Tvorba Václava Vorlíčka a Miloše Macourka se vždy vyznačovala určitou hravostí, prací s postupy experimentálních či surrealistických děl a především tou nejzábavnější možnou fantastikou. Díla Mach a Šebestová, Arabela či Dívka na koštěti se odehrávala ve víceméně reálném světě, do něhož zvenčí proniklo něco fantastického. V případě Arabely pomohl artefakt prolnout náš svět s paralelním světem pohádek. Náctiletá kouzelnice Saxana přišla do lidského světa z podzemní pohádkové říše a kouzelné sluchátko v Macourkově seriálu Mach a Šebestová ani nemělo jasně vysvětlený původ. V každém případě se nejednalo o součást daného fikčního světa, ale o jeho narušení. Humor pak plynul z toho, jak pohádková logika naráží na realitu skutečného světa. Stejně tak funguje Kdo chce zabít Jessii?, jejich první společná komedie, která je často mylně vnímána jako parodie na komiksové filmy.
Americké superhrdinské komiksy u nás prakticky neměly žádnou tradici, i když sešity se Supermanem či Batmanem mohly být československým čtenářům známy skrze neformální dovoz. Koneckonců, sám Vorlíček znal Supermana z komiksů, jež u něj zapomněli američtí vojáci nebo které mu půjčoval Josef Škvorecký. Nedává příliš smysl parodovat postavu, o níž většina cílových diváků příliš neví. Parodie na komiks nebyla nikdy záměrem tvůrců. Podle Vorlíčkových vlastních slov byl pointou filmu hlavně vstup postav z jiného světa do toho našeho. Jen v tomto případě ještě nešlo o bytosti z pohádek jako v pozdější Arabele či Dívce na koštěti, ale o postavy ze snů, modelované podle postav komiksů.
Komiks funguje v Jessii jako nástroj, jak figury odjinud pojmout, a jako zdroj formálních hrátek s dialogy a komiksovými bublinami, sám o sobě ale není předmětem vyprávění. Cílový divák ostatně tehdy mohl znát obraz Supermana a mít povědomí o tom, že je to hrdinská figura, ale málokdy znal jeho příběhy. Ostatně sám Vorlíček v rozhovoru s kritičkou Galinou Kopaněvovou pro Film a dobu přiznával, že udělat ze Supermana zloducha a dát ho do party s westernovou figurou si mohli dovolit, protože diváci Supermanův komiks neznají. Zároveň se Vorlíček a Macourek opírali o to, že komiks jako médium u nás určitou tradici měl.
To byl ostatně Vorlíčkův argument, když hotový snímek promítli dramaturgické skupině Kubala–Novotný. Po projekci nastalo mučivé hrobové ticho a skupina zasypávala tvůrce námitkami, které Vorlíček zpětně chápal jako relevantní. Nicméně mezi námitkami ze strany skupiny byla i skutečnost, že komiksy český divák nezná. Podle Vorlíčka je ale divák nezná hlavně skrze superhrdinské látky, jaké jsou u nás hojně prodávány dnes. Argumentoval ale Rychlými šípy. Jejich komiksovou podobu tehdejší divák, jenž šel do kina na Jessii, znal, takže vtipné scény s komiksovými bublinami mu neunikly. Zároveň se tvůrci snažili Jessii natočit tak, aby ji pochopil divák, jenž nikdy v ruce neměl obrázkový sešit.
V každém případě byl komiks jako takový jen jedním z nástrojů, kterými film vypráví o příchodu bytostí z jiného světa. Jessie (Olga Schoberová), Kovboj (Karel Effa) a zlý Superman (Juraj Višný) se nezhmotní ze stránek komiksu, ale ze sna, jenž sní hlavní hrdina docent Jindřich Beránek (Jiří Sovák). Na něj jeho dominantní žena, somnioložka Růžena Beránková (Dana Medřická), aplikuje svůj vynález umožňující monitoring snů. Když uvidí manželovo dobrodružství s krásnou Jessií, rovnou na něj v záchvatu žárlivosti aplikuje preparát, jenž aktuální sny odstraňuje. Růžena ale v té chvíli ještě neví, že látka má vedlejší účinek – odstraněné sny rovnou zhmotňuje.

Motiv odstraňování „nežádoucích” snů, což problémy s nimi jen prohloubí, je nijak složitou alegorií totalitních praktik. Supermanův (písemný) výkřik „Svobodu snům!” patří k mnoha replikám, které tu alegorii překládají téměř doslovně. Růžena je coby hlavní antagonistka příběhu celkem děsivá, zároveň trochu směšná, především ale představuje protipól roviny snových postav. Kovboj, Superman a Jessie se zacyklili ve vzájemném pronásledování a fungují podle pravidel dobrodružného žánru.
Růžena k nim zaujímá realisticky motivovaný postoj; představují pro ni překážku společnosti, výzkumu a osobního života. Snoví hrdinové rozumějí tomu, jak jsou vytvořeni v komiksech. Utíkají, mlátí, rozbíjejí věci. Růžena se je snaží zlikvidovat institucionálně. Nejdříve je označí za nežádoucí vedlejší produkt výzkumu a následně proti nim využije soud. Je to jeden z konfliktů, které ve snímku reprezentuje střet realistického a fantaskního světa, což je jedním ze zdrojů humoru.

Snové postavy se přou o fantastický vynález a počínají si jako hrdinové brakové fikce. Jenže se nacházejí v pražském paneláku šedesátých let, kde si sousedé stěžují na hluk, náhodné dítě na ulici je zastavuje s otázkou, kolik je hodin, a policejní složky konají překvapivě efektivně. Pulpové poetice snových postav vzdoruje i Jindřich. Ten sice pomáhá Jessii uprchnout a na komiksové padouchy klade pasti, především jej ale zajímají samotné rukavice coby výzkumný problém. I když se jeho vztah s Jessie nakonec posune a sám se pustí do fyzického souboje se Supermanem.
I bez znalosti komiksů funguje střet všedního světa s postavami přemýšlejícími v mezích žánru, což se ke konci snímku navíc začne rozpouštět. Jedna z posledních scén ukazuje Jessii a Kovboje jako nové zaměstnance Jindřichova pracoviště a zjevně mezi nimi pominuly důvody být nepřáteli. Navzdory obavám, jak bude snímek vnímán komiksem nedotčeným publikem, byl Kdo chce zabít Jessii hit, který zapůsobil i na zahraniční producenty. Vorlíček a Macourek se na pozvání producenta Williama Snydera vydali do New Yorku, aby projednali práci na americké verzi snímku.
Plány ale vzaly za své, když se producent vypravil do Československa den předtím, než bylo vyhlášeno stanné právo. Podle Vorlíčkova tvrzení vyšel Snyder z hotelu, „dostal pendrekem přes záda” a pochopil to jako signál, že jednání na Barrandově zřejmě nebude možné. Americká verze Kdo chce zabít Jessii? se tak stala snem, jenž se své svobody nedočkal.
Podívejte se také na nejlepší fantasy filmy podle Kinoboxu.
Zdroje: Film a doba, Filmový přehled, NFA, douglaskokes.blogspot.cz, Kinobox