Najít vhodný materiál pro elektronické součástky znamená vyzkoušet správné prvky ve správném poměru. Možností je tolik, že je nelze všechny připravit a změřit v laboratoři. Vědci ze Soulské národní univerzity proto nechali velkou část hledání na strojovém učení. Z přibližně 150 milionů virtuálních složení vytipovali 37 kandidátů. Dva z nich následně vyrobili a otestovali.
Výzkum vedl profesor Ho Won Jang. Hlavní část práce, od sestavení databáze až po ověření vzorků, měl na starosti Kwanwoo Song. Na studii se podíleli také Youngmin Kim, Jaehyun Kim a další odborníci. Výsledky zveřejnil časopis Nature Communications.
Tým hledal bezolovnaté dielektrické materiály pro keramické kondenzátory. Jde o drobné součástky, bez kterých se neobejde telefon, notebook ani elektromobil. V jednom moderním autě jich mohou být tisíce. Musí nejen dobře ukládat elektrický náboj, ale také spolehlivě pracovat při změnách teploty.
Nejdříve museli přečíst stovky studií
Potřebná data už z velké části existovala, jenže byla roztroušená ve stovkách vědeckých článků. Některé hodnoty se nacházely v tabulkách, jiné pouze v grafech. Jednotlivé týmy navíc pracovaly s odlišnými teplotami, vzorky a postupy měření. Taková směs údajů se nedá jednoduše vložit do jednoho výpočetního modelu.
Vědci použili velké jazykové modely, které z článků vytahovaly údaje o složení a přípravě materiálů. Hodnoty zakreslené v grafech převedli do číselné podoby. Z 448 publikací tak získali 1 202 použitelných záznamů. Doplnili k nim informace o velikosti zrn, tloušťce vzorku a vlastnostech použitých prvků.
Nad databází poté pracovalo 30 samostatně natrénovaných modelů. Každý odhadoval, jak se bude navržený materiál chovat a zda si své parametry zachová také při zahřátí. Důležitá byla i shoda mezi modely. Pokud se jejich odhady výrazně rozcházely, dané složení dostalo nižší prioritu.
Samotné výpočty nestačily. Návrhy musely odpovídat fyzikálním pravidlům, aby je vůbec bylo možné vyrobit. Po prvním vyřazování zůstalo z původních 150 milionů možností asi 940 tisíc složení. Přísnější podmínky snížily jejich počet na 37.
Rozdíl udělalo jedno procento cínu
V laboratoři nakonec vědci pracovali se směsmi označenými SNBTS1 a SNBTS2. První obsahovala jedno molární procento cínu, druhá dvě procenta. Nešlo tedy o převratnou kombinaci exotických prvků. Rozhodující byl přesně zvolený poměr běžnějších složek.
Při pokojové teplotě naměřili u vzorků permitivitu 3 422 a 3 307. Vyšší hodnota znamená, že materiál dokáže při stejné velikosti lépe ukládat elektrický náboj. Ještě podstatnější však bylo chování při změnách teploty. Oba vzorky splnily požadavky tříd X5R, X6R a X7R pro keramické kondenzátory.
U nejpřísnější z těchto tříd se vlastnosti materiálu nesmějí mezi minus 55 a 125 stupni Celsia odchýlit o více než 15 procent od hodnoty naměřené při pokojové teplotě. Běžně používaný titaničitan barnatý kolem 125 stupňů prochází výraznou změnou. Nové směsi si v testech vedly stabilněji.