Město duchů kousek od hranic: Před lety sem jezdily davy, teď se sem skoro nikdo neodváží

Sdílet

Uprostřed polských lesů leží rozlehlá sovětská vojenská základna, kterou před více než třiceti lety opustili její obyvatelé. Pstrąże dnes připomíná kulisy postapokalyptického filmu – jenže tady je všechno skutečné.

Město duchů kousek od hranic: Před lety sem jezdily davy, teď se vám

Zdroj: Qbanez, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

Když se řekne město duchů, většina lidí si vybaví Pripjať u Černobylu. Jenže podobných míst existuje víc, než bychom čekali. Jedno z nich leží překvapivě blízko českých hranic – v jihozápadním Polsku, ukryté v hustých lesích poblíž města Żagań. Jmenuje se Pstrąże a jeho příběh je fascinující i znepokojující zároveň.

Základna, která žila vlastním životem

Pstrąže nebylo obyčejnou vojenskou základnou. Byl to soběstačný vojenský komplex – malé město uvnitř města. Obytné bloky, kasárna, nemocnice, školy, obchody, kulturní dům, sportoviště. A pod tím vším rozsáhlá síť podzemních bunkrů, velitelských center a skladů. Tisíce sovětských vojáků zde žily se svými rodinami, odříznuté od okolního polského světa.

Pak přišel rok 1991. Sovětský svaz se rozpadl a Rudá armáda začala stahovat své jednotky z východní Evropy. Pstrąże bylo vyklizeno během několika měsíců. Vojáci odešli, rodiny sbalily, co mohly, a za nimi zůstaly prázdné budovy plné osobních předmětů, dokumentů a dětských hraček. Jako by se čas zastavil uprostřed věty.

Co zbylo po odchodu vojsk

Zajímavé je, že Pstrąże neopustili kvůli žádné katastrofě. Nebyla tu havárie reaktoru, chemický únik ani přírodní pohroma. Základnu zabila geopolitika – rozhodnutí učiněná tisíce kilometrů daleko, v Moskvě a Varšavě. A právě to z ní dělá tak zvláštní místo. Budovy začaly chátrat až poté, co odešli lidé, kteří se o ně starali.

Dnes, více než třicet let po odchodu posledních vojáků, vypadá Pstrąże jako kulisy z postapokalyptického filmu. Střechy se propadají, stropy hrozí zřícením, ocelové nosníky reziví. Zloději kovů si odnesli elektrické rozvody, topení i potrubí. Voda proniká rozbitými okny dovnitř a urychluje rozpad. Podzemní tunely jsou zatopené nebo zavalené.

Nebezpečné dědictví studené války

Co znepokojuje odborníky nejvíc, je fakt, že komplexní analýza environmentálních rizik v podstatě neexistuje. Po sovětských vojácích zůstala spoušť, kterou Polsko muselo řešit s minimálními prostředky. Spekuluje se o kontaminaci půdy pohonnými hmotami a chemikáliemi, o přítomnosti azbestu ve stavebních materiálech, o možných únicích PCB z transformátorů.

Vojenské základny byly vždy centry masivního používání pohonných hmot, olejů a rozpouštědel, upozorňují environmentalisté. V zemi může stále dřímat chemický koktejl z úniků ze skladů a dílen. A pak je tu otázka nevybuchlé munice – neoficiální zprávy o nálezech střeliva se čas od času objeví.

{image:71337190}

Magnet pro dobrodruhy

Přesto – nebo možná právě proto – Pstrąże přitahuje stovky návštěvníků ročně. Urban exploreři, fotografové, hledači adrenalinu. Formálně je vstup zakázán, ale skutečná kontrola prakticky neexistuje. Ploty jsou zbořené, brány chybí, výstražné cedule často poničené nebo ignorované.

Každý, kdo sem vstoupí, riskuje. Pád z výšky, propadnutí do podzemních prostor, zranění ostrými předměty, vdechnutí azbestových vláken. Neexistuje tu žádná organizovaná záchranná služba ani rychlý systém reakce na incidenty. Je to místo, kde člověk skutečně bere svůj osud do vlastních rukou.

Budoucnost v nedohlednu

Jaké jsou plány pro Pstrąże? Upřímně řečeno – žádné konkrétní neexistují. Vlastnictví pozemků je roztříštěné, náklady na sanaci astronomické. Komplexní rekultivace by vyžadovala miliardové investice, které nikdo není ochoten poskytnout. Místo údržby tak probíhá nekontrolované chátrání.

Pstrąże zůstává tím, čím je už třicet let – obrovskou jizvou v krajině, která se pomalu a bolestivě hojí sama. Město duchů uprostřed Polska, kde se zastavil čas a kde příroda si pomalu bere zpět to, co jí kdysi patřilo. Memento studené války, na které svět raději zapomíná.

A možná je to tak správně. Některá místa prostě potřebují zůstat zapomenutá – alespoň do doby, než budeme připraveni se s jejich dědictvím skutečně vypořádat.

Město duchů kousek od hranic: Před lety sem jezdily davy, teď se sem skoro nikdo neodváží

„To nebyl nástěnkář.“ Archivy ÚV KSČ dokládají ideologickou činnost „strejdy Ričrda“

Popelka z kamionu touží po dítěti. Polovinu těla krásné Marcely ale tvoří tuk

Odmítla pustit plačící dítě k oknu. Video z letadla zničilo ženě kariéru, teď jde k soudu

Vyhlašujeme nejlepší mletou kávu ze supermarketu: Češi jí kupují ve velkém, protože stojí pár korun a chutná lépe než z kavárny

„Bylo to umění,“ hájí pornoherečka Lauberová svůj nahý příchod na červený koberec