Volba padla na Chorvatsko, apartmán jsme našli přes známé – ověřený, čistý, kousek od pláže. Děti se těšily, já se těšila, jen manžel se v posledních dnech před odjezdem tvářil, jako by se mu do toho úplně nechtělo. Myslela jsem si, že je jen unavený z práce, potřebuje si odpočinout a za pár dnů se srovná. Jenže nesrovnal.
Hned první večer působil nějak podivně. Byl přítomný, ale nepřítomný. Nešlo o klasické ponoření do mobilu nebo o myšlenky, které občas každého člověka odvádějí od reality. Bylo to jiné. Když jsme seděli na balkoně, já s vínem, on s pivem, povídali jsme si jen tak o blbostech – o počasí, o tom, co budeme druhý den dělat, a najednou, uprostřed věty, vstal, řekl, že jde do města koupit vodu, a prostě odešel. Bylo skoro devět večer. Děti už spaly a mě to zaskočilo. Přišel zpátky asi za tři čtvrtě hodiny. Bez vody.
Druhý den se nic moc nezměnilo. Na pláži byl tišší než obvykle. Hrál si s dětmi, ale jen chvilku, pak si lehl na lehátko a jen zíral před sebe. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že nic. Ale něco se dělo. Odpoledne si prý půjde zaběhat – to u něj není zas tak neobvyklé, sportuje rád, běhá pravidelně. Jenže tady? V největším horku? Navíc si vzal s sebou jen klíče a peněženku. Když se vrátil, byl celý zpocený a přinesl si plastovou tašku z kiosku. Předstíral, že v ní má jen pití. Podívala jsem se – byly tam dvě balené bagety, čokoláda a… malá modrá mikina. Dětská. Tak na tříleté dítě. Nikomu z nás nepatřila.
Unknown block type "googleAd", specify a component for it in the `components.types` option
Zeptala jsem se ho na rovinu, co to je. Zrudl. Řekl, že si ji tam někdo zapomněl a on ji vzal, protože prý byla na zemi. Už v tu chvíli jsem věděla, že lže. Nechala jsem to být, ale uvnitř mě začínalo svírat nepříjemné tušení. Třetí den se rozhodl jít znovu „běhat“. Řekl, že půjde oklikou, až za město. Nabídla jsem, že půjdu s ním. Rychle odmítl. Prý si chce vyčistit hlavu. A tehdy mi to docvaklo.
Šla jsem po jeho stopách. Po dvaceti minutách cesty jsem ho zahlédla – seděl na lavičce s nějakou ženou. Na klíně měla malého chlapečka, mohlo mu být tak tři roky. Kluk měl na sobě stejnou mikinu, jakou si manžel přinesl v tašce. V tu chvíli se mi udělalo zle. Nešlo jen o nevěru. Šlo o něco víc. O to, že má někde dítě, o kterém jsem neměla ponětí. Nebo minimálně udržuje vztah s někým, kdo ho má. Všechno do sebe najednou začalo zapadat. Ta jeho odtažitost. Ten jeho divný klid. A ta potřeba „běhat“.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Neviděl mě. Když se zvedl a odešel, šla jsem za ním. Dohonila jsem ho asi po dvou stech metrech a řekla mu, že všechno vím. Nezapíral. Jen se posadil na obrubník a mlčel. Pak přiznal, že se s tou ženou vídá už pár měsíců, prý to nebylo plánované, prý to nebylo nic vážného – až na to, že se jí narodilo dítě. Tvrdil, že není jeho, že to není jisté, ale že se o ně stará, protože mu ho je líto. Víc neřekl. Já na místě nedokázala udělat nic. Jen jsem šla zpátky za dětmi. Mlčky. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo.
Zbytek dovolené jsme nějak dožili. Děti nic nepoznaly. Smáli se, plavali, stavěli hrady z písku. Já se usmívala, ale uvnitř mě to vřelo. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst. Po návratu domů jsme si sedli a začali to rozplétat. Nešlo to. Nedokázala jsem se tvářit, že se nic nestalo. Nedokázala jsem přijmout vysvětlení, které se samo sobě rozpadalo pod rukama. Ten chlapeček byl jeho. Věděla jsem to. A on to věděl taky.