KOMENTÁŘ. Na rozdíl od široce přijímaného přesvědčení, v otázce změny klimatu stále ještě nepracujeme s reálným, ale s alibistickým a přehnaně optimistickým pohledem na naši planetární budoucnost. Pokud tedy rovnou neutíkáme k iluzi a popírání klimatické změny.
Ti, kteří si přejí zachování současného – pro lidstvo sebevražedného – směřování, se snaží zbytku společnosti namluvit, že něco tak bezvýznamného jako člověk nemůže klima intenzivně ovlivňovat.
Netuší, že sinice a stromy to kdysi bez problémů dokázaly, jak vysvětlíme níže. A naše miliardy strojů mezitím každou vteřinu spalují stamiliony let staré fosilní depozity.
Jinými slovy řečeno: reaktivujeme kdysi dávno uložený uhlík. Z doby, jejíž klima a podmínky by pro naši dnešní křehkou civilizaci a zemědělství byly naprosto neslučitelné s přežitím.
Ruský rukopis
Realitu zkresluje fakt, že i zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), které by měly být naším největším vodítkem, procházejí schvalováním zástupců všech zúčastněných vlád – tedy včetně zemí Perského zálivu, Ruska a dalších velkých exportérů fosilních paliv, často zcela závislých na zachování současného stavu.
Není náhoda, že zpochybňování vědeckých zjištění a snaha argumetovat údajnou přirozenou variabilitou klimatu, což známe i z českého prostředí, nese ruský rukopis.
I konference o klimatu (COP) často hostí více zástupců fosilní lobby než libertariánské think-tanky, což nevyhnutelně vede k politickým a ideologickým kompromisům, které výsledné zprávy činí v podstatě profosilními, alibistickými a anti-alarmistickými.
Jmenovat na Ministerstvo životního prostředí člověka, který tuto lež propaguje a etabluje jako státní agendu a popírá vliv antropogenního CO₂ na klima, je stejné, jako kdyby vláda dosadila na Ústav zeměměřičství konspiračního plochozemce.
Míra ignorance moderního člověka v časech hybridní války a jejích lží (pavěda zpochybňující klimatickou změnu je její součástí) je dnes tak ohromná, že pokus vysvětlit voličům stran využívajících nenávist ke Green Dealu a ekologické změně něco tak složitého a provázaného, jako je klimatický systém a jeho proměna, postrádá v komplexnější podobě smysl.
Pocit, že jsem obětí spiknutí zelených fanatiků, se nosí lépe než vědomí, že jsem součástí propagandou zmanipulovaného druhu.
Tento text se aspoň zjednodušeně pokusí čtenářům přiblížit skutečné měřítko lidské činnosti a situace, v níž se nacházíme.
Skutečnou míru důsledků činnosti vlastního živočišného druhu většina lidí nezná a někteří se dokonce domnívají, že lidské emise CO₂ žádný vliv na klima nemají. Míra lidského zásahu do klimatického systému by jim tedy měla být představena se vší krutostí, právě proto, že většina volí blaženou nevědomost nebo iluzi.
Jmenovat na Ministerstvo životního prostředí člověka, který tuto lež propaguje a etabluje jako státní agendu a popírá vliv antropogenního CO₂ na klima, je stejné, jako kdyby vláda dosadila na Ústav zeměměřičství konspiračního plochozemce.
Ten by logikou „Vysoké školy života“ tvrdil, že Země nemůže být kulatá, protože Australané žijící hlavou dolů by dávno spadli do vesmírné tmy.
Přesně tímto je dosazení Motoristů a dalších pohrobků klausovské pavědy do čela instituce, která má chránit základní podmínky naší fyzické existence. Tím, že dvojministr Macinka klimatickou změnu „zruší“ ministerskou vyhláškou či pamfletem v nějakém lžiinstitutu svého guru, skutečně nezmizí.
Tento krok ale není jen politický omyl obyvatelstva deformovaného internetovým fašismem. Je to urážka fyziky, chemie, geologie, klimatologie, biologie a dalších vědních oborů, tedy racionality a rozumu jako takového.
Abychom pochopili obludnost tohoto ignorantství, musíme se podívat na tvrdá data z historie planety. Do doby, kdy si Země s uhlíkem zahrála hru, která málem skončila globálním zamrznutím a kterou my dnes hrajeme znovu – jen v opačném směru a rychlostí, která děsí každého, kdo umí číst grafy.
Jsme totiž s tou dobou spojeni, i přes vzdálenost stamilionů let, více než si myslíme.
Klimatický systém: Monstrum, ne termostat
Lidé typu Macinky si odmítají přiznat realitu klimatického systému Země. Jenže fyzika nezná slitování. A geologická historie nám ukazuje jeden konkrétní příběh, který by měl být povinnou četbou pro každého ministra, co chce životnímu prostředí alespoň částečně porozumět: příběh o tom, jak stromy málem zmrazily svět.
Je na místě přiznat, že různá geologická období samozřejmě nejde přímo srovnávat. Klima ovlivňuje řada faktorů kromě skleníkových plynů – kontinentální uspořádání, intenzita slunečního záření, oceánská cirkulace, náklon planetární osy, vulkanismus atd. Tyto podmínky jsou často velmi odlišné, ale můžeme najít i období, kdy je faktor CO₂ identicky dominantním a ostatní faktory příliš „neruší“ jeho vliv. I tak ale existují principy platící univerzálně napříč všemi epochami: když koncentrace CO₂ v rámci daného období stoupne, má to na Zemi, při odstínění ostatních vlivů, vždy oteplující účinek; když klesne, způsobí to ochlazení.
Absurdní je, že se ještě dnes někdo snaží relativizovat tento milionkrát ověřený a zcela prokazatelný fyzikální fakt porovnáváním s prehistorickými etapami, které byly klimaticky naprosto nesrovnatelné. Jediné, co skutečně lze porovnat, je dynamika změn – jak rychle se klima ochlazuje nebo otepluje v reakci na růst či pokles CO₂. A tam je korelace naprosto jasná, bez ohledu na epochu. V tomto směru se lze poučit i z úplně rozdílných období.
Srovnání naší současnosti s obdobím karbonu, které je vzdálené 300 milionů let, je pozoruhodně aktuální. Nejde o náhodný výběr z učebnice geologie. Tyto dvě epochy jsou totiž spojeny neviditelnou, ale pevnou pupeční šňůrou.
V jedné éře planeta pracně, miliony let, „uklízela“ uhlík z atmosféry pod zem, čímž se ochladila. V té druhé – naší – tento proces obracíme naruby: během okamžiku tento archiv otevíráme a obsah vrháme zpět ven.
Tvrdit v této geologicky i astronomicky výjimečně stabilní situaci, že naše spalování fosilních paliv není tím, co mění klima, představuje větší nebezpečí než obdobná „moudra“ o ploché Zemi.
Nepochopení tohoto fundamentálního vztahu – tedy že my dnes pouze nepálíme „nějaké palivo“, co se zeleným fanatikům nelíbí, ale že geologicky „přehráváme film pozpátku“ a vracíme planetu do stavu před uložením tohoto uhlíku – je důvodem, proč lidé jako Macinka nechápou rozsah hrozící katastrofy.
1. Karbonská anomálie: Když planeta směřovala k „mrazáku“
Když se vrátíme do onoho období karbonu (cca 359–299 milionů let př. n. l.), vidíme zásadní zlom v dějinách klimatu. Na souš se tehdy rozšířily první skutečně mohutné lesy tvořené plavuněmi, přesličkami, kapradinami a prvními předchůdci jehličnanů (kordaity).
Suchozemská biomasa prudce narostla – a přitom spotřebovala obrovské množství atmosférického CO₂. Rostliny z tohoto atmosférického uhlíku vyrostly a zabudovaly ho do svých těl, takže koncentrace oxidu uhličitého začala přirozeně klesat. Kromě toho narušovaly horniny a způsobovaly zvýšené silikátové zvětrávání, působící na koncentrace CO₂ stejným snižujícím směrem.
Zaplavením souše lesy to neskončilo. Zásadní roli sehrála specifická geologie té doby. Na kontinentech se vytvářely rozsáhlé poklesové pánve – obrovské sníženiny trvale zásobené vodou. Stromy v těchto mokřadech rostly, padaly do vody a byly rychle překryty nánosy bahna a sedimentů dříve, než se stihly rozložit.
V těchto podmínkách bez přístupu vzduchu se organická hmota nemohla rozkladem vracet do atmosféry. Místo tlení se konzervovala. Planeta se tak stala strojem trvale odebírajícím CO₂.
Vrstvy se hromadily jedna na druhou po dobu 60 milionů let. Vznikaly tak i kilometr mocné vrstvy mrtvého dřeva, které dnes těžíme jako uhlí. Planeta se navíc dostala do nebezpečné pozitivní smyčky. Jakmile lesy odčerpaly dostatek CO₂, začalo se ochlazovat a na pólech se začaly tvořit ledovce.
Voda se vázala do ledu, což způsobilo pokles hladiny světových oceánů. Tím se z mělkých moří vynořily nové, rozsáhlé nížiny plné bahna, které okamžitě osídlily další močálové pralesy. Ty stáhly další CO₂, což vedlo k dalšímu ochlazení, dalšímu růstu ledovců a dalšímu ústupu moře. Byla to spirála, která planetu neustále přibližovala k bodu mrazu.
Pralesy karbonu dokázaly snižovat koncentraci CO₂ v atmosféře, i když například právě vznikaly Krkonoše, vulkány byly mnohde aktivní (vrstvy černého uhlí jsou často překryty vrstvou popela) a tedy naopak chrlily CO₂ do atmosféry.
Za poslední půl miliardu let, kdy se život přesunul na souš, je karbon obdobím nejhlubšího propadu CO₂ a teploty. (Naopak geologický „okamžik“ našich posledních dvou století je příkladem nejprudšího oteplení v této historii.) Výsledek: vznik obrovských uhelných slojí, masivní dlouhodobé ukládání uhlíku a dramatický pokles CO₂, který ochladil planetu o téměř deset stupňů.
2. Čísla, která by měla děsit: Pád z 2000 na 300 ppm
Důsledek tohoto procesu pro atmosféru byl drastický. Ukládání uhlíku do země fungovalo jako gigantická planetární pumpa, která odčerpávala uhlík z oběhu a zamykala ho do podzemního trezoru.
Na začátku této éry se koncentrace CO₂ v atmosféře pohybovala vysoko, odhady uvádějí přes 2000 ppm (parts per million). Během následujících desítek milionů let tato „geologická pumpa“ srazila koncentraci CO₂ až k hodnotám kolem 300 ppm (úroveň blízká počátku 20. století), některé zdroje uvádějí ještě daleko méně.
Fyzika zafungovala přesně. Skleníkový efekt se během karbonu propadl na minimum, jaké Země nepoznala stovky milionů let. Průměrná globální teplota spadla o cca 10 °C (naše současné oteplení je o 1,5 °C). Jižní superkontinent Gondwana pokryl masivní ledovec.
Zatímco na počátku této éry Země připomínala globální parní saunu plnou bujných močálů, na jejím konci se proměnila v chladný a suchý mrazák, kde původní pralesy zkolabovaly.
Země nakonec balancovala na hraně tzv. Icehouse Earth – trvalého zamrznutí, které by zbrzdilo evoluci složitého života. Hrozil podobný „krach“ biosféry, jak tomu bylo v historii několikrát.
3. Konec uhelného stroje: trezory se zavřely
Proces masivního ukládání uhlíku se tedy nakonec zastavil, ale ne proto, že by si planeta „uvědomila“ nebezpečí zamrznutí. Zastavila ho změna podmínek. Tektonika, která původně vytvořila močály, nakonec kontinenty spojila do superkontinentu Pangea, klima se vysušilo a močály zmizely.
Bez vody a rychlého pohřbení se dřevo začalo normálně rozkládat a vracet uhlík do vzduchu. Pumpa CO₂ se zastavila. Svou roli možná sehrály i nové druhy dřevokazných hub, které se v té době naučily rozkládat lignin, do té doby špatně degradovatelný nový přírodní polymer.
Ale to nejdůležitější se už stalo: miliardy tun uhlíku zůstaly uvězněny pod zemí. Zapomenuté, pohřbené, vyřazené z oběhu. Planeta se vydala k nové, teplejší úrovni a evoluční trajektorie nakonec vedla až k člověku. Ty obrovské zásoby energie tam ale celou tu dobu ležely a čekaly.
4. My v roli geofyzikálních šílenců a planetárních pyromanů
A zde je pointa pro pana Macinku a jemu podobné konspirační blouznivce: příroda trávila 60 milionů let tím, že stahovala CO₂ z atmosféry a ukládala ho do uhelných slojí, čímž planetu málem zmrazila. My jsme tyto „paleo-trezory“ našli, otevřeli a rozhodli se jejich obsah vrátit zpět do atmosféry – jenže ne během milionů let, ale během pouhých 200–300 let.
Rok 2024 byl rokem největší spotřeby uhlí v historii. Tak „účinná“ jsou naše ekologická opatření, tak „přehnané“ jsou všechny ty údajně zbytečné „grýndýly“, kterými nás chce EU zotročit.
Místo nich se nám nabízí cesta posvátného Tykačova uhlí a Trumpovy lásky k pálení a destrukci, kterou obhajuje bludy o „větrnících vraždících velryby“. K tomu ještě zmenšujeme plochu lesů a pralesů a s nimi i množství tam vázaného uhlíku.
Tvrdit v této geologicky i astronomicky výjimečně stabilní situaci, že naše spalování fosilních paliv není tím, co mění klima, představuje větší nebezpečí než obdobná „moudra“ o ploché Zemi.
To, co se nyní děje, není drobná změna klimatu. Je to geofyzikální exploze. Uvolňujeme uhlík desetitisíckrát rychleji, než se v karbonu ukládal. A nemáme v rukou žádný masivní proces jako v onom karbonu, který by dokázal opak.
Nejhorší na tom je, že tím spouštíme sebeoteplující smyčky, v kterých je ohrožena sama podstata života na této planetě. Vzpomínáte na tu „chladící spirálu“ v karbonu? Kdy lesy ochladily planetu, což vedlo k poklesu moří, vzniku nových lesů a dalšímu ochlazení?
My jsme teď pákou trhli na opačnou stranu a roztáčíme spirálu smrti směrem k horku. Tající bílý led odkrývá tmavý oceán, který pohlcuje více tepla, místo aby ho odrážel. Teplo rozmrazuje permafrost, z něhož uniká metan – plyn násobně horší než CO₂. Teplo vysušuje pralesy, které místo lapání uhlíku hoří a uvolňují ho. Zatímco karbonská smyčka vedla k ledu, ta naše vede do pece.
Chováme se jako dekády fetující extrémně závislí narkomané neschopní přestat. Nejenže si fosilními drogami ničíme vlastní zdraví, ale protože na svůj další rauš nemáme, zadlužujeme se u „drogové mafie“. A to i s plným vědomím, že ten dluh po nás zdědí naše děti a vnuci.
5. Macinkové a kult smrti
V situaci, kdy jsme nastartovali procesy vedoucí k oteplení o 3 °C a více (což v geologickém jazyce nakonec s jistotou znamená zvednutí hladin oceánů o desítky metrů, neobyvatelné tropy, kolaps pralesů atd.), je nominace lidí popírajících základní fyziku zločinem a výrazem absurdity, iracionality a neohledupnosti současného člověka, posedlého blahobytem a hnaného nikdy nekončícím chtíčem.
Není to „jiný názor“. U nás je to triumf pavědecké ideologie Václava Klause, která povýšila ignoranci na státní doktrínu. Ale podobní Klausové jsou po celé planetě. Tito lidé, kteří by propadli z testů středoškolských předmětů a s planoucíma očima vyřvávají, že data NASA a tisíce studií jsou spiknutím „zelených fanatiků“ a zkorumpovaných vědců, vymývají mozky národům, které pak tleskají vlastní cestě do záhuby, zatímco světu voda stoupá ke kotníkům.
Evoluce chyby neodpouští
Až se hladiny zvednou a geopolitická mapa světa se začne hroutit pod náporem klimatických extrémů a migrace, lidé jako Macinka už tu možná nebudou. Ale jejich odkaz ano. Budou to oni, kdo svou aktivní sabotáží a lží připravili půdu pro pád civilizace.
Možná se nakonec splní i sny jejich Moto-soukmenovců o pecích a lágrech – protože svět, kde se bojuje o pitnou vodu, jídlo a kousek obyvatelné země, nebude zcela jistě světem demokracie.
Naší planetě dominující živočišný druh sám sebe ve vší skromnosti nazývá Homo sapiens sapiens – tedy Člověk moudrý moudrý. Jenže ani to dvojité „moudrý“ nestačí, aby pochopil: pálením uhelných slojí a ropy vrací klima zpět do archaické éry, a ničí tak podmínky, na nichž je jeho vlastní existence závislá.
Místo náročného vytváření moderní rovnovážné společnosti umožňující dlouhodobé přežití si tak volí Macinky a jejich snadné sebevražedné lži.
To, co sledujeme u nás i v zámoří, je v podstatě koordinovaný útok na samotnou podstatu poznané reality. Propojení mezi kroky Donalda Trumpa a aktuálním děním na našem Ministerstvu životního prostředí pod taktovkou Petra Macinky není náhodné – je to stejný rukopis.
Tito fašisté internetových lží, ať už jde o Donalda Trumpa v USA, nebo Petra Macinku a spol. u nás, prosazují svou pavědu za každou cenu. Jejich strategie je prostá, ale děsivá: pokud se jim nelíbí realita, kterou zrcadlí vědecká data, prostě rozbijí zrcadlo.
Místo komplexních vědeckých modelů nám pak tito obchodníci s deštěm nabízejí jen svá neomylná ega a pavědecké bludy.
Dokonce i jinak bezohlední čínští komunisté pochopili, že mrtvá planeta je konečná i pro ně. Začali podnikat radikální klimatické kroky, protože jim došlo, že tato moderní odnož fašistické lži je ještě nebezpečnější než ta historická: zatímco ta minulá cílila na likvidaci Židů a menšin, tato propagandou šířená pavěda zlikviduje nakonec úplně všechny.
Nezbývá než doufat, že naši fosilní oligarchové a narcističtí pavědci v politice se posunou alespoň na úroveň čínských komunistů. Ano, tak nízko je laťka společnosti, ve které se pavědci a prodejci nefunkčních „léčebných“ ezo-přístrojů za desetitisíce se vztyčenou pravicí derou na místa ministrů něčeho, co absolutně nechápou.
Autor vystudoval biochemii na VŠCHT. Dva roky cestoval převážně po Asii a Oceánii. Dnes žije „na samotě u lesa“ v českém pohraničí. Zajímá se o ekologické otázky, psychologii, fenomén dezinformací a jejich vliv na vývoj člověka i směřování celé společnosti.
