Ivan Kytka: Česko na hraně. Z čeho mým anglickým přátelům padá brada

Sdílet

POZNÁMKA. Vracel jsem se po dvou týdnech strávených v českém pohraničí do Londýna s podivným pocitem, že má rodná zem se octla na hraně. Na obou stranách té hrany přitom zeje propast ostře polarizované společnosti. Vláda poměrného chaosu generuje občanskou nespokojenost viditelnou a slyšitelnou na náměstích a veřejných prostranstvích obcí a měst. Vracel jsem se navíc s tím, že

profimedia-1066590141

Zdroj: Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně, leden 2026. Foto: LADISLAV KŘIVAN / MAFRA / Profimedia

Vláda poměrného chaosu generuje občanskou nespokojenost viditelnou a slyšitelnou na náměstích a veřejných prostranstvích obcí a měst. Vracel jsem se navíc s tím, že existuje hned několik aspektů české politické krize, které jsou mým londýnským přátelům jen těžko vysvětlitelné. A nepřeložitelné. Například premisa trestního či soudního stíhání koaličních lídrů jako princip vzniku fungující vládní koalice.

Jen s obtížemi chápou mí londýnští přátelé rozsáhlou imunitu, které se těší zákonodárci obou parlamentních komor. Britové jsou pyšní (a nenechali by si sáhnout) na svůj tzv. Westminsterský formát. Poskytuje zákonodárcům Dolní i Horní sněmovny ochranu výhradně a jen a jen na půdě obou komor. A výlučně chrání svobodu jejich projevu.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Za slova pronesená v parlamentu nemohou být nikdy a za žádných okolností trestně stíháni, a tedy ani stanout před soudem. Vysvětluji svým londýnským přátelům trpělivě, že ta měkkou vatou vystlaná komfortní zóna, které se těší čeští poslanci a senátoři, není v kontinentální Evropě tak výjimečná, jak by se mohla zdát. Zavedly ji některé další posttotalitní země, kdysi například Německo a o něco později Španělsko.

Navíc ochrana poslanců má ve středoevropském prostoru svou tradici. A kořeny sahající až k rakouském Říšském sněmu. Byť imunita jako taková chránila sněm spíše jako instituci před zlovůlí absolutistického monarchy.

Mí londýnští přátelé zdvihají obočí (nebo jim rovnou padají brady), dozví-li se, že trestní stíhání politiků není za žádných okolností handicapem, který by poškozoval volební preference či ovlivňoval zisk mandátů.

Z té éry ji pak ochotně převzal parlament první republiky a později i komunistický režim. Nic se nezměnilo ani po roce 1989. Neklame-li mě paměť, poslanci tehdy argumentovali, že jako veřejní činitelé potřebují ochranu před případnou šikanou tehdejších (dosluhujících) represivních složek. „Všechna zvířata si jsou rovna, ale některá si jsou (ve vaší zemi) rovnější,“ opáčí moji londýnští přátelé citátem z Orwellova románu Farma zvířat.
Ministr bez diplomatického minima
Mí londýnští přátelé zdvihají obočí (nebo jim rovnou padají brady), dozví-li se, že trestní stíhání politiků není za žádných okolností handicapem, který by poškozoval volební preference či ovlivňoval zisk mandátů.

I přesto, že pro nemalou část veřejnosti je samotný institut trestního stíhání nebo (i jen) policejního šetření současně prokázanou vinou, rozsudkem i trestem. Přijde-li řeč na skutkovou podstatu skutečného či domnělého trestného činu současného ministerského českého předsedy (podvodné čerpání dotačních fondů EU), ztrácím obvykle zcela jejich pozornost.

Ti informovanější se mě zeptají, proč ji státní zastupitel odhalil až devět let poté, kdy k čerpání dotace došlo. A proč mu nestačilo dalších devět let na to, aby shromáždil písemné důkazy či výpovědi svědků a přesvědčil nezávislý soud, že se opravdu jednalo o podvod a nikoliv o „účetní nesrovnalost“, jak ji označil Evropský úřad pro boj proti podvodům.

Krčím rameny a snažím se svým londýnským přátelům přeložit české rčení „papežštější než papež“. Angličané v takové situaci, dozvídám se, jsou prostě jen „katoličtější než papež“. Což sice dává smysl, ale společně krčíme rameny.

Konverzace s mými anglickými přáteli se začne zadrhávat, když se snažím vysvětlit, že ve snaze sestavit „koalici stíhaných“ co nejrychleji pozval Andrej Babiš do vlády nejen obě krajní pravá křídla české politické scény. Přenechal jim rovnou v kabinetu některá důležitá ministerstva.

Na post ministra zahraničí či na post ministra obrany se totiž čeká v zavedených demokraciích. Kvalifikací kandidáta na tak vysokou funkci jsou obvykle léta politické práce, dřiny a zkušeností ať už v opozici, či na méně významných ministerských pozicích.

Má-li být vládní koalice „stíhaných“, která dovedla Českou republiku „na hranu“, osobní pomstou Andreje Babiše českému a pražskému liberálnímu establishmentu, krátkozrace si možná mne ruce.

Český ministr zahraničí nemá za sebou praktickou žádnou exekutivní zkušenost. A soudě podle jeho veřejných prohlášení či výroků, neovládá nejspíše ani diplomatické minimum, které experti na obor definují jako „soubor základních pravidel, etiky a společenských konvencí, které musí znát každý diplomat, aby mohl řádně zastupovat svou zemi, aniž by způsobil faux pas“.
Ani Babiš není věčný
Českou zahraniční politiku (v přelomové době) vede jaksi mimoděk lídr strany s nejnižšími volebními preferencemi ze všech politických subjektů, které se dostaly do Poslanecké sněmovny. Při pohledu zdálky a zvenčí není zřejmé, zda svou misi plní s tichým souhlasem a přihlížením premiéra a ministrů ANO. Jeho veřejným vystoupením nicméně nechybí kadence, verva a suverenita absolutního vítěze voleb.

Krajně pravicová SPD vzdala přímou účast svých poslanců ve vládě předem a vyslala za sebe, s necelými osmi procenty preferencí, do vlády „odborníky“ bez jakéhokoliv voličského mandátu. Při pohledu do televizních kamer občas působí jako králíci, kteří se nečekaně ocitli ve světle reflektorů rychle se blížícího auta.

Na politickou „hranu“ tak dostal Českou republiku v prvních týdnech roku 2026 patrně nejamatérštějšího vládní kabinet od listopadu 1989. Mezi kriticky smýšlející veřejností budí jeho kroky v lepším případě rozpaky. V zahraničí pak v lepším případě soucit, v tom horším nedorozumění.

Má-li být vládní koalice „stíhaných“, která dovedla Českou republiku „na hranu“, osobní pomstou Andreje Babiše českému a pražskému liberálnímu establishmentu, krátkozrace si možná mne ruce.

Ani Andrej Babiš s námi však nebude věčně. A začne-li jeho osobní pomsta otřásat již tak křehkou občanskou tolerancí a konsensem, může učinit Českou republiku dlouhodobě „nevládnutelnou“. Či neovladatelnou.

Ivan Kytka: Česko na hraně. Z čeho mým anglickým přátelům padá brada

„Obloha je stejná, ale vypadá lépe.“ Íránci v Česku slaví smrt ajatolláha

Má tři metry: vymysleli ho Íránci, použili Američané. Účinná zbraň zaskočila obránce

„Přírodní Ozempic“ z regálů českých obchodů. Jak zhubnout bez drahých injekcí

Chicago 1911: Pátrání po pětileté Elsie skončilo hrůzou v kanálu. Vrah nebyl nikdy odhalen

Po smrti Jany Hlaváčové přišlo vyčerpání. Barbora Munzarová popsala, co ji po smrti maminky zachránilo