lehké a průsvitné, jiné husté a nafouklé, další tmavé jako déšť. Mezi nimi plavaly malé ostrůvky z páry, na kterých rostly bílé kapradiny a modré květiny, jež se otevíraly jen při měsíčním světle.
„Tohle všechno je nad námi pořád?“ zašeptal Šimon.
„Pořád,“ řekla Váňka. „Jen zezdola se člověk dívá na spodní stranu.“
To byla zvláštní myšlenka.
Šimon si uvědomil, že celý život koukal na oblaky, ale vlastně nikdy neviděl, co mají nahoře.
První zastávkou byl ostrov Běloper.
Byl celý z hustého bílého oblaku a na jeho vrcholku rostl strom. Místo listů měl peří a místo ovoce na něm visely malé průsvitné zvonky. Když do nich vítr foukl, zněly jako sny těsně před probuzením.
„Tady se opravují potrhané sny,“ řekla Váňka.
Šimon uviděl, že pod stromem sedí drobné bytosti a sešívají kousky snů stříbrnou nití. Jeden sen měl tvar modrého koně, druhý voněl po malinách, třetí byl jen zmatek plný schodů, dveří a zapomenuté školní aktovky.
„A proč jsou potrhané?“ zeptal se.
„Někdy se lidé probudí příliš rychle,“ řekla Váňka. „A sen se nestihne celý složit.“
Jedna z bytostí pod stromem mávla na Šimona.
„Nechceš pomoct?“
Šimon se posadil a vzal do ruky stříbrnou jehlu. Nebyl zvyklý šít sny. Šil jen jednou knoflík a dopadlo to tak, že se sám přišil k rukávu. Ale sen se šil jinak. Stačilo vzpomenout si na něco hezkého a nit se sama rozzářila.
Opravil kousek snu, ve kterém malé děvčátko běželo loukou a nemohlo najít cestu domů. Přidal do něj světlo z okna své chalupy. Sen se uklidnil a složil se do měkkého obdélníku.
„Dobrá práce,“ řekla Váňka.
Šimon se usmál.
Pak pluli dál.
Nad oblastí šedých oblaků se objevila bouře.
Ne opravdová zlá bouře. Spíš mladá, neposedná bouřka, která se teprve učila hřmět a přeháněla to. Poskakovala mezi oblaky, házela kolem sebe blesky a křičela:
„Podívejte se na mě! Já jsem velká! Já umím rachotit!“
„Neumí,“ zamumlal Váňka. „Jen rámusí.“
Oblačnice se zachvěla.
Jeden blesk udeřil do mlžné plachty a udělal v ní díru.
„Kormidlo!“ vykřikla Váňka.
Šimon se vrhl k zádi.
Kormidlo bylo větší než on, ale jakmile položil ruce na dřevo, cítil, že ho loď poslouchá. Ne silou. Spíš důvěrou. Oblačnice se stočila mezi dvěma tmavými mraky. Bouřka jim zatarasila cestu.
„Já jsem největší bouře v kraji!“ zahřměla.
„Nejsi,“ řekla Váňka.
„Jsem!“
„Velké bouře nemusejí křičet, aby si jich někdo všiml.“
Bouřka se na okamžik zarazila. Pak se nafoukla ještě víc.
Šimon si vzpomněl na dědečkova slova. Loď se neřídí jen touhou do dálky. Musí vědět, komu se vrátit.
Podíval se dolů.
Někde pod mlhou spal Větrovín. Pokud by mladá bouřka spadla přímo na městečko, mohla by strhnout střechy, polámat větve a vyděsit všechny komíny.
„Nemůžeme ji prostě objet,“ řekl Šimon.
„Proč ne?“ zeptala se Váňka.
„Protože by pak šla dolů.“
Kapitánka se na něj podívala a poprvé se usmála úplně vážně.
„Tak co uděláš, kormidelníku?“
Šimon nevěděl.
Pak uviděl v dálce široké světlé oblaky. Byly měkké a klidné, rozprostřené jako peřina.
„Tam,“ řekl.
Otočil kormidlem.
Oblačnice vyrazila šikmo proti větru. Mladá bouřka se hnala za nimi a hlučně nadávala, že ji nikdo nebere dost vážně. Šimon vedl loď přes šedé proudy, mezi modrými trhlinami a kolem mraku, který vypadal jako zamračený beran. Vítr mu čechral vlasy, ruce ho bolely, ale nepustil se.
„Teď!“ zavolala Váňka.
Šimon stočil loď přímo do světlých oblaků.
Mladá bouřka se za nimi rozběhla a vpadla do měkkého oblačného pole. To ji obklopilo, pohladilo, zpomalilo a její hromy se začaly měnit v tiché brumlání.
„Já jsem…“ zahřměla naposledy. „Já jsem…“
Pak zívla.
A usnula.
Z tmavých mraků se stal dešťový polštář.
„Občas se bouřky musí jen uložit,“ řekla Váňka.
Šimon se opřel o kormidlo.
„To bylo těžké.“
„Protože jsi neplul jen pryč. Plul jsi kvůli něčemu.“
Dřevěná tříska v jeho kapse se zahřála.
Když se noc přiblížila ke konci, Oblačnice doplula k nejvyššímu místu Moře obláčků.
Tam, na hladině bílého světla, plul Ostrov posledních hvězd.
Nebyl velký. Spíš jako zahrada. Uprostřed stála malá lavička a vedle ní lucerna. V lucerně nehořel oheň, ale hvězda. Malá, slabá a trochu nakřivo.
„Tady se čeká na ráno,“ řekla Váňka.
Šimon vystoupil na oblak a šel k lucerně.
„Proč je ta hvězda tak slabá?“
„Protože někdo dole zapomněl, že si něco přál.“
Šimon se zamyslel.
„Přání může zeslábnout?“
„Když se na něj člověk dlouho bojí myslet, ano.“
Hvězda v lucerně poblikávala.
Šimon si najednou vzpomněl na sebe. Na všechny večery u rozhledny, kdy chtěl pryč, nahoru, za oblaky, někam, kde je všechno jiné. Myslel si, že je to přání odejít. Ale teď pochopil, že chtěl hlavně vidět svět tak, aby mu doma nepřipadal malý.
Sáhl do kapsy a vytáhl dřevěnou třísničku.
Byla teplá.
Položil ji k lucerně.
Hvězda se narovnala.
Světlo zesílilo.
A v tom světle uviděl Šimon Větrovín. Ne shora jako tečky a střechy, ale jako místo plné cest: k potoku, do dílny, na rozhlednu, k pekařce, k lesu, ke kopci, kde se vítr učí jména dětí.
Domov nebyl malý.
Jen ho někdy viděl z příliš malé dálky.
„Je čas vrátit se,“ řekla Váňka.
Šimon přikývl.
Oblačnice se obrátila zpět.
Cesta domů byla tišší. Mraky pod nimi se rozestupovaly a na východě bledla obloha. Když dopluli k rozhledně, první kohout ve Větrovíně právě zvažoval, zda už je vhodná chvíle budit svět, nebo si ještě minutu připadat důležitě.
Dědeček čekal nahoře.
„Tak co?“ zeptal se.
Šimon vystoupil z lodi.
„Plul jsem po oblačném moři.“
„To vidím.“
„Opravoval jsem sen.“
„Dobrá práce.“
„Uspal jsem bouřku.“
„To se hodí umět.“
„A zjistil jsem…“ Šimon se podíval dolů na mlhu, pod níž se probouzel Větrovín. „Že jsem nechtěl odplout pryč. Jen jsem chtěl vědět, že svět je větší.“
Dědeček přikývl.
„A je?“
Šimon se usmál.
„Je. Ale domov taky.“
Kapitánka Váňka se opřela o zábradlí Oblačnice.
„Kormidelník se nám docela povedl.“
„Zůstane loď?“ zeptal se Šimon rychle.
„Oblačnice nezůstává,“ řekla. „Připlouvá.“
„Kdy zase?“
Váňka ukázala na staré kormidlo.
Na jeho okraji se objevila nová značka. Malý oblak ve tvaru kotvy.
„Až se mlha zvedne tak vysoko, že se komíny budou tvářit jako majáky. Nebo až bude potřeba někomu spravit sen. Nebo až některá bouřka začne moc křičet.“
Šimon se zasmál.
Loď se pomalu odlepila od rozhledny. Plachty z mlhy se napnuly. Oblačnice vyplula do blednoucího nebe a mizela mezi prvními ranními oblaky.
Když se maminka ráno probudila, našla Šimona v dílně.
Seděl u stolu a kreslil mapu.
Nebyla to mapa země.
Byly na ní oblaky, proudy větru, ostrovy snů, pole pro ospalé bouřky a malý přístav u rozhledny.
„Kde jsi to viděl?“ zeptala se.
Šimon se podíval z okna.
Nad Větrovínem plul bílý oblak.
Na okamžik vypadal jako loď.
„Nahoře,“ řekl.
Maminka se usmála, jako se usmívají maminky, které nechtějí kazit dětem příběh tím, že se zeptají příliš obyčejně.
Večer si Šimon všiml, že staré kormidlo v dílně tiše svítí.
Ne celé. Jen jedna nová rýha na jeho okraji. Když se jí dotkl, uslyšel vzdálený šum plachet a hlas kapitánky Váňky:
Moře obláčků je širší, než se zdá. A některé přístavy se objevují až těm, kdo už vědí, proč se vracet.
Šimon položil ruku na dřevo.
Venku se nad kopcem zvedala mlha.
Ještě nebyla dost vysoká.
Ale jednou bude.
A až ten den přijde, Oblačnice znovu zakotví u rozhledny, plachty se napnou a Šimon možná objeví ostrov, na kterém spí deště, nebo město, kde se hvězdy učí padat pomalu.
Zatím však zavřel dveře dílny, šel domů na večeři a cestou se ještě jednou podíval k obloze.
Oblaky tam pluly jako bílé lodě.
A Šimon už věděl, že některé z nich opravdu někam míří.