Jen občas se z něj linul zvláštní, těžký zápach, který John Reginald Halliday Christie vysvětloval „únikem plynu“ nebo „zvěřinou, která se kazí“.
Ve skutečnosti to byl pach smrti. A za dveřmi, které působily tak obyčejně, se odehrávala jedna z nejděsivějších kapitol britské kriminalistiky 20. století – příběh muže, který vraždil s klidem, precizností a děsivým pocitem pořádku.
Maskovaný soused
John Christie působil jako prototyp spořádaného Angličana. Bývalý voják, drobný úředník, muž v obleku, který nikdy nezvyšoval hlas. Sousedé ho považovali za trochu podivína – ale ne nebezpečného. Jen tichého, uzavřeného, trochu suchého.
Jeho byt byl jeho království. Každý předmět měl své místo, každá záclona byla vyžehlená, každý šálek čaje měl svůj rituál. Právě tahle kontrola, ten neúprosný řád, byl zároveň projevem hlubokého vnitřního chaosu.
Christie trpěl silnou potřebou mít moc – nejen nad věcmi, ale především nad lidmi. Jeho zdvořilost byla zástěrkou dominance, jeho ticho maskovalo prázdnotu.
V očích okolí působil jako laskavý soused, který půjčí klíč od sklepa. Ve skutečnosti přesně věděl, kdy a koho může dostat do pasti.
Dětství, které pohřbilo empatii
John se narodil roku 1899 v Halifaxu v Yorkshire. Byl šestým z sedmi dětí – a jak sám později vypověděl, vyrůstal v domě, kde se nemluvilo o citech. Otec byl přísný a matka chladná. Když mu bylo jedenáct, zemřela babička a malý John ji našel ležet v rakvi. Tvrdil, že tehdy poprvé pocítil zvláštní směs hrůzy a fascinace – a že se jí už nikdy nezbavil.
Ve škole byl uzavřený, bázlivý, trpěl pocity méněcennosti a neschopností komunikovat se ženami. Během puberty se u něj rozvinuly problémy se sexualitou – impotence, stud, vnitřní zmatek.
Kombinace potlačené agresivity a narušeného vztahu k ženské autoritě je podle psychologů jeden z nejčastějších základů sadistické osobnosti. Christie se naučil skrývat své slabosti pod kontrolou – ale uvnitř rostla frustrace, která hledala ventil.
Od vojáka k monstru
První světová válka ho zastihla jako devatenáctiletého. Sloužil u královského sboru signálních jednotek. Později tvrdil, že utrpěl zranění plynem, které mu zanechalo dlouhodobé potíže s dechem a hlasem. Mnozí se však domnívají, že šlo o mýtus, který si vytvořil, aby působil jako „křehká oběť“.
Po válce se vrací do civilu – a začíná drobnými krádežemi, lhaním, podvody. V jeho životopise se prolíná chronická neschopnost udržet si zaměstnání s okouzlující schopností manipulovat.
V roce 1924 se ožení s Ethel Simpsonovou. Jejich manželství je plné ticha a nevyřčeného napětí. Ona je submisivní, on rezervovaný, neschopný intimity. Jejich domácnost působí jako laboratoř potlačených emocí.
10 Rillington Place – dům, který se stal zrcadlem
V roce 1938 se manželé přestěhovali do přízemního bytu v Notting Hillu – tehdy ještě chudinské čtvrti. Dům číslo 10 se stal osudovým.
Byl to starý viktoriánský dům se společnými prostory, několika nájemníky a malou zahradou. Místnost, kde Christie později vraždil, měla nízký strop, těžký vzduch a malá okna. Ideální prostředí pro člověka, který se potřeboval schovat – a zároveň ovládnout prostor kolem sebe.
Christie postupně přebíral kontrolu nad domem. Pronajímal pokoje, určoval, kdo smí zůstat, a záměrně vytvářel dojem, že on je „správce pořádku“.
Psychologicky jde o klíčový moment: dům se stává projekcí jeho ega. Každá místnost představuje část jeho osobnosti – spořádanou fasádu, skryté kouty, zatuchlé ticho.
Zrození vraha
První prokazatelnou obětí byla Ruth Fuerstová, prostitutka, kterou potkal během války. V roce 1943 ji pozval do svého bytu, kde ji udusil a tělo pohřbil na zahradě.
O rok později následovala Muriel Eadyová – žena, která trpěla chronickým kašlem. Christie jí nabídl „léčbu speciálním plynem“. Místo toho ji omámil a zadusil.
Po válce žili s Ethel v zdánlivém klidu, ale v roce 1952 ji sám zabil. Její tělo ukryl pod podlahou ložnice, v místě, kde spolu léta spávali.
Další tři oběti skončily za stěnou v malé komoře, kterou Christie tapetoval a zamaskoval nábytkem. Pach smrti překrýval silnými dezinfekcemi a výmluvami o úniku plynu.
Všechno dělal v tichosti. Nikdy křik, nikdy chaos. Jen rituál.
Smrt jako forma kontroly
Christie nebyl vrah hnaný vztekem. Jeho činy měly chladnou, téměř klinickou povahu. Psychologicky se u něj projevovala kombinace sadismu, sexuální deviace a narcistické potřeby moci.
Většinu obětí uspal plynem a poté je udusil – často ještě předtím, než se jich dotkl. Kontrola nad jejich tělem byla pro něj důležitější než samotný akt.
Jeho impotence ho vedla k patologickému propojení smrti a sexuality: toužil po ženách, ale kontakt se stával možným až tehdy, když už nemohly odporovat. To je klasický vzorec nekrofilní dominance – zvrácená forma touhy po absolutní kontrole.
Případ Timothyho Evanse
V roce 1948 se do horního patra nastěhoval mladý pár – Timothy a Beryl Evansovi s malou dcerkou Geraldine. Byli chudí, hádaví, ale snažili se přežít. Když Beryl znovu otěhotněla, Christie, jejich „vlídný“ soused, nabídl pomoc – tvrdil, že zná způsob, jak Beryl provést potrat, který tehdy v Británii nebyl legální.
Beryl i dítě brzy zemřely. Christie jejich těla ukryl, ale vinu přenesl na Evanse. Mladý muž, vystrašený a mentálně jednoduchý, se pod tlakem přiznal k něčemu, co nespáchal. Byl popraven v březnu 1950.
Až o tři roky později, když policie objevila další těla v Christieho bytě, vyšlo najevo, že skutečným vrahem byl „slušný soused“.
Tento justiční omyl otřásl Británií a stal se jedním z klíčových momentů, které později vedly ke zrušení trestu smrti.
Rozklad a pád
Po vraždě své ženy a dalších tří žen Christieho osobnost začala praskat. Opustil dům, toulal se Londýnem, přespával na lavičkách. Jeho maska se rozpadla. Když ho policie v březnu 1953 dopadla, měl u sebe pouhé drobné mince a výtisk novin, které psaly o nálezu těl.
U výslechu působil klidně, téměř zdvořile. Přiznal se bez emocí. Mluvil o svých činech s odstupem, jako by popisoval cizího člověka.
Psychiatři tehdy konstatovali, že trpí antisociální poruchou osobnosti s necrofilními a sadistickými rysy. Nebyl šílený – byl dokonale příčetný.
Popraven byl 15. července 1953 ve věznici Pentonville. Kat Albert Pierrepoint později uvedl, že Christie byl „nejtišší muž, kterého kdy oběsil“.
Anatomie prázdnoty
Christieho mozek byl analyzován po smrti. Žádné organické poškození, žádný nádor, žádné fyzické vysvětlení. Jeho zlo nebylo důsledkem nemoci – bylo to zlo osobnostní.
Psychologicky kombinoval tyto rysy:
Narcistický chlad – absolutní soustředění na sebe, nulová empatie.
Sadistické potěšení z moci – vražda jako akt vlastnictví.
Manipulativní inteligence – schopnost vést dvojí život bez emocí.
Úzkostná kontrola – posedlost pořádkem, strukturou, čistotou.
Pro psychiatrii představuje Christie vzácný typ zločince, který vraždí ne z impulzu, ale z potřeby obnovit pocit kontroly nad světem. Jeho „zabíjení“ bylo způsobem, jak zaplnit prázdnotu.
Dědictví Rillington Place
Christieho případ změnil Británii. Nejen proto, že vedl ke zpochybnění trestu smrti, ale také proto, že odhalil, jak snadno může normálnost klamat.
Byl zosobněním tichého zla – muže, který vraždil bez hluku, bez chaosu, bez výčitek. Jeho dům se stal symbolem dvou světů: na povrchu klid, pod podlahou rozklad.
Pro psychologii zločinu zůstává jeho profil varováním: zlo nemusí křičet. Někdy jen voní po čaji, desinfekci – a smrti.
---
Zdroje: BBC, The Guardian, Murderpedia, All That is Interesting, Psychology Today
Psychologie zločinu 
Sport - Aktuálně.cz|
HlídacíPes.org|
ReadZone|
Náš REGION|
kroniQa|
Trendy svět|
Matky v nesnázích|
Techzpravy.cz|
In-lifestyle.cz|
Sleep & Relax|