Odkud vzešel nápad na seriál Filter?
Seriál vznikl na základě soutěže iVysílání, které hledalo náměty. S kreativním producentem Jaroslavem Sedláčkem jsme přemýšleli, jaký námět bychom mohli zpracovat. Od začátku jsme věděli, že by to mělo být LGBT téma. Nechtěli jsme přitom příliš řešit téma coming outu, protože to je věc, která byla aktuální před 20 lety. Došli jsme k tomu, že coming out bude spíš výchozím bodem. Zajímá nás, co se děje poté, co je postava vyoutovaná. Zároveň jsme se soustředili na to, co se děje mezi základkou a střední školou. Je to období, kdy člověk jedno období a prostředí opouští a přichází do nového světa. Čekají ho noví lidé, noví kamarádi a znovu začne objevovat sám sebe. V našem případě hrdina hledí víc na to, jak ho okolí bude přijímat, než na to, kým chce být.
Co byste chtěl prostřednictvím seriálu divákům předat?
Jsou tam dvě roviny. Jednak jde o to zůstat sám sebou a neřídit se obrazem, který držím před ostatními. Ať už se to týká coming outu, nebo potřeby nevypadat single, což vede k postování fotky s klukem, se kterým ještě nechodí. Druhá věc se týká širšího pohledu. Chtěl jsem, aby dospívající queer člověk viděl, že se tyhle věci dějí a že na to není sám. Lidé, kteří si neprošli coming outem, uvidí, že jejich problémy řeší i jiní lidé. Nejedná se přitom jen o coming out, týká se to i psychických nebo sociálních problémů, otázek zapadání do kolektivu a podobných věcí. Pro většinového diváka je tam sdělení, že pro lidi, kteří se identifikují jako queer, není problémem sexualita. Problémem je přijetí okolím.
Seriál je zároveň možností, jak se může většinový divák podívat na toho člověka a nějak se na něj napojit, vidět, že svět není černobílý. To, že je někdo jiný než já, neznamená, že ho můžu kritizovat, odsoudit nebo zesměšnit. Můžu se ale podívat na svět jeho očima a zjistit, že řeší totéž, co jsem řešil já, nebo mě naopak vůbec nenapadlo, že může mít takové starosti. Tím pádem by bylo lepší k nim pak přistupovat s větší empatií.
Na tiskové konferenci k seriálu jste zmiňoval, že jste částečně vycházel z vlastních zkušeností. Jak moc se doba posunula od doby, kdy jste zažíval podobné problémy jako hrdinové?
Dělal jsem docela podrobné rešerše o věkové skupině, o které vyprávíme. Pravdou je, že v mnoha ohledech jsou dál. Coming out řeší dřív, rychleji se s ním popasují a více se věnují sexualitě. Je tam možná i větší přehled, nadhled a informovanost ohledně mentálního zdraví a emocionálního vývoje. Na druhou stranu tam pořád vidím stejné problémy, témata a strach se projevit v určitých kolektivech. Zároveň některé kolektivy ani nevědí, že mají queer spolužáky. Řeknou vám: „Já žádného queer člověka neznám.“ To ale nemusí být tím, že nemají žádného queer člověka ve třídě, spíš je ten dotyčný nepovažuje za bezpečný prostor, kterému by se mohl svěřit.
Určitá otevřenost je v menších bublinách, třeba na sociálních sítích nebo v kroužcích přátel. Budují kolem sebe okruh kamarádů, kterým se svěřují a jejichž prostřednictvím psychicky rostou. Zároveň je tam velký prostor, kde předstírají, že jsou někým jiným, než kým ve skutečnosti jsou. To je tam pořád. Samozřejmě jsme se i v tomto věku setkali s nějakou homofobií, která může plynout z toho, že ji přebírají od svých rodičů, ale to už je jen moje interpretace. Takže ano, posunulo se to hodně, ale v některých ohledech to zůstává stejné.
Jak náročné bylo dělat rešerše toho, jak dnešní mládež komunikuje, jak se chová a vnímá určité věci?
Začal jsem v okruhu svých přátel, protože jich hodně učí na středních školách. Na pár z nich mě pozvali. Tam jsem s nimi mohl konzultovat námět seriálu, výběr herců… přitom jsem se jich mohl doptávat, jaké věci řeší, co je pro ně aktuální. Mám kamarády, kteří vedou dětské tábory, takže jsem mohl toto téma řešit i s mimopražskými lidmi. Můj manžel vede dvě kavárny, kde jsou baristé v mladém věku, to mi taky pomohlo. V podstatě jsem hlavně rozhodil sítě po svém okolí a našlo se hodně mladých lidí, kteří byli ochotní a dost nápomocní při tvorbě toho světa i jazyka.
Bylo díky tomu i jednodušší napsat scénář v jazyce dnešní mladé generace?
To byla jedna z těch náročnějších částí. Nejdříve jsem to napsal podle toho, jak ty dialogy cítím, poté jsem to dával mladým lidem číst a konzultoval s nimi některé výrazy. Často mi na něco řekli, že už je to hodně cringe nebo že se něco vůbec nepoužívá, a postupně jsme nacházeli takový balanc, aby tomu jazyku rozuměl většinový divák. Jednou z variant bylo, aby to bylo celé Gen Z Talk a seriál by byl opatřen titulky. Když už byl ale jazyk hodně specifický, ukázal se jiný problém – ne všichni lidé z mladé generace tomu rozuměli. V té generaci 16 a 17 let existují různé sociální bubliny. A podle toho, co ty bubliny sledují na sociálních sítích, také mluví. Trochu jinak mluví gamerská komunita, jinak komunita, která sleduje nějaké influencery, jinak queer komunita… každá má jiné výrazy.
Známe to i z naší generace – podle toho, jestli je člověk pravičák, nebo levičák, mu algoritmy házejí příspěvky, které budují bublinu. Podle mě se to děje i mezi mládeží, ale v nějakém roztříštěnějším modu. Někdo z komunity vám k nějakému výrazu řekne: „Jo, tohle používáme furt,“ od někoho jiného se dozvíte, že to nikdy neslyšel a že je to brutálně divné. Jsou na to dost citliví a vyhrocení, že vám řeknou, že ta postava pro ně rovnou přestala existovat. Takže hledáte slova, která mohou být nebezpečná, a nahradíte je něčím neutrálním. V seriálu zůstaly výrazy, které šestnáctiletý herec zaimprovizoval na place a bylo to autentické, takže jsme to tam nechali.
Často jsem až ve střižně zjistil, co to slovo vlastně znamená a co tím chtěl říct. Zjistil jsem, že to tam vlastně sedlo, tak jsme to tam nechali. No a pak otevřete recenzi na Novinkách, kde vám kritička řekne, že dialogy šustí papírem a že si scenárista připsal nějaký výraz, aby zněl autenticky. Přitom je to slovo, které si tam hodil šestnáctiletý herec. Nikdy se nezavděčíte všem, ale je to trochu jazyková laboratoř.
Jazyková bariéra v rámci jedné generace přitom zní jako pěkný dějový motiv.
Tak třeba v další sérii… ale musím říct, že oni si mezi sebou rozumějí. Spíš jde o situace, kdy koukají na seriál a někdo se tam snaží imitovat, jak mluví.
Je tedy pro lidi z mladé generace spíš snesitelné, když seriálové postavy jejich věku mluví obecnou češtinou, než když se snaží napodobovat jejich jazyk?
Takový dojem jsem z toho měl. I když potom jsme dělali různé dotazníky, ze kterých to vyšlo: „Raději tam dejte méně anglických výrazů, také takhle nemluvíme pořád, raději, ať je to neutrální, než abyste se snažili dělat něco, čemu vlastně nerozumíte.“ Takže jsme se snažili o spíše neutrální jazyk, který občas zpestříme.
V seriálu je pár odvážných scén. Český internet umí být k těmto věcem velmi zlý. Máte už teď obavu, jak se to projeví na ohlasech?
Od začátku jsme věděli, že negativní ohlasy tam budou. Když má ale někdo problém s odlišnou sexuální orientací a napíše negativní komentář, tak to neberu jako kritiku. Vnímám to jako problém člověka, který má zúžené vidění. Za relevantní hodnocení považuji kritiku postav, zpracování, nějaké umělecké hodnoty… to je pro mě důležité. Pokud má ale někdo problém se sexuálními scénami nebo motivy, které jsme zpracovali, je to problém toho člověka. Jestli mu to vadí, ať na to nekouká.

Byl problém obhájit, aby se ty scény dostaly do mainstreamového seriálu České televize?
Byl. Mělo to zajímavý vývoj. Před Radou České televize jsme to prezentovali v době, kdy bylo vedení odvážnější a víc progresivní a naopak vyhledávalo něco, co bude odvážné, queer, na dřeň. Hned je to zaujalo a prvotní vývoj byl hrozně rychlý. Předtím jsem měl různou zkušenost s granty od audiovizuálního fondu a vím, že to trvalo strašně dlouho, doteď se vlastně nezrealizoval žádný můj projekt, který by byl podpořený audiovizuálním fondem. U České televize to ale najednou bylo neuvěřitelně rychlé. Pak se to natočilo a změnila se vláda i vedení České televize. Najednou některé scény začaly být problém a trochu jsme se handrkovali o to, jak budou vypadat. Nikdy se nejednalo o celé scény, spíš o jejich jednotlivé úseky.
Trochu jsme se ale přeli o tom, co tam být může, co nemůže a z jakého úhlu, jak to má být dlouhé, jak moc jen naznačené… Od začátku jsme přitom počítali s tím, že to bude neexplicitní, dohromady tam vlastně nic vidět nebude. Ale v některých negativních emocích hlavního hrdiny jsem s ním chtěl být více a déle, umožnit divákovi s ním prožívat některé traumatické zážitky. Nebo naopak podpořit trapnost, když se snaží o první sexuální styk. Ale prostě to byl problém. Nakonec jsme ale došli k nějakému kompromisu, se kterým jsme nebyli stoprocentně šťastní – teď mluvím hlavně o sobě jako o režisérovi a scenáristovi – ale i tak jsme s výsledkem spokojení a i tak jsou tam scény, které mohou někoho zvednout ze židle.
Podívejte se také na nejlepší seriály pro teenagery podle Kinoboxu.
Zdroj: Kinobox