6 min

Jan Urban: Strach ze sudeťáků a česká politika jako forma duševní choroby

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

KOMENTÁŘ. Jakoby skutečnost a fakta často neexistovaly. Česká politika připomíná specifickou podobu duševní poruchy. Tím spíše se jí mohou věnovat lidé bez znalosti problému, vedení fantasmagoriemi o čemkoliv. Slušnost je až příliš často považována za slabost a umění lhát bez uzardění za přednost. Takový koktejl periodicky vede k emocionálnímu zmatku, který je vzápětí rychle zapomenut.

profimedia-1066590141

Zdroj: Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně, leden 2026. Foto: LADISLAV KŘIVAN / MAFRA / Profimedia

Takový koktejl periodicky vede k emocionálnímu zmatku, který je vzápětí rychle zapomenut. Větší problém však je, že znemožňuje pochopení vlastní historie a tím vytváření společenského srozumění a identity.

Čechy takový stav dostává do nepříjemné blízkosti ruských nacionalistů, až fanaticky věřících lžím o specifické a za všech okolností mírotvorné, čestné a spravedlivé ruské politice, vycházející z historické „pravdy“ o nadřazenosti pravoslaví. Vyprávějte potom takovému člověku něco o krvavé diktatuře, milionech mrtvých, okupaci cizích zemí a o historických lžích od roku 1917.
Vzpomínky na národní obrození
V posledních dnech se Česká republika začala doslova otřásat dvěma „historickými“ tématy. V normálním společenství bez komplexů by si jich všiml jen málokdo. Nedostatek sebevědomí a neznalost pravdivé národní historie však dramaticky ulehčují přístup demagogie na historicky nepoučenou scénu.

Podívejme se na důvody, proč jsou rozvášněné argumenty ustrašených čecháčků proti konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně a protesty proti snížení příspěvků Evropské unie do českého rozpočtu příbuzné.

Vystačili jsme si pohádkami o údělu malého národa, který se nakonec vzepřel tři sta let trvající porobě a vybojoval samostatný stát, aby ho znovu ztratil nejprve kvůli nacistické třetí říši a potom kvůli komunistické diktatuře.

Odpověď musíme hledat už v ublíženosti většinového proudu národního obrození, přesněji jeho kultury a politiky. Tehdejší hospodářské úspěchy jako by neměly váhu, tón udávalo bolestínství kultury, veřejné diskuse a politiky. Krásnou ilustrací je ufňukaná báseň Svatopluka Čecha „Nevěřme nikomu“ ze sbírky Jitřní písně, vydané v roce 1887.

„Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam, starý boj skrývá se za každým mírem, soucit a přízeň jsou falešný klam.“

Co by chudák Svatopluk Čech říkal na Evropskou unii, posílající přes dvacet let stovky miliard na modernizaci „českého světa“, nebo na Severoatlantickou alianci, zaručující bezpečnost českého státu lépe a levněji než cokoliv za posledních sto let?

Ale abychom byli spravedliví, stačí si znovu a znovu připomínat ojedinělost a dodnes nezodpovězené otázky o smyslu české národní existence, položené ve stejné době (1886) mladým Hubertem Gordonem Schauerem.

Plačtivost stesků Svatopluka Čecha také stačí srovnat se sebevědomou a nekompromisní francouzskou, takzvanou naturalistickou literaturou stejné doby. Autoři jako Guy de Maupassante nebo Émile Zola otevřeně psali o společenské korupci nebo o sociálních otázkách. V Čechách letěla sebelítost.

Vystačili jsme si pohádkami o údělu malého národa, který se nakonec vzepřel tři sta let trvající porobě a vybojoval samostatný stát, aby ho znovu ztratil nejprve kvůli nacistické třetí říši a potom kvůli komunistické diktatuře.

Stále stejné nepravdy o vlastní bezbranné mravnosti a dokonalosti tváří v tvář nepřátelskému světu. Přesně takový byl o sto let později i nesmyslný ale líbivý příběh dalšího literáta Milana Kundery o tom, že český národ svojí nadprůměrnou kulturností bránil svět před totalitou. Pohádka, která pro mnohé funguje i dnes.
Nulová hrdost a nehorázná drzost
Český premiér Andrej Babiš se rozčiluje nad tím, že Evropská unie po dvaceti dvou letech a jednom a půl až více než dvou bilionech korun (podle metodiky výpočtu) příspěvků Bruselu do českého státního rozpočtu uvažuje v příštím sedmiletém unijním rozpočtu o jeho snížení o 228 miliard.

Pomiňme, jak velkou část dotací dokázali čeští politici využít beze smyslu nebo otevřeně korupčně, i to, že ČR je dnes umisťována mezi dvacet nejúspěšnějších ekonomik na světě. Svět nám ubližuje, a to je, slovy Andreje Babiše, naprosto nepřijatelné. Nulová hrdost a nehorázná drzost.

Druhá dobová ilustrace stejného problému je narůstající kampaň proti pořádání sudetoněmeckých dnů v Brně. Se vší vervou se do ní zapojily i zombie české nacionalistické politiky, bývalí prezidenti Klaus a Zeman. Historie neznalí starci neumějí nic jiného než připomínat jen jednu část reality – české oběti nacismu.

Sudetoněmecké dny v Brně jsou nádherným a hrdinským gestem evropanství tváří v tvář nekončícímu přepisování dějin, které už jednou skončilo ve smrtelných diktaturách fašismu a komunismu.

Nevzpomenou, že nejméně polovinu z nich tvořili českoslovenští, přesněji čeští a němečtí židovští občané Československa, na jejichž záchranu neudělaly československé nebo protektorátní české orgány ani jediné gesto, natož čin. Ten musel přijít až od skupiny Britů a několika českých dobrovolníků, kteří proti vůli orgánů druhé republiky dostali do Velké Británie alespoň sedm stovek převážně českých židovských dětí.

Nezmíní osudy desítek tisíc sudetoněmeckých antifašistů, které druhá republika zahnala po Benešem objednaném Mnichovu do náruče gestapa? Proč jsme po válce vyhnali i tisíce sudetoněmeckých antifašistů, kteří, někdy i se zbraní v ruce, bojovali za války v odboji a partyzánských oddílech za obnovu demokratického Československa?

Třetí republice byli čeští váleční kolaboranti milejší než němečtí antifašisté, a tak jsme je pro klid duše všechny odsunuli.

Klaus se Zemanem, kteří kdysi měli podporu milionů českých voličů, by dnes na žádném slušném gymnáziu nemohli z dějepisu ani odmaturovat. Klaus na obskurním semináři svého institutu autoritativně obvinil Německo, že začalo „dvě světové války“.

Historici se dnes shodují na tom, že k té první směřovaly evropské mocnosti delší dobu paralelně, ale vlastní válečné operace zahájilo Rakousko-Uhersko po atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu. A pro přesnost, tu druhou Německo skutečně začalo, ale společně a koordinovaně se Sovětským svazem vpádem do Polska.
Jde o hrozbu pro budoucnost
Oba exprezidenti, kteří jsou dnes už pouhou intelektuální ostudou, samozřejmě nepřipomenou, že naprosto stejně, jako propadli Němci v třicátých letech dvacátého století hitlerismu, propadli jen o dvanáct let později Češi mámení komunismu a diktatury.

Německá historiografie (Fritz Stern) už v šedesátých letech minulého století popsala německé kolektivistické sebeuvědomění druhé poloviny devatenáctého století jako „politiku kulturního zoufalství“ a označila ji jako hlavní zdroj extremistických nacionalistických tendencí a nacismu století dvacátého.

AfD má prý „už dost věčného omlouvání za zločiny nacismu“. Přitom o nich evidentně neví dost, už jen proto, že jako lék vidí odklon od evropské integrace k blízkým vztahům s totalitním Ruskem.

Naprosto stejné kulturní zoufalství českého kolektivismu druhé poloviny devatenáctého století je však dodnes popisováno jako „národního obrození“. Stejné projevy kolektivního zešílení a opuštění obecné, nebo chcete-li, křesťanské mravnosti – pouze jinak pojmenované.

Právě zde leží nebezpečí „nacionálních politik“ AfD v Německu či SPD v Česku. Jde o hrozbu pro budoucnost, vycházející ze lží o minulosti a jejím nepochopení. Nejde o střet Němců s Čechy, ale o pravdu o tom, jak jsme si blízcí a zranitelní.

AfD má podle slov svých představitelů „už dost věčného omlouvání za zločiny nacismu“. Přitom o nich evidentně neví dost, už jen proto, že jako lék vidí odklon od evropské integrace k blízkým vztahům s totalitním Ruskem.

To lahodí i české SPD, Václavu Klausovi a všem podobným dezolátům, kteří se odmítají poučit ze skutečných českých dějin devatenáctého a dvacátého století. Sudetoněmecké dny v Brně jsou nádherným a hrdinským gestem evropanství tváří v tvář nekončícímu přepisování dějin, které už jednou skončilo ve smrtelných diktaturách fašismu a komunismu. Nadcházející krize nemá „národní řešení“. Je nejvyšší čas začít se učit myslet a jednat evropsky.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Francouzi varují Němce: Ruský dům v Berlíně je útočištěm agentů

Volá Londýn z pražských hospod: muž bez internetu už 23 let prodává vlastní časopis

Sotva společně zasedneme v žižkovské pivnici U Járy, zastaví se u našeho stolu muž středního věku, zjevně...

Investor Brůna: Nejlepší investice ve dvaceti? Zkušenost v zahraničí

KOMENTÁŘ. Když se mě dnes mladí lidé ptají, do čeho by měli ve dvaceti investovat, většina čeká odpověď...

Dubaj vydala irského bosse podsvětí. Spolupracoval s Rusy i Hizballáhem

Daniel Kinahan, irský dědic jednoho z nejmocnějších evropských zločineckých kartelů, patřil deset let mezi...

Máme republiku. Ale není důvod zapomínat na Habsburky, dědice trůnu

POLEMIKA. V pátek 7. srpna zveřejnil Aleš Rozehnal svůj komentář, v němž se vyjádřil k nedávnému výroku...

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Jan Urban: Strach ze sudeťáků a česká politika jako forma duševní choroby

„Drastický propad.“ Moravec reaguje na ostrou kritiku nového pořadu. Mluví o úspěchu

V Alpách zemřela česká expertka na kyberbezpečnost, spadla při svlékání bundy

Eva Pavlová nenávidí důchodce a nakupuje šperky ze státního rozpočtu. Tak zní kampaň, které někteří věří

Meteorologové zveřejnili první předpověď na září 2026: Podobné počasí na začátku podzimu jsme dlouho nezažili

Léčba na vysoký cholesterol mimoděk odstranila z krve PFAS i mikroplasty. Má to ale jeden háček