Jak celé čínské dobrodružství začalo? Muselo to být zajímavé ještě předtím, než jsi do Číny dorazil…
Už na letišti v Praze jsem si uvědomil, že to není jako cestování v rámci Evropské unie, kontroly byly jiné. V letadle byla většina Asiatů. Velké letadlo, čtyřhvězdičková letecká společnost, letušky byly oblečené v čínských stejnokrojích, prostě spousta jiných věcí (úsměv). Cestou tam jsem měl zlatou letenku, zpátky už to byla ekonomická třída (smích). Ale moc rozdílů jsem v tom nepozoroval. Zajímavé bylo jídlo, třikrát za let bylo tříchodové menu, pokaždé bylo na výběr ze tří možností. Začínali jsme českou kuchyní a jak jsme se blížili k Číně, měnila se na asijskou.
Richard Habermann
Cyklista AC Sparta Praha
Profesionální cyklista byl dříve hokejistou, hrál jako obránce za mládež HC Dukla Jihlava a následně za Bílé Tygry Liberec. S výběrem Vysočiny vyhrál dětskou zimní olympiádu mimo jiné s Martinem Nečasem, Martinem Kautem nebo s Jakubem Škarkem. Po změně sportu prošel týmy Kovo Praha, Topforex Lapierre a AC Sparta Praha, kde je dosud. Je mu šestadvacet let.
Kolik hodin let trval?
Dvanáct hodin, tak dlouho jsem letěl poprvé. Letěl jsem na druhý konec světa a vlastně neměl jistotu, jestli mě někdo vyzvedne na letišti (smích). S týmem jsme byli v kontaktu pouze přes WeChat, což je čínská aplikace, jejich obdoba WhatsAppu, přes kterou se ale dá i platit, objednat taxík nebo hotel. Všechno, co tým slíbil, splnil – poslali mi letenky, z letiště jsem pak jel 150 kilometrů přímo na další závod. Tým dbá na maximální komfort závodníků.
Jak se ti podařilo na letišti najít taxi?
Z týmu mi poslali do WeChatu obrázkovou prezentaci, podle které jsem se měl dostat na místo, kde mě vyzvedával taxík. Bylo to hodně přesné, viděl jsem tam, kudy jít, u kterého sloupu mám zahnout, zkrátka jak se dostat na konkrétní místo, kde mě vyzvedne taxík. Ta prezentace mě zachránila, letiště v Číně jsou taková bludiště, všechno je obrovské.
Letenky už měl, vízum ještě ne
Takže cestování bylo bez problémů, i včetně papírování?
Jestli člověk něco nechce dělat, je to vízum do Číny (smích). Stráví tím spoustu času, já minimálně dvě hodiny. Na dlouhodobý pobyt musí mít člověk pozvání od týmu, které přikládá k online formuláři. Asi třikrát mi žádost vrátili, protože jsem tam měl chyby. Když to konečně prošlo, šlo to z čínského vízového centra na ambasádu, kde to museli schválit, a když bylo vše v pořádku, putovalo to zpět na vízové centrum, kde si to člověk musí osobně vyzvednout. Nebylo to úplně jednoduché, trvalo to docela dlouho a já už měl od týmu zaplacenou letenku, ale neměl jsem vízum. Tým tlačil na to, abych přiletěl co nejdříve.
Když jsi ale dostal zprávu, že si můžeš pro vízum přijet do Prahy, měl jsi už vyhráno, nebo ne?
Ještě ne. Přijel jsem na vízové centrum do Prahy, ale zapomněl jsem si vzít fotku podle jejich specifických rozměrů. Jelikož jsem si vyzvedával vízum v den odletu, bylo to celkem stresové (smích). Co nejrychleji jsem se přesunul do Vodičkovy ulice, kde bylo nejbližší foto, ale měl jsem na to asi jen čtyřicet minut, než vízové centrum zavře. Dorazil jsem, ale zrovna tam byla velká fronta, tak jsem všechny poprosil, aby mě pustili před sebe, vyfotil jsem se a přesunul zpátky na vízové centrum. Přišel jsem asi minutu před zavírací dobou. Naštěstí byl personál v pohodě a říkali mi, že by na mě klidně počkali. Docela klika (smích).
Pak už bylo všechno, i co se papírování týká, v pořádku?
V letadle hodinu před přistáním cizinci vyplňovali, kde se budou pohybovat, co plánují navštívit, kam jedou a kdo za ně ručí. V Pekingu byly zase velké kontroly. Pro místní to tak přísné není, ale pro cizince ano. Nejprve je samokontrola, kde si člověk sám sejme otisky prstů, přiloží pas a vše vyhodnotí počítač. Pak se po jednom vstupuje do průhledné kabiny, která se zavře, a policisté u přepážky důkladně prověřují dokumenty. Neměl jsem zpáteční letenku, nevěděl jsem, kdy poletím zpět, což se paní policistce nelíbilo a začala být nepříjemná. Naštěstí jsem měl vytištěný zvací dopis, který jsem jim ukázal, a najednou se přístup úplně změnil a pustili mě dál.
Co následovalo?
Vyzvedl jsem si kufry a šel s nimi na kontrolu. Poté jsem si potřeboval zprovoznit internet, aby mi fungovaly aplikace, strávil jsem tím asi půl hodiny, ale nešlo mi to. Ani na wifi jsem se nemohl připojit, abych dal domů vědět, že jsem v pořádku doletěl. Pak jsem se podle prezentace dostal na určené místo. Napsal jsem Číňance, která měla na starosti logistiku týmu, že jsem na dohodnutém místě, a ona mi poslala moji fotku, kde stojím s kufrem, a napsala, že mě vidí. Nechápal jsem to. Pak jsem si všiml kamery v taxíku a pochopil, že lidé, kteří si objednají taxi, mají možnost se dálkově připojit ke kameře. Ty technologie jsou tam úplně jinde.
Letěl jsi na druhý konec světa, jak ses vypořádal s posunem času?
Časový posun mi dělal obrovský problém, tam to bylo o dost horší než zpátky a bylo to hodně znát. Ve čtvrtek ráno jsem přiletěl a v sobotu jsem měl závodit. Po příletu mi úplně chyběla noc, prospal jsem celé dopoledne i oběd, do toho mi majitel týmu pořád psal, že první závod musím vyhrát, že je to pro něj důležitý závod, že tam má sponzory. V tomhle je to jiné, závodníci jsou tam pod velkým tlakem. Točí se tam nemalé peníze. Hodně lidí si tady asi myslí, že tam není taková konkurence, ale není to pravda. Jezdí tam závodníci z WorldTour nebo ProTour týmů a kvalita je vysoká.
Ve čtvrtek ráno jsem přiletěl a v sobotu jsem měl závodit. Po příletu mi úplně chyběla noc, prospal jsem celé dopoledne i oběd, do toho mi majitel týmu pořád psal, že první závod musím vyhrát, že je to pro něj důležitý závod, že tam má sponzory.
Richard Habermann, profesionální cyklista
Jak to bylo s kolem? Vezl sis svoje, nebo jsi dostal týmové?
Kolo mi dovezl kluk z týmu, já jsem si ho jen nastavil a jeli jsme se projet. Číňan, který se o mě staral, ale to město vůbec neznal, takže jsme jezdili po první silnici, která byla před hotelem. Přišlo mi to jako městský okruh. Byla to čtyřproudá silnice, něco diametrálně odlišného od toho, na co jsme zvyklí u nás. Tam se ale asi může jezdit úplně všude kromě dálnice, ta je poznat podle závor na vjezdu.
Takže sis musel zvykat na něco úplně jiného, než co jsi znal z Evropy? A co jídlo?
Přesně tak. Na jídlo jsme chodili do restaurací a na co jsem si vzpomněl, to jsem měl. Platil to tým, ale ono je tam hrozně levno. Když jsem to pak přepočítával, jejich rýže se zeleninovou směsí vycházela asi na třicet korun, do padesáti korun se tam člověk najedl i s pitím. Navíc Evropané jsou tam pro místní takové „atrakce“, chtějí se s nimi pořád fotit, cítil jsem se jako superstar (smích). Já tam jedl poprvé hůlkami, ostatní si mě při tom natáčeli a měli z toho srandu. Pak se naštěstí Číňan, který mě tam měl na starosti, nade mnou slitoval a dal mi lžíci. A já se mohl konečně najíst (smích). Postupně mě ale kluci naučili jíst i hůlkami.
Bydlel jsi na pokoji sám?
První den na hotelu ano, pak přiletěl na stejný závod Španěl, se kterým mám dodnes super vztah a jsme domluvení, že za mnou přiletí na soustředění na Mallorku. Strašně si oddychl, když dorazil na hotel a viděl někoho, kdo umí anglicky. Tam se totiž anglicky člověk moc nedomluví, a i proto jsme si my cizinci, a zvlášť Evropané, byli hodně blízcí a dodnes jsme v kontaktu. Každopádně ten Španěl na tom byl s posunem času ještě hůř než já, přiletěl v pátek a druhý den měl závodit.
A jak se vydařil ten závod?
Jeli jsme na uzavřené trati, byl to okruh jako pro MotoGP nebo formuli 1. Dobře jsem trefil rozhodující únik, odjelo nás asi šest a z mého týmu jsem byl jen já, někteří soupeři tam měli kolegu. Cítil jsem, že jsem nejsilnější z té skupiny, a pořád jsem si říkal, že nastoupím kolo před cílem, vezmu za to a zkusím závod rozhodnout. Všichni na mě koukali, ten Ital, který to nakonec vyhrál a jezdil několik let v ProTour, si mě pořád hlídal. Poznal, že jsem na tom z té skupiny nejlíp. Chyba byla, že jsem se nakonec rozhodl nechat to až do spurtu, a to je vždycky loterie. Ve spurtu mě zavřeli v zatáčce a už jsem nesplnil to, co se ode mě očekávalo. Měl jsem se držet původní myšlenky a zkusit to rozhodnout dřív.
Šéf týmu asi nebyl moc nadšený, že se nepovedlo vyhrát, bylo to tak?
Přijeli jsme do cíle a do půl hodiny měl šéf, i když na závodě nebyl, video z dojezdu a zeptal se mě, co to jako mělo být. Řekl, že to byl podprůměrný výkon, a já si říkal, že to je konec a druhý den na další závod ani nepoletím. Přitom jsem zajel páté místo na novém kole, pořád ještě rozstřelený z posunu času. Já byl s výkonem docela spokojený, vítězství tomu ale chybělo, navíc bylo reálné.
Jak vlastně takový menší čínský závod vypadá?
Každý tým tam měl svůj stan, majitelé týmů se tam poměřovali a chlubili se posilami. Je to celkově jiné pojetí závodů než v Evropě. Jezdili jsme na kolech Battle a na těch jezdil ještě jeden tým. Proto si nás vedení výrobce kol před závodem zavolalo a pomocí překladačů nám znovu řekli, že je důležité vyhrát a že nemáme jezdit proti sobě. Když máme stejného výrobce kol, měli bychom spolupracovat a ideálně být první, druhý a třetí.
To se sice nepodařilo, nicméně následoval slíbený přestup do A týmu. A čínská profesionální liga, takže zase o level jiné závodění?
Hlavně jsem tam musel přes tři hodiny letět a závodilo se hned další den, takže jsem ani nečekal na ceremoniál. Dojel jsem na hotel, nechal jsem tam kolo, protože A tým a B tým závodí na jiných kolech, osprchoval jsem se a před hotelem už jsem měl připravený taxík. Do něj jsem měl objednané jídlo, přeletěl jsem, tam mě zase vyzvedl taxík, vzal mě na hotel a čekala mě profesionální čínská liga, což je pro místní Tour de France. Slyšel jsem o tom jen z vyprávění, ale ve skutečnosti to bylo větší, než jsem čekal. Obrovská karavana týmů byla ubytovaná v jednom velkém hotelu. Dostal jsem jiné kolo, jiné oblečení, seznámil se s kolegy a o nic se nestaral, jen jsem řekl mechanikovi, co potřebuji.
Počítám, že tady po tobě nikdo vyhrát nechtěl, nebo ano?
Ostatní kluci přejížděli z jiného etapového závodu rychlovlakem, jeli jedenáctidenní etapák a hned další den stáli na startu čínské profesionální ligy. Ambice vyhrát tam ale byly pořád, nic jiného se tam nenosí. Přišel ale problém a vypadalo to, že do závodu ani neodstartujeme.
O co šlo?
V čínské profesionální lize mají pravidlo, že každý tým musí mít minimálně dva čínské závodníky na startu. My jsme tam přijeli a měli jen jednoho. Vypadalo to, že pojedeme domů, ale podařilo se domluvit, že nám vzali našeho nejlepšího jezdce, Rumuna, který nemohl startovat, ale my ostatní jsme jet mohli. Já měl za úkol jen pomáhat, pracovat v první polovině závodu, dovést lídry pod kopec a tím můj úkol skončil. Nakonec jsme dojeli třetí, což nebyl vůbec špatný výsledek. Celkově to byl skvělý zážitek, závod snímaly kamery z helikoptéry, ze spousty motorek a závodníci závodili s vysílačkami, které jsou v českém poháru nebo menších závodech zakázané. Náš sportovní ředitel ani neuměl moc anglicky, nejvíc jsme komunikovali my závodníci mezi sebou a on nám pokyny dával přes překladač.
Tobě mohl překládat pokyny do češtiny, aby ses cítil jako ve Spartě, nebo jsi to nechtěl?
To by šlo, ale často bylo potřeba, aby tomu rozuměli i ostatní. Mně to ale v cizím jazyce nevadilo. Hodně jsem se tam zlepšil v angličtině a i na čínštinu jsem si postupně zvykl, člověk ji nakonec slyšel víc než rodný jazyk (úsměv).
Následoval další přesun, tentokrát na týmovou základnu. Jak vypadala?
Je to několikapatrová budova, v tom místě je nadmořská výška 1800 metrů u jezera a od něj jsou hory dva a půl tisíce metrů, pro trénink dobré místo, a bylo tam fakt všechno co jsem potřeboval a taky bylo o nás hezky postaráno. Na základně byl přísnější režim, obzvlášť pro Číňany. V osm hodin jsme museli přijít na snídani a kdo se do půlhodiny nedostavil, tak nejedl, ve dvanáct byl oběd a v šest večeře. Ten Španěl to těžce nedával, říkal, že u nich se večeří v jedenáct, a co bude dělat, že bude mít hlad. Říkal, že v šest je to oběd a ne večeře (smích).
Nebyl problém být ve dvanáct zpět z tréninku?
Na základně byli také čínští dorostenci, holky, A tým a B tým a my cizinci jsme měli trochu volnější režim. Třeba obědvat jsme nemuseli ve dvanáct, jedli jsme, až když jsme přijeli z tréninku. Kuchařky byly připravené a hned nám dali oběd. Místní to měli tvrdší, dvoufázové tréninky a opravdu ostré. Trénovali víc, než se trénuje v Česku.
Snažil ses naučit čínsky, aby ses s místními, nejen s cyklisty, lépe domluvil?
Pár slovíček jsem pochytil, to místní umí ocenit. Celkově to tam ale není tak, že se Čína přizpůsobí cizincům, ale cizinec se musí přizpůsobit Číně. Bavili jsme se o tom se Španělem a on říkal, že ve Španělsku se až moc přizpůsobují migrantům a mají s tím velké problémy. V Číně to je tak, že se cizinci buď přizpůsobí, nebo letí domů. Celkově si tam drží svojí kulturu. Poznat to bylo mimo jiné třeba i na jídle. Prostě furt rýže (smích) – k snídani, k obědu i k večeři. Člověk si zvykne, ale chybí mu evropská jídla.
Takže strava asi nebyla moc pestrá, nebo ano?
Snídani jsem měl každý den stejnou. Byly to "švédské stoly", ale na výběr vývar, rýžové nudle, rýže, hrozně pikantní masová směs a vajíčka natvrdo. Takže jsem si vždycky dal rýžové nudle, trošku té pikantní směsi a vajíčka. Přijeli jsme na oběd, tam byla rýžová směs, ale fakt dobrá, tu jsem sice jedl celé tři týdny, ale ta mi chutnala a nepřejedl jsem se jí. K večeři byl výběr několika jídel, kde opět dominovala rýže s různými směsi. Podobná směs, jak tady říkáme čína, ale základ byl pořád stejný a ti kluci, co tam byli delší dobu, to jedli třeba osm měsíců pořád dokola. Takže závody pro nás byli vysvobození, protože tam se spí v luxusních hotelech, kde je všechno, i evropská kuchyně. Vtipná historka byla, když se celý náš tým v hotelové jídelně seběhl ke kávovaru a dělali jsme jednu kávu za druhou, až musel zasáhnout personál a důrazně nám řekl, že v obědovém čase je kávovar mimo provoz.
Obliba kávy u cyklistů je známá, to jste na centrále neměli?
Přímo na baráku ne, a já jsem zvyklý si ho ráno dát, ale na tréninku jsme zjistili, kde jsou kavárny. Kluci mi pak i říkali, kde mají lepší kafe. Jeden Novozélanďan mi i doporučil, do jaké kavárny mám jezdit, protože tam blonďákům dávají kafe zdarma (smích).
Zní to jako idylka, ale počítám, že jsi nebyl pořád jen na jednom místě, bylo to tak?
To, co jsem nalétal tam, jsem pomalu nenalétal za celý život. Jeden týden jsem letěl i třikrát a to byly minimálně tříhodinové lety, Čína je obrovská (úsměv). Trochu mě teda mrzí, že jsem ani jednou necestoval rychlovlakem, kluci si to hodně chválili.
V závodě se jely velký pecky, v jedné etapě jsme měli průměr 54 kilometrů v hodině, to byl nejvyšší průměr v závodě, co jsem kdy měl.
Richard Habermann, profesionální cyklista
Jaký další závod tě čekal?
Jel jsem čtyřdenní etapový závod, kde už byly týmy jako Cofidis, Astana nebo Lotto, které jezdí Tour de France. Byl to závod z kategorie Pro, nikdy jsem takhle velký závod nejel. Bylo to ve všech směrech famózní. Etapák měl opravdu perfektní zázemí. Všechny týmy tam dostaly při příjezdu stejná auta, autobus a mechanik z týmu dostal malý kamion pro své zázemí. Bylo to špičkově vybavené, takovou logistiku jsem nikdy nezažil.
Projevila se atmosféra velkého závodu na výkonu?
Závod byl super, byl jsem překvapený, jak jsem na tom byl výkonnostně, seděl mi terén. V závodě se jely velký pecky, v jedné etapě jsme měli průměr 54 kilometrů v hodině, to byl nejvyšší průměr v závodě, co jsem kdy měl. Jezdily jsme převody s 56 zuby vpředu a někdy to bylo ještě málo. Byly to tvrdé, rychlé, někdy i větrné etapy, já měl za úkol pracovat pro našeho Ekvádorce a s ním se nám povedlo jen jednou dojet v top 10. Škoda, mířili jsme minimálně na podium, nepovedlo se.
To mohlo být demotivující, pracovat jako domestik na sto procent, a nevidět ten kýžený výsledek...
Poslední etapu jsem dostal volnou ruku, kilák a půl do cíle jsem byl úplně na špici, Švýcar mi rozjížděl sprint, byli jsme tam ale moc brzo, pak se přes nás přehrnuly WorldTourové týmy a byl jsem zavřený u bariéry. Je to o zkušenostech, sprinty s nejlepšími týmy světa jsou úplně jiné. Ale je to škoda, měl jsem dobré nohy a ta top 10 byla určitě reálná. Byl jsem asi sedmnáctý, osmnáctý, není to úplně špatný v té konkurenci, ale nohy měly na víc.
„Každé vítězství je hezké.“
Jak dlouho tvá čínská mise trvala a vrátil by ses, kdyby byla ta možnost?
Byl jsem tam přes měsíc a rád bych se tam ještě někdy vrátil. Myslím, že to je reálné zase na podzim. Na příští sezónu jsem domluvený ve Spartě. Vypadá to na hodně podobný program jako jsme měli letos, hodně závodů v Německu, kde se mi docela daří.
Neříkáš si zpětně, při dominanci českého týmu ATT, že před pěti lety byla chyba, že jsi opustil tým Topforex Lapierre, dnešní ATT?
Život, a zvlášť ten sportovní, je o rozhodnutích. Tenkrát kapitola v týmu Topforexu (zatím) skončila. Ničeho nelituji, vydal jsem se jiným směrem a dosáhl nějakých úspěchů. Nemá cenu se ptát coby kdyby. Takhle to prostě ve sportu chodí.
Úspěch byl i letošní triumf na Giant lize v Plzni. Jak bys tento výsledek ohodnotil, když se ohlédneš?
Každé vítězství je hezké. Celkově jsem Giant ligu vyhrál podruhé, i když jsem měl jen dvě nebo tři etapová vítězství. Díky stabilní výkonnosti jsem sbíral body a dotáhl jsem to do vítězného konce. Jsem za to rád, byly roky, kdy jsem měl etapových vítězství pět, šest, ale tím, že jsem nejel všechny závody, jsem ztrácel body. Giant liga je pro mě srdcová záležitost i díky tomu, že jsem na okruhu v Plzni cyklisticky vyrostl.
