Andrej Babiš opakovaně mluví o rostoucích odvodech do Bruselu, jako by šlo o jednosměrnou dálnici, po které české miliardy mizí v nenávratnu. Jenže stačí otevřít bilanci, kterou zveřejňuje jeho vlastní ministerstvo financí, a celý příběh se obrátí naruby. Za rok 2025 Česko odvedlo do rozpočtu EU 68,4 miliardy korun. Zpátky dostalo 99,6 miliardy. A po započtení peněz z Národního plánu obnovy? Čistý plus 77,9 miliardy ve prospěch České republiky. Kdo tohle zamlčí, nepopisuje realitu, konstruuje ji.
Polovina pravdy je horší než lež
Průhledný manévr premiéra spočívá v tom, že publiku servíruje jedinou cifru: kolik „platíme do Bruselu“. Zní to naléhavě, zní to konfliktně, zní to jako křivda. Jenže to je totéž, jako byste si stěžovali na splátku hypotéky a zapomněli zmínit, že v domě bydlíte. Podle tiskové zprávy Ministerstva financí za rok 2025 vypadá kompletní bilance takto:
- Odvody do rozpočtu EU: 68,4 mld. Kč
- Příjmy z rozpočtu EU: 99,6 mld. Kč
- Příjmy z NGEU (Plán obnovy): 46,8 mld. Kč
- Čistá pozice bez NGEU: +31,1 mld. Kč
- Čistá pozice s NGEU: +77,9 mld. Kč
Kam ty peníze tečou? Do dopravní infrastruktury, do přímých plateb zemědělcům, do regionálních projektů, do výzkumu a digitalizace. Jsou to peníze rozptýlené po celé zemi, a právě proto se o nich hůř mluví v jednoduchých sloganech. „Platíme Bruselu“ se vejde na plakát. „Dostáváme zpět skoro o osmdesát miliard víc, než platíme“ už ne.
Mýtus o dvaadvacetimiliardovém šoku
Babišova rétorika pracuje s dojmem, že odvody v roce 2026 skokově narostly, o 22 miliard. Odkud se to číslo vzalo? Jde o laciný trik se srovnáváním nesrovnatelného. Skutečný odvod za rok 2025 činil 68,4 miliardy. Zákon o státním rozpočtu na rok 2026 počítá s odvody 71 miliard. Rozdíl? Zhruba 2,6 miliardy. Ne 22.
Těch „šokujících“ 22 miliard vznikne jedině tak, že se porovná skutečnost jednoho roku s průběžným hotovostním tokem prvních měsíců roku následujícího, tedy jablka s hruškami. Ministerstvo financí samo vysvětlilo, proč byly průběžné platby v prvních měsících roku 2026 meziročně vyšší. Důvody jsou tři a všechny jsou technické:
- Vyšší celkový rozpočet EU.
- Doplatek za předchozí roky po zpřesnění statistických údajů.
- Požadavek Evropské komise na zaplacení 3,2 dvanáctiny v prvním čtvrtletí místo obvyklých tří.
Žádný „bruselský trest“. Žádné překvapení. Předvídatelná účetní mechanika, kterou premiér země buď nechápe, nebo (a to je horší varianta) chápe, ale vědomě prezentuje jako šok.
Česko v regionu: nikdo tu není okrádán
Řečnická otázka pro ty, kdo Babišovu narativu věří: pokud nás EU okrádá, proč jsou na tom všichni naši sousedé stejně? Slovensko za rok 2025 vykázalo čistou pozici +3,245 miliardy eur. Polsko skončilo v plusu 4,652 miliardy eur, a to bez započtení grantů z plánu obnovy. Střední Evropa je celá netto na plusu. Česko není výjimka, není oběť, není pokladna Bruselu.
A pro kontext ještě silnější číslo: od vstupu do EU v roce 2004 do konce roku 2025 Česko zaplatilo zhruba bilion korun. Zpátky získalo 2,31 bilionu. Kumulované kladné saldo činí 1,3 bilionu korun. To je číslo, které by měl znát každý, kdo se nechá strhnout řečmi o „odvodech do Bruselu“.
Co je skutečně v sázce
Nejde o to, že by odvody nebyly vysoké. Sedmdesát jedna miliard ročně je reálný peníz. A je legitimní se ptát, jestli Česko z každé koruny vytěží maximum, jestli čerpání fondů není zbytečně byrokratické, jestli se peníze nelévají do projektů pochybné hodnoty. To jsou poctivé otázky. Ale Babiš je neklade.
Místo toho vytahuje jen účet a schovává protihodnotu. Proč? Protože „platíme a nic za to nemáme“ je politicky výnosnější než „platíme, dostáváme víc, ale mohli bychom čerpat chytřeji“. První věta živí hněv. Druhá vyžaduje práci.
Skutečné riziko přitom existuje, jen leží jinde, než kam premiér ukazuje. Po roce 2027 skončí současný víceletý finanční rámec i prostředky z NGEU. Česko bohatne, a tím se blíží hranici, za kterou se z čistého příjemce stane čistý plátce. Čistá pozice už mezi lety 2024 a 2025 klesla z 83,2 na 77,9 miliardy. Trend je čitelný. Jenže odpověď na něj nespočívá v rétorice křivdy, ale v tvrdém vyjednávání příštího rozpočtového rámce 2028–2034 a ve schopnosti peníze, které ještě tečou, investovat tak, aby generovaly hodnotu i poté, co přestanou.
Premiér, který místo přípravy na toto vyjednávání hraje divadlo s polovinou čísel, neohrožuje Brusel. Ohrožuje Česko.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka