5 min

Jan Urban: Politika videí namísto idejí. Proč Češi nechtějí znát o sobě pravdu

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

KOMENTÁŘ. Na začátku každé diktatury a války je nevyhnutelně kýč. Neuznává zákon či slušnost, protože za všech okolností dává přednost oslnění emocí nad rozumem. Od chvíle, kdy se v Evropě začala prosazovat myšlenka národních kultur a později i národních států, se kýč stal i základem „politiky“. Jako první si tohoto problému všimla poslední generace propojené

AB_2_cervena

Zdroj: Nová vláda Andreje Babiše. Foto: se svolením Úřad vlády ČR

Jako první si tohoto problému všimla poslední generace propojené multietnické střední Evropy v poražené Vídni po roce 1918. Spisovatel a esejista Hermann Broch popsal historická období, definovaná rozkladem hodnot a rozpadem společenství, které nahrazuje líbivá kýčovitost a ideologičnost.

V Československu na něj v šedesátých letech nedokonale navázal spisovatel Milan Kundera, když naopak dokonale popsal kýč jako ideologický nástroj totality, diktatury srdce a prázdného sentimentu. Sám však nepřekročil představu podle něj mimořádné a historicky formované „kulturnosti českého národa“.

Odmítal připustit, že velká většina českého „národního obrození“ nebyla ničím jiným než právě barvotiskovým kýčem.

Německo-americký historik Fritz Stern ve stejné době napsal svoji grandiózní práci „Politika kulturního zoufalství“, vysvětlující nástup nacismu rozpadem lokálních identit a kultur po sjednocení Německa. Proč je třeba to připomínat?
Vtělený kýč
Hermann Broch ještě v třicátých letech zvýraznil popis kýče ne jako estetického, ale především sociálního a politického fenoménu. Adolfa Hitlera považoval za prototyp novodobého člověka, který není už ničím jiným než kýčem („Kitch-Mensch).

Jak by se asi divil, kdyby viděl dnešní „politiku“ plnou podobných „Kitch-Menschů“ jako Donald Trump, s jeho candrbálovým Bílým domem, snem o Vítězném oblouku a přejmenování letišť, stadionů, muzeí a koncertních sálů po sobě samém.

Nebo, abychom neopouštěli česká humna, „političku“ v převleku za bramborový hranolek, premiéra slzícího ve Sněmovně nad vlastním osudem či jeho předchůdce, prohlašujícího „hlavně slušně“ i při předstírání slepoty vůči korupci svých spolustraníků.

Publikum chce už opět jen chléb a hry. Dejte nám je a budeme znovu poslouchat, obdivovat a nenávidět podle rozkazu. Existuje vůbec něco tak nedůstojného, aby nám kýč začal vadit?

A, samozřejmě, pánové Okamura, Rajchl, a bez výjimky celá pomocná škola Václava Klause pod názvem Motoristé sobě. Přiznejme si, že velká část českého národního společenství a většina české politické scény nejen uvěřila v kýč, ale je kýčem sama o sobě.

Hermann Broch nekompromisně dovozoval, že povinností novodobého politika je ctít „zodpovědnost za dějiny“ – ne následovat a vyrábět kýč. Kolik českých politiků tento požadavek splňuje?

Je v tom temné varování. Broch už v třicátých letech, kdy většina německého „lidu“ nadšeně aplaudovala diktatuře, napsal „kdo vyrábí kýč, je zločinec“ – a pak vypukla druhá světová válka.
Poslední Čecháček
Současná devoluce trumpovské Ameriky je destruktivním kýčem, který ničí smysl celého poválečného období, kdy mezinárodní pravidla spolupráce, právního státu a demokracie na Západě naplňovaly představu o pokroku civilizovanosti.

Češi a Slováci o to díky otrocké podřízenosti komunistické nadvládě přišli. Období svobody po konci komunistického režimu bylo příliš krátké, aby změnilo naše návyky slouhovství a přikrádání, planého vlastenčení bez ochoty dělat pro vlast něco jiného než jen mávat prapory a vykřikovat hesla, když nic nehrozí, a po zbytek času mlčet.

Většina českého společenství tedy v této chvíli jen zaplouvá zpět do známého prostředí.

Přiznejme si proto, že sama česká národní identita moderní doby vyrostla z kýče. Už v roce 1845 si nepokorný Karel Havlíček Borovský utahoval z planého a sentimentálního „vlastenčení“ Josefa Kajetána Tyla a jeho kýčovitého kusu „Poslední Čech“.

Dodnes se nikdo neodvážil zodpovědět otázky po smyslu české identity ve světě, které v osmdesátých letech položil Hubert Gordon Schauer. Sto let po Havlíčkovi historik Václav Černý popsal nadčasovou bezcharakternost „Čecháčka“.

A jen o další generaci později brilantní básník, diplomat a myslitel Jiří Gruša psal s opovržením o banalitě sladkobolného a ufňukaného českého „heimatfilmu“.

Nejpronikavější mysli českých moderních dějin se shodují na tom, že české vědomí nepotřebuje a nechce pravdu o sobě. Díky svým vůdcům raději balancuje mezi otevřenou lží a sněním.

Chcete příklady? Tomáš G. Masaryk a Václav Havel stavěli sny bez ohledu na realitu. Zbytek československých a českých prezidentů byli přinejlepším jen lháři, v horším provedení podvodníci nebo dokonce masoví vrazi. Nechceme to vidět.

Děláme hrdiny ze zbabělců a zločinců. Nechali jsme vraždit a věznit skutečné a dokonce i válečné hrdiny. Nechali jsme je zmizet z národní paměti a raději oslavovali vylhané legendy. V každé historické zkoušce moderní doby jsme jako společenství selhali.
Jen chléb a hry
Málokomu to vadí a pro nový svět à la Trump je to přece perfektní výbava. Politika ideových programů, paměti, hrdosti a „zodpovědnosti za dějiny“ už v dnešním světě sociálních sítí dávno netáhne. Táhnou individuální pseudovůdci, „kýčolidi“ a jejich hysterické výkřiky a videa.

Publikum chce už opět jen chléb a hry. Dejte nám je a budeme znovu poslouchat, obdivovat a nenávidět podle rozkazu. Existuje vůbec něco tak nedůstojného, aby nám kýč začal vadit?

Americký, nebo chcete-li, trumpovský „kýčismus“ bude opakovat naše historická selhání, jen ve větším měřítku. Nové podmínky potřebují, aby se desetimilionové české společenství a hlavně jeho politika zbavily sentimentů devatenáctého století a staly se sebevědomým spoluhráčem.

Abychom si všimli, že současnost vůbec poprvé v historii nezná jiná než kolektivní, v našem případě evropská řešení. Ekonomicky, politicky a především v zárukách vzájemné bezpečnosti. Maďarsko a Slovensko mohou zkoušet vlastní cesty, ale už nyní viditelně selhávají.

Nový český premiér Andrej Babiš nevěří ani na hodnoty, ani na historická poučení. Věří v moc kýče a sám je jeho zosobněním. Věří v osobní moc.

Opovrhuje svými „koaličními partnery“ z nutnosti a udělá všechno, aby se mu po únoru, kdy je bude naposled potřebovat ve Sněmovně pro hlasování o jeho vydání k trestnímu stíhání, nepletli do cesty.

SPD uplatil výnosným místem předsedy sněmovny pro jejího předsedu Tomia Okamuru. Výměnou za to dostal do vlády nestranické odborníky, kteří k němu mají podstatně blíž než k SPD. Dalšího z koaličních partnerů, Motoristy sobě, Andrej Babiš považuje za partu zmatených amatérů, jejichž hlavní význam vidí v jejich schopnosti vytvářet mediální problémy a kauzy.

Sám tak v tichosti přesunul pravomoci skutečného řízení zahraniční politiky na Úřad vlády. Profesionálně připravená čistka a rušení klíčových odborů ministerstva to jen stvrdily.

Premiér tak výhradně se svými poradci bez odborné podpory bude v zákulisí sám rozhodovat o nejdůležitějších otázkách bezpečnosti státu. Motoristé a SPD budou moci dál hrát tak leda kýčeplné loutkové divadlo.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Ve třídě jim vybuchl granát, do domu se jim nastěhovali tři němečtí vojáci

Deset procent na oběd, osm na byt. Jak Motoristé, SPD a PRO lákají voliče na „vlastní“ slevy

Chomutovští spojenci pro komunální volby ve složení SPD, strana PRO a Motoristé sobě vytáhli v kampani...

Nicolas Sarkozy a diplomacie za mřížemi. Kantýna, kredit a návštěva Trumpova muže

Závěr odpoledne jsem využil k tomu, abych si vyřídil kantýnu. Tak se říká nakupování uvnitř věznice. Věřil...

Jan Masaryk byl zavražděn. Důkazní břemeno je na těch, kdo tvrdí opak, říká spisovatel

ROZHOVOR. Americký spisovatel a právník Michael Shaheen strávil rok a půl v archivech, aby napsal čtivý...

Jak žít s mobily ve školách: lepší rozumná regulace, než tresty za videa pod lavicí

KOMENTÁŘ. Vláda před koncem školního roku připravila novelu školského zákona, která zavádí plošný zákaz...

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Jan Urban: Politika videí namísto idejí. Proč Češi nechtějí znát o sobě pravdu

Výbuch v srdci Moskvy. Na místě jsou mrtví, mluví se o oslavě hlavounů ruské armády

Perchta z Rožmberka zoufale prosila o záchranu. Vlivná rodina ji nechala napospas svému krutému osudu

Pět hodin před smrtí Glena Hansarda halí tajemství. Policie rozplétá jeho poslední cestu

18letá Ukrajinka skočila z lodi SSSR mezi žraloky jen v červených bikinách. KGB zuřila, ale mohla jen přihlížet

Vyspaly se se stovkami mužů z celého světa. Teď vyhlásily národnost nejlepších milenců