V ní žil Honza, kluk s očima modrýma jako polní studánky, ale myšlenkami rozhozenými jako jablíčka po kopci. Ne že by byl hloupý — jen to tak vypadalo, protože když se ostatní smáli, on se ptal proč, a když ostatní mluvili, on poslouchal.
„Honzo, ty máš mozek jak mech — měkký, zelený a samé ticho,“ bručel jeho otec, když mu syn zase zapomněl přinést dříví, protože se cestou zakecal s broukem, co si stavěl most přes kamínek.
Honza se nebránil. Jen pokrčil rameny a odpověděl:
„Tati, někdy je lepší být mechem než kamenem. Mech aspoň dýchá.“
A to se, jak už to v pohádkách bývá, nelíbilo nikomu kromě staré paní Živy, která bydlela u lesa a nosila v kapse drobné zvuky pro případy, kdy svět ztichne až moc.
„Ten kluk jednou uvidí, co my už dávno zapomněli,“ říkávala. „Jen nesmí zapomenout, že otázky jsou klíče a že každý klíč otevře jen jedny dveře, pokud se člověk nedívá srdcem.“
Den, kdy se nebe zamyslelo
Jednoho dne se Miradie probudila a nebe bylo celé nakřivo. Slunce vstalo, ale zůstalo viset v rohu, jako by ho někdo pověsil špatně. Mraky běhaly sem a tam, déšť začal padat nahoru a lidé pobíhali po vsi s hrnci, aby ho chytali do dna.
„Je to zlé znamení!“ křičel starosta, který měl rád jasná vysvětlení a pevné věci. „Nebe se zlobí, protože jsme dovolili lenochům, aby přemýšleli místo práce!“
A tak se hned druhý den rozhodl, že viníka pošle do světa, aby napravil, co pokazil. A koho jiného než Honzu, který zrovna seděl na lavičce a učil motýla, jak přistát bez křídla.
„Honzo,“ pravil starosta slavnostně, „půjdeš do světa najít rozum. Až ho najdeš, vrať ho do vesnice, protože nám tu schází!“
Honza si vzal kousek chleba, tři kamínky a hřeben, který mu zbyl po matce. „Nač hřeben?“ divili se sousedi.
„Abych rozčesal, co se zamotalo,“ odpověděl prostě.
A tak vyrazil.
První směna: Dům, kde se váží slova
Cesta ho vedla přes louky, které měly šimravé trávy, a potoky, co si šeptaly víc, než tekly. Až dorazil k domu z bílého kamene. Nad dveřmi visel nápis:
„U vážných slov“
Uvnitř seděl muž v šedém kabátě, který měl na čele zapsanou vrásku v podobě otazníku. Na stole stála váha — na jedné misce leželo slovo „ano“, na druhé „ne“.
„Co tu děláš, chlapče?“ zeptal se muž.
„Hledám rozum,“ řekl Honza.
„Rozum? Ten se tu váží na slova,“ odpověděl muž. „Dej sem jedno a já ti řeknu, kolik stojí.“
Honza se podrbal na hlavě. „Ale já žádné nemám. Jen hřeben, tři kamínky a trochu chleba.“
„Pak nic nedostaneš,“ odsekl muž.
Honza chvíli přemýšlel, pak si vzpomněl na slova své matky: „Když nevíš, co říct, řekni pravdu.“
A tak řekl:
„Nevím, jestli rozum chci, když kvůli němu musím mlčet.“
Váha se zachvěla. Slovo „nevím“ se položilo na jednu misku a světlo se naklonilo k druhé. „Tohle váží víc než všechna ano a ne dohromady,“ zamumlal muž. „Vezmi si klíč k druhé cestě. Rozum začíná pochybností, ale nesmí v ní skončit.“
Druhá směna: Les, který odpovídá
Cesta ho zavedla do lesa, kde každý strom měl na kmeni vyřezané ucho. Když se Honza dotkl jednoho, ozvalo se z hloubi:
„Slyším tě, ale co slyšíš ty?“
„Ptáky,“ odpověděl Honza.
„To slyšíš ušima. Co slyšíš srdcem?“
Honza chvíli mlčel, pak řekl:
„To, že i ticho chce být někdy vyslyšeno.“
Les se zachvěl. Z listí se snesl zlatý prach, a v něm se zjevila žena v plášti z pavučin. Měla oči jako hluboké noci po dešti.
„Jsem Hláska,“ řekla. „Opakuji slova, která stojí za to. Ale už dlouho jsem neslyšela nic, co by mě přimělo změnit tón. Ty jsi první, kdo slyší i to, co se neříká.“
Podala mu list — na něm byla nakreslená spirála.
„Tudy vede cesta k poslední směně. Tam pochopíš, že rozum není vědět, ale chápat.“
Třetí směna: Město Zrcadel
Za lesem se otevřelo město celé ze skla. Všude zrcadla — v oknech, na zdech, v chůzi lidí. Každý se na sebe díval, každý se opravoval. Honza vstoupil a hned ho jeden muž napomenul:
„Nesmíš se koukat na ostatní! Tady každý vidí jen sebe, jinak se obraz rozbije!“
„A jak pak poznáte, že jste stejní?“ podivil se Honza.
Muž znejistěl. A opravdu — jeho zrcadlo prasklo tenkou čarou uprostřed.
Zpoza rohu přiběhla dívka s kbelíkem. „Rychle! Musíme to spravit, než se zrcadlo rozpláče!“
„Nech ho,“ řekl Honza. „Slzy nejsou chyba, jsou jen voda, co hledá odraz.“
Dívka zůstala stát. A zrcadlo, místo aby se rozbilo, se změnilo — stalo se průhledným oknem. A skrze něj bylo vidět krajinu: kopce, oblohu, a daleko, daleko — vesnici s modrými okny a kouřem nakřivo.
„To je můj domov,“ zašeptal Honza. „Tam začalo nebe padat.“
„Pak jsi rozum našel,“ řekla dívka. „Kdo vidí skrz sebe, vidí i svět.“
Cesta zpět
Když se Honza vracel, nesl si v kapse tři dary:
Klíč pochybnosti,
List naslouchání,
Okno průhlednosti.
Když vstoupil do vsi, všichni už čekali. Nebe bylo pořád nakřivo, ale aspoň se usmívalo. Starosta přiběhl první.
„Tak co, našels rozum?“
Honza se rozhlédl. Lidé stáli ve skupinkách, hádali se, kdo má větší pravdu, kdo dřív rozsvítil, kdo má lepší slepice. A uprostřed, na lavičce, seděla paní Živa a pletla síť z paprsků.
„Našel jsem něco lepšího,“ řekl Honza. „Našel jsem ticho, které rozumí, i když se nemluví.“
„Co to znamená?“ zamračil se starosta.
Honza otevřel okno, které měl v kapse. Všichni se do něj podívali — a uviděli sami sebe, ale jinak: ne jak vypadají, ale jak se chovají, když si myslí, že se nikdo nedívá.
Někdo se rozplakal, někdo se zasmál, někdo utekl.
„Rozum,“ řekl Honza tiše, „není vědět víc než ostatní. Je to umět vidět i to, co nechceš.“
Když nebe slyší
Ten večer se Honza posadil na mez a díval se, jak se slunce konečně srovnává do středu. Nebe si odkašlalo, protáhlo se a sedlo si zpět na svůj trůn z modři.
„Děkuju,“ ozvalo se z výšky. „Bylo mi těžko, když mě lidé chtěli pořád opravovat.“
Honza se usmál. „A co teď?“
„Teď zůstanu chvíli nakřivo,“ odpovědělo nebe. „Aby lidé nezapomněli, že dokonalost je jen chvíle mezi dvěma otázkami.“
A tak v Miradii zůstal ten den zvláštní zvyk: když někdo udělá chybu, říká se, že „má nebe na šikmo“. Ale nikdo se za to nestydí — ví, že to znamená, že právě přemýšlí.
A jak to bylo dál
Honza se stal… no, ne moudrým, to by bylo příliš vážné slovo. Spíš zvědavým klidem. Pomáhal, kde mohl, a odpovídal, když se ho ptali — ale nikdy víc, než bylo třeba.
Paní Živa mu darovala šátek utkáný z ranní mlhy. „Až jednou zapomeneš, že rozum není cíl, ale most, přetáhni si ho přes oči. Uvidíš svět jinak — a znovu.“
A tak Honza žil. Chodil po Miradii, vyprávěl lidem, co se naučil, a smál se, když mu děti říkaly „hloupý Honza“. Protože věděl, že ve skutečnosti to znamená:
„Ten, kdo ještě věří, že svět má víc odpovědí, než si myslíme.“
Poslední věta, kterou slyšel vítr
Jednou večer se Honza zastavil u potoka. Voda tekla pomalu, protože se zrovna snažila naučit rýmovat. „Voda – svoboda,“ šeptala si.
Honza si k ní klekl a řekl:
„Když jsem odcházel, hledal jsem rozum. Ale našel jsem… poslouchání.“
„To je totéž,“ odpověděla voda. „Rozum je ucho, které se naučilo být srdcem.“
Vítr si to zapsal do paměti a ještě dnes ho občas po Miradii šíří, když se někde někdo hádá. Zafouká mezi slova, ztiší je a připomene:
„Rozum není to, čím vítězíš,
ale to, čím porozumíš.“
A kdo to slyší, ten se usměje. Protože pozná, že i v pohádce o hloupém Honzovi je všechno obráceně — a právě proto správně.
Pohádky bez konce
FAJNTIP.cz|
In-lifestyle.cz|
Krasnezeny.eu|
Zprávy | Aktuálně.cz|
i60.cz|
BydlímeÚtulně.cz|
KINOTIP2.cz|
Náš REGION|
Aplausin.cz|
NESPECHEJ.cz|
ReadZone|
Kód Enigma|
