Yass královno, naservíruj pořádnou slayádu! Matka matkuje, budem mít kikinu a rozlijem pořádně vroucí čajík. Rozumíte? Werk!
Tak se mluví českým teplým odvarem ze slangu angličtiny, který má prapůvod v subkultuře zvané ballroom. Tento blyštivý svět opulence, glamour a nádhery vynalezly černé a latinx trans osoby v podsvětí velkoměst USA dvacátého století. Obohatily tak širší (nejen) americkou (nejen) queer kulturu (nejen) zábavným slovníkem, ale také stylem tance voguing, alternativou k heteronormativní rodině a přístupem k životu, který dokáže nalézt krásu i na těch nezapadlejších místech.
Třeba v Ústí nad Labem. No shade. Sál Národního domu severočeské metropole roztančí 11. dubna extravagantní bál. Must Have Kiki Ball připravují Valentýna a Monina z pražského Kiki House of Ambitchous ve spolupráci s Kulturním střediskem Ústí nad Labem a festivalem Design Ústí pořádaným Domem Umění. Taneční kreace a dechberoucí kostýmy vytřou podlahu i zrak všem, kdo se přijdou podívat. Co na bále zažijete? Co to ballroom vlastně je? Jak se dostal do Česka? To vše se dočtete v tomto článku. Because reading is what? Fundamental!
„Ball je excentrická podívaná a intenzivní zážitek. Pro každého je první ball něco, co si bude pamatovat ještě dlouho,“ popisuje mi Valentýna na chodbě vinohradského tanečního studia, kam jsem se přišel podívat na trénink Kiki House of Ambitchous. Musím s ní souhlasit. Sám jsem se na bále poprvé ocitl před pár lety a byl to fascinující zážitek. I jako divák jsem byl zcela pohlcen energií a specifickým rytmem večera a smysly měl přesycené všemi extrémně hot talentovanými lidmi v přenádherných outfitech.
Móda je jedním z hlavních prvků ballroomu. I styl tance voguing – asi nejznámější součást subkultury – je koneckonců nazván podle módní bible Vogue , jejíž modelingové pózy tanec napodobuje a rozpohybovává. Právě na módu se zaměřuje letošní ročník festivalu Design Ústí s názvem Dress Code, který poskytne prostor Must Have Kiki Ball, první ballroom akci v Ústí vůbec.
„Přišlo nám zajímavé trošku decentralizovat dění a zkusit zorganizovat queer event ve městě, kde jich není tolik,“ vysvětluje Valentýna, která akci organizuje společně s Moninou, matkou housu Ambitchous. Ta doplňuje: „Vezmeme to z pražského centra někam jinam, kde můžeme mladým queer lidem ukázat, co to ballroom je a že by ho mohli být součástí. Podle mě je to důležitý krok a mám z toho radost.“
Místní ballroom komunita je aktivní především v Praze. Historicky zde fungovalo několik housů, pár tanečních studií nabízí lekce voguingu a koná se zde většina lokálních akcí. Naposledy šlo o únorovou Posession, zorganizovanou další členkou Ambitchous, Beumici. Náhled do energického večera v černé a bílé nabízí fotoreportáž Vladimíra Nezdařila, která tento článek doplňuje.
Foto: Vladimír Nezdařil
Ambitchous jsou v současné době jediným lokálním kiki housem v Praze, ale ballroomu se zde věnuje širší komunita. Ballroom rozlišuje mezi tzv. kiki scénou, která je spíše pro zábavu a budování komunity, a takzvanou major scénou tradičních velkých housů. Poslední pražský major ball Queer Joy organizovala Sabrina Tisci společně s Lanou 007 (bondovskou číslovku používají lidé, kteří na dané scéně nejsou součástí žádného housu). Lana pořádá spolu s Tatiane Laveaux a Isabellou Bodega také Pangea Ballroom Island, komunitní vzdělávací setkávání. Velmi aktivní je scéna i v Bratislavě, kde Zane 007 a Zoltan 007 pořádají ballroom setkávání Vogue Affair a kde se každoročně koná Ball of Shame, organizovaný Monikou 007, Romanem Samotným a Viktorem Gorgeous Gucci, který se jako jediný na místní scéně pyšní titulem ballroom legendy.
Cakewalk do prehistorie
Jak vidíte, ballroom je složitá subkultura plná aristokraticky znějících titulů a rodů, v níž se člověk na první dobrou lehko ztratí. Honosnost, glamour a teatrální pózy se přitom zrodily na tom nejubožejším místě. Prapůvodní kořeny ballroomu můžeme hledat na jižanských plantážích devatenáctého století, kde po nocích tančili otroci a otrokyně tanec jménem cakewalk, který zveličoval naškrobené pózy menuetů a valčíků. Cakewalk je parodií kultury bílých pánů, přesto se na začátku dvacátého století tanec stal oblíbeným i mezi bílou populací. V hollywoodském muzikálu Meet Me in St Luis ho tančí samotná Judy Garland.
Cakewalk se tančil také na bálech, které na konci devatenáctého století organizoval William Dorsey Swann ve Washingtonu. Bujaré večírky bývaly rozehnány policií, účastnictvo se totiž na tehdejší dobu oblékalo poněkud podivně – muži se fintili do saténových rób a ženy se pyšnily padnoucími obleky. Swann si nechával říkat „Queen of Drag“ – a ano, právě odtud pochází slovní spojení drag queen! Skupinu svých blízkých nazýval „House of Swann“ a založil tak tradici drag housů. Ty dodnes plní funkci „zvolené rodiny“ (chosen family) – blízkých přátelských vazeb, které poskytují emocionální i materiální podporu.
Foto: Vladimír Nezdařil
Drag housy amerických velkoměst dvacátého století se ujímaly mládeže vyhozené z domu kvůli své zvláštnosti nebo nepatřičnosti – queernosti. Slovo „drag“ po většinu dvacátého století v angličtině neznamenalo pouze uměleckou formu (té se říkalo spíš „female impersonation“), ale obecně „podivné“ genderové vyjádření – drag queens byly i trans ženy a gender nekonformní osoby, které se v každodenním životem setkávaly s odsudky a ohrožením.
Pro „female impersonators“, a to především ty bílé, se organizovaly soutěže krásy, tzv. „beauty pageants“. Jejich atmosféru zachycuje dokumentární film The Queen z roku 1968. Soutěžící v načesaných parukách a překrásných róbách v něm předvádějí složitou choreografii, zpívaná čísla s doprovodem orchestru i promenádu v plavkách. Výherkyně Flawless Sabrina obdrží démantovou korunku, ne všichni jsou však s výsledkem spokojeni. Newyorská drag queen Crystal LaBeija v dramatickém výstupu nařkne porotu, že je soutěž zmanipulovaná a upřednostňuje bílé soutěžící a standardy krásy: „Mám právo ukázat svou barvu, jsem krásná a vím, že jsem krásná!“
New York je v plamenech
Crystal LaBeija proto spolu s další harlemskou drag queen Lottie založila House of LaBeija a začala organizovat své vlastní soutěže, určené pro černou a latinx komunitu. Tak vzniká ballroom jako takový. Subkultura vyšla ze soutěžní podoby beauty pageants, ale postupně ji rozšířila o další disciplíny a svou vlastní kulturu – specifický tanec, hudbu a slang.
Vhled do původní ballroom komunity osmdesátých let nabízí kultovní dokument Paris is Burning z roku 1990. Kamera režisérky Jennie Livingston v něm šest let sleduje členy několika newyorských housů a jejich soutěžní klání na spektakulárních bálech. Nesoutěží se pouze v kráse, ale také ve voguingu nebo tzv. „realness“ – v co „nejopravdovějším“ napodobení obrazu bohaté bílé Ameriky. Účastnictvo bálu imituje zjevem a chováním studující prestižních univerzit nebo boháče ze seriálu Dynasty – sociální pozice a role, které jim byly v reálném životě zcela nedostupné. „V ballroomu můžeš být kýmkoli chceš. Ve skutečnosti nejsi manažer, ale vypadáš jako manažer, a tím dáváš straight světu najevo: ‚Můžu být manažerem. Kdybych měl příležitost, mohl bych jím být,‘“ vysvětluje Dorian Corey, zasloužilá drag queen a hlavní vypravěčka dokumentu. Stejně jako cakewalk, také ballroom napodobuje, zveličuje a paroduje dominantní bílou heterosexuální kulturu.
A stejně jako cakewalk, i ballroom přinesla do hlavního proudu bílá gay ikona – Madonna. Její singl „Vogue“ je dodnes nejznámějším mainstreamovým obrazem této subkultury a předmětem mnoha kontroverzí. Název, beat i choreografie songu jasně odkazují k voguingu, který Madonnu naučili členové housu Xtravaganza. Ti vytvořili také choreografii k jejímu turné, což jim osobně přineslo pracovní příležitosti a slávu. „Vogue“ však nejvíc proslavil samotnou Madonnu a většina subkultury, která voguing vymyslela a zdokonalila, z tržeb singlu neviděla ani cent.
Současná popkultura ballroomu poskytuje o něco lepší podmínky. Skutečné housy soutěží v pořadu Legendary , který spektákl bálu přenesl na televizní obrazovky. Prostředí a příběhy lidí zachycených ve filmu Paris is Burning dramatizuje fikční seriál Pose, který byl oslavován za téměř výlučně trans obsazení. Členové ballroom komunit se také často objevují v reality show RuPaul’s Drag Race , která celosvětově proslavila voguing a ballroomový slang. Shantay, you stay!
Foto: Vladimír Nezdařil
Sashay přes oceán
Popularita voguingu stojí také za zvláštní cestou ballroomu do Evropy. Zde se subkultura nevyvinula z marginalizovaného prostředí, ale jako taneční styl street dance ji přivezli tanečnice a tanečníci. „Máme tady vlastně opačnou cestu, kdy voguing dostáváme z tanečních studií do klubů a komunitních prostorů. Zní to absurdně, ale ukázalo se, že se to dá. Třeba v Německu je dneska velmi diverzní a živá ballroom scéna, která taneční sály dávno opustila,“ vysvětluje Valentýna.
Ve vinohradském tanečním studiu se setkávám také s Cobrou, která se pohybuje na ballroom scéně v Paříži a Kodani. Je členkou mezinárodního major housu Miyake-Mugler a v Praze je právě na Erasmu. Přestože je západoevropská ballroom scéna mnohem větší než ta místní, Cobra upozorňuje, že v porovnání s tou původní americkou jsou si stále dost blízké: „V Kodani žijeme v sociálním státě a je důležité se zamyslet nad tím, co vlastně znamená ballroom ve společnosti, která se tak liší od té americké. Záměr je zde podobný, ale ne úplně stejný.“ Na tréninku Ambitchous se Cobra objevila jednoduše – napsala na Instagram, že hledá pražskou ballroom scénu. „Myslím, že právě v tom spočívá krása ballromu, že dokáže překračovat hranice. Komunita tě dokáže takhle zachytit. Hned víš, že sdílíte stejné hodnoty, jako jsou práva LGBTQ+ lidí nebo rasová spravedlnost.“
České hranice překročil ballroom podobným způsobem jako Atlantik – profesionální tanečník Michal Ninja se v roce 2013 v New Yorku naučil voguing a stal se členem major House of Ninja, který založil legendární Willi Ninja, jedna z hvězd Paris is Burning . Po návratu začal Michal voguing vyučovat i v Praze. Další cesty místního ballroomu jsou evropské. Viktor Gorgeous Gucci a Monika 007 se voguing naučili v Berlíně a Stockholmu. Od roku 2016 společně vedli česko-slovenský Kiki House of Velvet, který své působení ukončil loni. Na místní scéně působil také Kiki House of Freija, vedený Lanou a Oli, jež zorganizovaly první český bál v roce 2017 v rámci Prague Pride. Kiki House of Ambitchous založil Michal Ninja v roce 2020 společně s Moninou, pod jejímž vedením v současnosti house funguje.
And the category is…
Monina v housu zastává roli „matky“, která v původních drag housech nahrazovala biologické rodiče. V současném evropském ballroomu je osob s bezdomoveckou zkušeností minimum, a housy tak neplní existenční roli jako v amerických velkoměstech dvacátého století. Přesto se struktura housu udržuje a plní jemnější funkce: „Matka je tam od toho, aby dávala pozor na chod housu. Dohlíží, aby všechno fungovalo a všichni byli v pořádku. Měla by být inspirací, poradnou. Je to takový styčný bod pro tu komunitu,“ říká Monina.
Také další členstvo housu zastává specifické role. Každý se zaměřuje na několik bálových kategorií, v nichž se zlepšuje a za Ambitchous v nich soutěží. Asi nejznámější jsou taneční kategorie, ve kterých se soutěží ve třech variantách voguingu. Nejpopulárnější je vogue femme, jehož podobu duckwalk, catwalk nebo dips, nesprávně nazývaných „death-drops“, zpopularizoval RuPaul’s Drag Race . Jak název napovídá, vogue femme pracuje s teatrální feminitou; důležité jsou pohyby boků a prsou. Přesto tento styl voguingu tančí všichni bez ohledu na gender, jde jen o to najít v sobě správnou „cuntiness“. Za Ambitchous často na bále tančí cis gay muži, Flamboy, Vojta nebo Dmi.
Nejméně známý je naopak styl new way, který může působit jako nelidské lámání končetin – tanec využívá hodně strečů, cílem je předvést svou pružnost a kreativitu a důraz se klade na přesnost pohybů rukou. New way tančí Naya, která je na major scéně členkou housu Ninja. Tanečnice původem z Běloruska se voguing naučila především v Kyjevě, kde žila, než se přesídlila do Prahy. V Česku všechny tři varianty voguingu vyučuje a část housu se rekrutovala z jejích lekcí.
To je i příběh Viktora, který za Ambitchous soutěží v kategorii old way. Předchůdce new way a vogue femme vychází z póz ve Vogue , ale také třeba z karate. Je velmi elegantní, geometrický a přesný. „Old way je mi nejbližší, protože se jako trans maskulinní osoba ve vogue femme vůbec necítím komfortně. V old way mi vyhovuje, že když chci, tak může být hodně genderless nebo maskulinní; není tam takový důraz na feminitu,“ vysvětluje mladý tanečník.
Foto: Vladimír Nezdařil
Módy, body, ódy
Svou maskulinitu objevoval Viktor také v další kategorii. American runway má za cíl napodobit a ztělesnit energii modelů módních přehlídek. Nejde tedy o taneční, ale módní kategorii. „Člověk musí mít dobrý outfit, to je jedna polovina. Druhou je správná prezentace na mole. Určitě mi na začátku tranzice hrozně pomohlo hledat a experimentovat skrze pohyb a runway,“ vzpomíná Viktor.
Opačnou kategorií je European Runway, která je inspirována modelkami devadesátých let. Gender zde opět funguje jako způsob prezentace, nikoliv jako identita soutěžících. Na mole si elegantně vykračuje Flamboy nebo Monina: „Představ si, jak chodila Naomi Campbell. A v ballroomu je to samozřejmě trošku posunutý, je to excentrický. Hodně důležitá je móda. Musíš být kreativní a myslet ‚outside of the box‘,“ popisuje matka housu.
Vedle tanečních a módních kategorií se v ballroomu soutěží také v kráse těla. Poněkud zvláštní kategorií je face, kdy porota hodnotí stavbu kostí, symetrii nebo kvalitu kůže obličeje soutěžících. Za Ambitchous tuto kategorii vyhrává Valhala, který se často účastní také kategorie body. Ta má mnoho různých podkategorií podle genderu a typu těla. V jedné z nich soutěží Beumici: „Luscious body je plnější tělo. Je to pro mě osvobozující, protože jsem celý život byla stigmatizovaná za to, že nemám dokonalé tělo, které reprezentují média – prostě nejsem hubená. Od té doby, co dělám ballroom, jsem začala svoje tělo vnímat jinak; ta kategorie je pro to skvělá.“
Foto: Vladimír Nezdařil
Princeznička na bále
Historicky nejdůležitějším typem kategorií jsou soutěže v „realness“. Původně šlo o strategii přežití, vytvořit „opravdový“ obraz straight nebo cis osoby mohlo být pro queer lidi otázkou života a smrti. S apelem na společenskou viditelnost queernosti se tyto strategie skrývání spíše upozadily, přesto všichni jistě známe situace, kdy jsme museli vytvořit obraz někoho „normálnějšího“. Současný ballroom si s tímto momentem hraje.
Při butch queen realness se i ten nejvykroucenější gay proměňuje v maskulinního straight muže. V této kategorii soutěží za Ambitchous Vojta: „Mně lidi normálně říkají, že jako gay nevypadám. Realness je moje schopnost zapadat do cis het společnosti a je to skill, který ti může přinést spoustu výhod, proto je užitečné i srandovní si to trénovat. Nicméně v Praze mi to tak nutné nepřipadá. Pro mě to tedy neznamená přežití, je to spíš zábava – hrát si s maskulinitou a feminitou, s fluiditou genderový exprese.“ Přecházet mezi gendery umožňuje Vojtovi kategorie realness with a twist, ve které se z macho týpka stane princeznička tančící vogue femme.
Nejstarší kategorií, jež navazuje na původní „beauty pageants“, je femme queen realness. V té soutěží Em: „Je to kategorie pro trans ženy a vyhrává ta, která vypadá nejvíc jako cisgender žena, která passuje ve společnosti. Já jsem ji šla dvakrát, a zatím jsem vždycky vyhrála. Jednou mě i chtěli vyřadit, protože si mysleli, že jsem cis holčina, co tam zabloudila.“ Femme queen realness lze kritizovat za to, že trans ženy utvrzuje v ideálu cis krásy. Účast je ale zcela dobrovolná a některé trans ženy se v ballroomu účastní jiných kategorií. Em na této kategorii, ale i na celém ballroomu oceňuje, že jsou postaveny okolo trans žen a jejich zkušenosti: „Je to hrozně osvěžující prostor, kde můžu objevovat tuhle svoji část. Hodně jsem teď probírala svoji ženskost a teď mám prostor objevovat svoji trans část – a je to hrozně osvobozující.“
Ballroom tak pro Em představuje protiklad k jejímu běžnému životu. „Třeba na vejšce to o mně nikdo neví. Je zvláštní balancovat mezi dvěma světy. Ale je hrozně hezký, že mám tohle společenství, který mě podporuje. Oproti ballroomu je normální svět teď takovej šedej. Dalo mi to takovej glitter filter.“ Podobnou zkušenost má také Viktor: “I na začátku svojí tranzice, kdy jsem byl hodně uzavřenej do sebe a dost jsem struggloval s psychickým zdravím, tak jsem na letní open sessions, co vedou Ambitchous, dokázal chodit pořád. Bylo těžký se tam dostat, ale když jsem tam došel, cejtil jsem se strašně dobře; bylo to místo bez judgmentu a plný svobody.”
Pokud se do tohoto třpytivého místa také chcete vypravit, bál v Ústí nad Labem 11. dubna je pro to skvělou příležitostí. V Praze se o ballroomu můžete dozvědět víc na setkáních Pangea Ballroom Island a československé ballroom dění pokrývá instagramový účet @ballroomsceneczsk . Serve it on the runway, královno, and let’s have a kiki!
