Jak se v Česku žije dětem z duhových rodin? A jak jejich život změnil zákon o partnerství pro stejnopohlavní páry? Ten začal platit na začátku roku 2025, a přestože přinesl dílčí zlepšení, některá rodičovská práva nadále omezuje.
Kolik v Česku žije dětí z homoparentálních rodin, tedy z rodin, kde děti vychovávají dvě matky nebo dva otcové, nevíme. Většina sociologických studií z posledních let odhaduje, že jde o tisíce, konkrétní data ale chybí. Stejně je tomu v případě samotných rodin. Podle předsedy odborné organizace Queer Geography Michala Pitoňáka české instituce o evidenci rodin stejnopohlavních párů v podstatě nemají zájem.
Upozornil na to například v roce 2022 v publikaci, kterou vydal Národní ústav duševního zdraví společně s organizacemi Queer Geography, Prague Pride a In IUSTITIA. Materiál uvádí, že ačkoliv se queer lidé bezpochyby zúčastňují celé řady populačních a dalších studií, kvůli chybějícím ukazatelům a položkám, které by se dotazovaly na jejich genderovou identitu a sexuální orientaci, zůstávají životní zkušenosti či specifické potřeby queer osob stále z velké části skryté a přehlížené.
„Český statistický úřad by data od ministerstva vnitra získávat a zpracovávat mohl, ale necítil to jako svou povinnost, a tak tuto skupinu obyvatel přehlíží,“ doplňuje také Zdeněk Sloboda, sociolog sexualit na Karlově univerzitě a Univerzitě Hradec Králové. „Stát o občanech sbírá a zveřejňuje všelijaká data. O sňatečnosti, nesezdaných soužitích, rozvodech nebo rodičovství publikuje průběžně a v různých tříděních. Ale data o neheterosexuálních občanech a občankách zveřejnil jednou za skoro 20 let. Považuji to vlastně za skandální. Mohli bychom to pojmenovat jako institucionální homofobii, jelikož není žádný relevantní důvod, proč by to dělat neměli.“
Ke stejným závěrům dochází i Eliška Zunová v rámci své bakalářské práce na téma Prožívání bezdětnosti a copingové strategie mužských párů v České republice, kterou vloni obhájila na Katedře psychologie Univerzity Karlovy. Zunová si všímá, že Český statistický úřad v roce 2014 zveřejnil jednorázovou speciální analýzu založenou na údajích ze Sčítání lidu 2011. Ta se zaměřila na sociodemografické charakteristiky lidí žijících s partnerem či partnerkou stejného pohlaví v registrovaném partnerství nebo nesezdaném soužití. Ze Sčítání lidu 2021 jsou pak k dispozici údaje o počtech existujících registrovaných partnerství i nesezdaných párů stejného pohlaví.
„Jiné informace než počty těchto partnerství (např. děti v domácnosti) ve výsledcích prezentovány nejsou, ve veřejné databázi však čísla dohledat lze. Ukazují, že v roce 2021 v domácnostech partnerů stejného pohlaví vyrůstalo více než 1 200 závislých dětí. Je však třeba brát v potaz, že skutečná čísla jsou pravděpodobně daleko vyšší, jelikož data zahrnují pouze osoby, které byly ochotné soužití s partnerem stejného pohlaví uvést,“ píše Zunová.
Svoje postřehy k relevanci existujících dat přidává i Zdeněk Sloboda: „Je pravděpodobné, že i v datech ze sčítání lidí z doby, kdy homoparentalita nebyla ještě tolik veřejně diskutována, nebyly některé stejnopohlavní páry vidět. Naopak bychom asi mohli uvažovat o určité normalizaci rodičovství, především v lesbické komunitě, a tak se lze domnívat, že množství dětí a rodin bude postupně růst. Co v datech není vidět vůbec, jsou gayové a lesby, kteří vychovávají děti sami nebo nejsou v době sběru dat v partnerství. Vůči takovým rodinám jsou data slepá.“
Ty děti jsme my
Přehlížení, nejen ze strany úřadů a státních orgánů, ale i ze strany politické reprezentace, vnímají i ti, které páry stejného pohlaví vychovávali či vychovávají. „Nejvíc frustrující je, že se o nás – dětech dvou otců nebo matek – například v Poslanecké sněmovně mluví jako o nějakém hypotetickém případu. Něco, co nesmí za žádnou cenu nastat, případně, co by se stalo, kdyby LGBTQ+ lidi měli děti. Ale ty děti už tady dávno jsou,“ zmiňuje 24letý Kryštof, který se na začátku tisíciletí narodil prostřednictvím umělého oplodnění. Vyrůstal se dvěma matkami, z nichž ale český právní systém jako matku rozeznává pouze jednu.
„Druhá věc, která mi vadí, je, když o nás politici a političky mluví jako o někom, koho je potřeba před něčím uchránit a staví nás do role obětí. Co kdyby se místo toho zeptali nás, jak to cítíme?“ pokračuje Kryštof, který se v boji za práva LGBTQ+ lidí sám už několik let angažuje. Před dvěma lety napsal otevřený dopis poslancům a poslankyním, který podepsalo 13 dětí z homoparentálních rodin. „Při diskusích v Poslanecké sněmovně i mimo ni zaznívají argumenty, které se zaštiťují ochranou dětí v duhových rodinách. Tedy dětí, které mají dvě mámy, nebo dva táty. Ty děti jsme my. Diskutuje se o našich životech, a proto chceme, aby ve veřejné debatě zazněl i náš hlas,“ stojí mimo jiné v dopise.
Svoji zkušenost sdílí i druhá autorka dopisu, Gabriela. Narodila se heterosexuálnímu páru, s otcem ale nevyrůstala. Když bylo Gábině osm, její máma si našla partnerku Evu, se kterou žije dodnes. „Většina lidí, kteří v politice o těchto věcech mluví, o nich absolutně nic neví. Což je právě ten problém. Většinou jen papouškují studie, které vznikly před x lety a utvrzují je v jejich názoru. Nejdou a neudělají průzkum, nepozvou si děti, které v duhových rodinách vyrostly, aby s nimi mluvili o tom, jak jejich rodina funguje, jak vyrůstaly. Aby se dozvěděli, jak je to doopravdy,“ říká.
Zkušenosti Gábiny a Kryštofa se v lecčem liší. Zatímco Kryštof žil v rodině se dvěma matkami od narození a dárce spermatu nikdy nepoznal, Gábina otce má. Zatímco ona zažila ve škole kvůli orientaci svých matek šikanu, Kryštof zmiňuje, že alternativní vzdělávání ho této zkušenosti ušetřilo. V jednom se ale jejich příběhy shodují: Jestli něco negativně ovlivnilo dětství a dospívání, nebyla to výchova rodiči totožného pohlaví, ale nejistota vyplývající z nedostatečných práv stejnopohlavních párů.
„Tím, že dosud párům stejného pohlaví bráníte v přístupu ke společným rodičovským právům, nás stavíte do nejisté pozice. Doma jsme vyrostli v úplné rodině, ale mnozí z nás mají na papíře jen jednoho rodiče. Upíráte nám jistoty, práva a důstojnost, které ostatní děti mají,“ napsali ve zmíněném dopise.
“Děti duhových rodin jsou v diskuzi o rovných právech opomíjené. Politici by měli vyslechnout jejich zkušenosti, protože děti samy nejlíp znají úskalí, které musí jejich rodiny řešit,” souhlasí 29letá Veronika. Se sestrou se narodily do “tradiční” rodiny. Když jí bylo 12 let, rodiče se rozvedli, matka začala žít s přítelkyní a později se jim s pomocí asistované reprodukce narodil syn.
Přestože nejistotu spojenou s nerovnými právy duhových rodin Veronika na vlastní kůži podle svých slov nepocítila, vnímá ji u svého mladšího bratra, kterému je dnes 13 let. „Kvůli bráchovi příběh naší rodiny veřejně sdílím, protože chci, aby hlasy dětí byly slyšet. A myslím si, že když mluvíme my, kterých se to týká, lidi nás slyší a vnímají to téma jinak,“ doplňuje.
Rozšíření práv, ale ne narovnání
V únoru roku 2024 Poslanecká sněmovna schválila zákon o partnerství pro stejnopohlavní páry. V platnost vstoupil na začátku loňského roku a nahradil institut registrovaného partnerství, které stejnopohlavní páry v Česku mohly uzavírat od roku 2006. Legislativní změna sice přinesla částečné narovnání práv, k úplnému zrovnoprávnění ale nedošlo a některé rodiny LGBTQ+ lidí stále postrádají dostatečnou právní ochranu.
Na přínosy i limity této změny upozorňuje právnička Kateřina Burešová. Finální podobu novely občanského zákoníku označuje za výsledek kompromisu, který vznikl takřka přes noc, čemuž odpovídá i její provedení: „Jednoduše není dotažená a přináší více otazníků než odpovědí. Ani odborná právnická obec se na jejím výkladu neshodne. Považuji však za pozitivní, že se stejnopohlavní svazky stávají součástí rodinného práva a že vzrostl počet duhových rodin, jejichž práva stát plně uznává. Byť považuji za nešťastné zavedení nové statusové kategorie ‚partnerství‘, vztahy mezi partnery a partnerkami jsou co do obsahu totožné s manželstvím. A to je významný posun,“ říká.
Přijatý kompromisní návrh například umožňuje přiosvojení dítěte druhým partnerem, neumožňuje však společnou adopci, čímž dítě i rodiče vystavuje zbytečné byrokratické zátěži. „Dvě mámy nebo dva tátové si dneska společně můžou adoptovat dítě z ústavní péče, a přestože výsledný stav je stejný jako u heterosexuálních párů, cesta, která k němu vede, je mnohonásobně složitější. Současný právní systém tak rodinám hází zbytečně klacky pod nohy,“ upozorňuje na jednu z mezer zákona Kryštof. Naráží na skutečnost, že dle nové legislativy musí děti z ústavní péče projít nejprve adopčním procesem s jedním rodičem, až poté může dojít k přiosvojení rodičem druhým.
„Problémem samozřejmě taky zůstává, že pořád škatulkujeme lidi do dvou kategorií,“ pokračuje Kryštof. Legislativní změnu osobně v praxi nijak nepocítil, v jeho případě přiosvojení sociálním rodičem není v tuto chvíli možné – jeho biologická a sociální matka se už před lety rozešly, což podle něj jen ilustruje další nedomyšlenosti aktuálního právního rámce. O osvojení by přitom stál, a to ze symbolických i praktických důvodů. Těmi mohou být například dědictví nebo právní nárok sociálního rodiče na vnoučata, což je v případě Kryštofa aktuální, před několika měsíci se totiž sám stal otcem.
Otázku vnoučat zmiňuje také Gábina. I ona by stála o to, aby si ji její sociální matka osvojila, přestože už je dospělá. Jednou chce založit vlastní rodinu a mít jistotu, že kdyby se něco stalo, o její děti bude postaráno. „Moje mamka na tom není zdravotně nejlépe, může se stát, že za pár let tady s námi už nebude. Když se potom něco stane mně, moje děti půjdou k někomu cizímu, pokud mezi mnou a mojí nevlastní mamkou Evičkou nebude právní vztah.“
Veronika otázku přiosvojení ze strany své nevlastní mámy neřeší – je už dospělá a v rodném listě má na rozdíl od některých jiných dětí z duhových rodin dva rodiče. Oba biologické rodiče má v rodném listě i její mladší bratr, jeho sociální máma tak ale z hlediska práva v podstatě neexistuje. „Pro mamky to vždycky znamenalo spoustu papírování navíc. Musely mít podepsanou plnou moc třeba pro dětskou lékařku nebo do školy. U porodu musely hrát, že jsou sestry, ale dneska už je situace v této oblasti naštěstí jiná. Specifické téma je taky závěť, kterou mají rodiče bráchy sepsanou a která ošetřuje jeho opatrovnictví, pro případ, že by se jim něco stalo,“ vysvětluje a dodává, že ideální by bylo přidat do rodného listu kolonku pro třetího rodiče, aby děti jako její bratr nezůstaly ochuzeny o to, co jim mohou sociální rodiče nabídnout.
Obavy z budoucnosti
Kromě nedostatků současného nastavení zmiňují Kryštof i Gábina také nejistotu z aktuální politické situace v Česku. Postoje některých členů vládní koalice ANO, SPD a Motoristů totiž signalizují, že by na stole mohla být i snaha o ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy. „U nás v rodině vnímám v kontextu současné politické situace obavu z uzavření partnerství. Přestože jsou mamky zasnoubené, mají strach z toho, že třeba v Česku dojde ke změně režimu a ony pak budou někde dohledatelné jako partnerky,“ komentuje dění Gábina.
Obavy z možného zhoršení situace má i Kryštof. „Je teď víc než kdy jindy potřeba podporovat neziskové organizace, které situaci monitorují a za práva LGBTQ+ lidí bojují. Bylo by skvělé, kdyby nemusely bojovat proti zhoršení situace, ale za její zlepšení a povedlo se dotáhnout do konce manželství pro všechny, protože to je jediná důstojná varianta. Ale bojím se, že teď to bude hlavně o udržení toho, co máme, protože se na nás dost možná řítí lavina konzervativních šíleností,“ uzavírá.
Veronika působí ve školství, o kterém návrh programového prohlášení nového kabinetu tvrdí, že „musí zůstat prosté ideologických vlivů i působení politických neziskových organizací“ a že „úkolem školy je vzdělávat, rozvíjet znalosti a kritické myšlení, nikoli šířit politické či aktivistické postoje“. Přítomnost LGBTQ+ témat ve výuce ale respondentka považuje za hodně závislé především na postojích vedení jednotlivých škol. „Myslím, že nová vláda sice nepřinese nic dobrého, co se týče posunu v oblasti LGBTQ+, ale upřímně doufám, že nedojde ani ke zhoršení. Je pravděpodobné, že pro ně budou prioritní úplně jiná témata.“
Co děti skutečně ohrožuje
Čeští odborníci a odbornice z oboru psychologie, psychiatrie, pediatrie, sociální práce či sociologie vydali v roce 2018 stanovisko, ve kterém vyvracejí obavy o dobro dětí, které vychovávají dva otcové nebo dvě matky. „Nehledě na to, že v Česku jsou již dnes tisíce dětí vyrůstající jen s jedním rodičem, panuje v odborné komunitě shoda na tom, že sexuální orientace nemá žádný vliv na schopnost být dobrým rodičem. Existují desítky výzkumů, které toto potvrzují. Obavy o nedostatek mužských či ženských vzorů jsou neopodstatněné, variant výchovy dětí je dnes již mnoho a žádný z modelů nevede automaticky dítě k patologickému vývoji nebo jakékoliv dysfunkci,“ stojí v dokumentu.
„Drtivá většina studií se shoduje na tom, že děti z homoparentálních rodin na tom nejsou nijak hůř (nebo líp) než v rodinách hetero párů. Záleží na kvalitě rodičovství a blízkého okolí,“ potvrzuje Zdeněk Sloboda. „Podle přehledu, který kdysi vypracovávala docentka Kateřina Nedbálková z FSS MU v Brně, mohou být děti z těchto rodin spíše vystaveny homofobii od svého okolí, kvůli tomu, že musí občas dělat coming out svých rodičů nebo své rodiny. To vede k tomu, že jsou citlivější vůči diskriminaci ve svém okolí a častěji se proti ní postaví. Což bychom mohli považovat za pozitivní důsledek,“ konstatuje.
I výzkumnice Petra Kutálková ve své studii Sešívané rodiny: nový život zevnitř i zvenku poukazuje na to, že problémem pro děti není sexuální orientace rodičů, ale spíše homofobie, které často musí čelit. Kutálková realizovala v roce 2018 také unikátní studii Hlasy dětí z rodin gayů a leseb, v níž nechává promluvit 11 dětí o svých zkušenostech a postřezích ze života duhových rodin.
„Buď to přetavíš, nebo se v tom utopíš.“
O trans lidech bez trans lidí
Servíruj, matko! Na audienci v domě královen
Queer Slovácko sa nesúdí
Když jedu vlakem na Slovensko, sundávám náušnice
Hledáme topmodelku. Zn.: Za každou cenu
Slovensko nie je len Fico a Šimkovičová
A je to… venku! Pat a Mat jsou pár. Už 50 let
Odkrýváme: Na seznamce NaKluky.cz roky řádí predátoři. Máme svědectví obětí, mohou jich být stovky
