„Každé studio ve městě nás odmítlo. Panovala shoda, že o příběh čtyř dvanáctiletých kluků, kteří se vydají k železniční trati, nebude mít nikdo zájem. Byl temný, nebyla v něm žádná dívka a nikdo nevěděl, jak ho prodat. Právě to nás na něm ale přitahovalo – byl to příběh o dospívání bez dívek, kupování kondomů, prvních polibků a podobných věcí. Byl o dětech, které si začínají uvědomovat vlastní smrtelnost,“ vzpomínal na Stůj při mně s odstupem spoluscenárista filmu Bruce A. Evans, jenž byl tím vyslancem filmového průmyslu, který Kingův nostalgický i živě naléhavý text pod nápis Hollywood přinesl.
Evans poslal výtisk knihy scenáristovi Raynoldu Gideonovi, jenž tou dobou pracoval na sci-fi Johna Carpentera Starman, a věci se daly do pohybu. Jenže vůbec ne rychle – přestože King stál za předlohami Carrie či Osvícení, příběh o chlapcích, kteří při hledání mrtvého těla svého spolužáka konfrontují sami sebe s poznáními za hranicemi své často hořké reality, se zkrátka těžko prodával. Zvlášť v 80. letech, kdy publikum chtělo víc efektů, víc fantastických zápletek nebo víc exploatace a sexu. Po produkci i distribuci nakonec sáhla menší společnost Embassy Pictures, která chtěla najmout režiséra Adriana Lynea. Ten zrovna dotočil erotický hit 9 a 1/2 týdne, což projektu mohlo zajistit potřebnou reklamu. Jenže Lyne posléze odstoupil a producent Andrew Scheinman naštěstí zaslal scénář Robu Reinerovi.
Pro Reinera, který byl v té době známý především jako představitel Michaela „Meatheada“ Stivice v seriálu All in the Family, šlo o příležitost vystoupit ze stínu svého otce, legendárního komika Carla Reinera, a etablovat se jako režisér schopný pracovat s hloubkou a nuancemi. V té době navíc vycházel jeho režijní debut, mockumentární a dnes kultovní hudební komedie Hraje skupina Spinal Tap, který mu rázem zvýšil prestiž. Reiner ve scénáři spatřoval potenciál, ale postrádal nosné těžiště. Dva týdny prý jezdil po Los Angeles autem a přemýšlel, jak věrný knižní přepis upravit, aby lépe rezonoval v celovečerním formátu.

„Zásadním zlomem bylo uvědomit si, že jádrem scénáře musí být Gordie, a ne Chris,“ vysvětlil Scheinman důležitý obrat v důrazu na hrdiny v podání Wila Wheatona a Rivera Phoenixe. „Je to příběh malého kluka, který má pocit, že ho jeho otec nedoceňuje, a nakonec si uvědomí, že to není jeho problém, ale problém jeho otce.“ I když bratr Joaquina Phoenixe se ze čtveřice herců (ještě Jerry O'Connell a Corey Feldman) zmiňuje nejčastěji a Chris působí jako lídr skupiny, upřednostněním Gordieho linie se před Reinerem vyklenul silný dramatický oblouk. Nejenže do protagonisty projektoval sám sebe, ale představoval si v něm i samotného Stephena Kinga, jenž se v dospělosti rovněž – stejně jako Gordie – stal úspěšným spisovatelem.
Ochránce, mentor i motivátor
Film s Reinerem na palubě směřoval před kamery, jenže pár dní před začátkem produkce byla společnost Embassy Pictures odkoupena studiem Columbia Pictures, které chtělo „nedivácký“ projekt odpískat. Norman Lear, jeden z majitelů Embassy, neváhal projevit svou neskonalou důvěru v ohroženou produkci tím, že ji sám zafinancoval vkladem sedmi a půl milionu dolarů. Reiner tak mohl v Oregonu realizovat scénář, s nímž byl po úpravách maximálně spokojený. „Bylo to poprvé, co jsem natočil něco, co bylo tak úzce spojené s mou vlastní osobností. Byla v tom melancholie, ale také humor. Film byl mnohem více založený na zamyšlení a já si říkal, že pokud se tohle lidem nebude líbit, pak se jim nebude líbit ani to, co mám rád a co chci dělat.“
V tom, co režisér s hereckými zkušenostmi dělal, byl přitom opravdu výborný. „Rob byl s dětmi úžasný,“ chválil ho O'Connell, jehož z dlouhého zástupu kandidátů vybrali prostě proto, že svou postavu povahově kopíroval. „Byl jako pátý kluk z naší party. První dva týdny jsme neřekli jedinou repliku. Nezkoušeli jsme. Zavřel nás do jedné místnosti a jen jsme si hráli, trávili spolu čas a postupně se z nás stali kamarádi.“ Po čtrnácti dnech kluci fungovali jako sehraný tým, ačkoli podle Wheatona se i klukovsky špičkovali, čehož byl právě on jakožto nejméně průbojný člen obsazení (stejně jako Gordie) často obětí. Reiner ale v takových případech zasahoval a pro mladé herce byl podobnou měrou ochráncem i zdravým motivátorem a mentorem.

Praktické vedení přišlo vhod především v klíčové emotivní scéně, kdy se Phoenixův Chris zhroutí během filtrování své frustrace v slzách. „River tu scénu s penězi na mléko natočil několikrát, ale pořád v ní nebyly ty správné emoce. Vzal jsem si ho stranou a řekl mu: ‚Nemusíš mi říkat, co to bylo, ale vzpomeň si na chvíli, kdy tě nějaký dospělý, někdo pro tebe důležitý, zklamal a ty sis připadal, že tu pro tebe není.‘ Hned další záběr je ten, který je ve filmu. Nikdy jsem se nedozvěděl, na co tehdy myslel. Předpokládám, že to byl jeho otec nebo matka, ale nevím. Nikdy mi to neřekl,“ vzpomínal režisér, jenž ale musel být i trochu „pes“.
Zdaleka nejintenzivnější sekvencí filmu je ta na železničním mostě, kde dva hrdinové na poslední chvíli uskakují před projíždějícím vlakem. „Pravda je, že kluci a vlak ve skutečnosti nikdy nebyli na železničním mostě ve stejnou chvíli. Použil jsem tak dlouhý objektiv, že kluci seskočili z kolejí ještě předtím, než vlak na most vůbec vjel. Byl od nich tak daleko, že se nebáli,“ ubezpečoval později Reiner. Herci byli ve skutečnosti tak moc v klidu, že z nich nemohl vymáčknout požadované emoce. „Natáčeli jsme to mockrát, ale kluci se pořád nedokázali pořádně vystrašit. Nakonec jsem začal řvát: ‚Tihle lidi ze štábu jsou vyčerpaní, protože to pořád kazíte! A jestli se nebojíte, že vás ten vlak zabije, tak vás zabiju já!‘“ Další záběr byl opět na jedničku.
Nejsilnější asociace s písní ve filmové historii
Reiner dlouho přemýšlel, koho obsadit jako dospělého vypravěče, a oslovený Richard Dreyfuss, hvězda Čelistí a Blízkých setkání třetího druhu, byl více než prozřetelnou volbou. „Navrhl: ‚Proč bych to prostě nenatočil sám? Nemusím být jen hlasem. Můžu být i ten chlap na konci.‘“ Dospělý Gordie tak dostává i památný epilog, který ještě lépe rámuje emotivní vyprávění, s nímž se diváci bez problému identifikují už čtyři dekády. Pojednání o niterných procesech ze životní fáze, kdy se začíná nejvýrazněji formovat naše osobnost a nevědomky sbíráme poslední drobky dětské nostalgie, je koneckonců zcela univerzální. Podobně jako titul Stůj při mně, který každému asociuje spojení s jeho blízkou osobou a Reinerovi záhy přišel na mysl, když knižní název Tělo měl být před uvedením alternován. Stůj při mně je název slavné písně Bena E. Kinga z roku 1961, kterou během natáčení Kiefer Sutherland (představitel šikanátora Ace) učil Rivera Phoenixe na kytaru. Reiner je zaslechl a prohlásil, že skladbu už dlouho neslyšel a že ji má moc rád. Sutherland však připouští, že neví, zda právě tento moment skutečně rozhodl o přejmenování filmu.
Snímek měl ale ještě před přijetím definitivního názvu znovu namále. Columbia ho nechtěla distribuovat, naštěstí nově jmenovaný šéf Guy McElwaine si nechal hotový sestřih ve společnosti dalších manažerů promítnout u sebe doma, kde měl po ruce klíčové publikum. Jeho dvě dcery se v půlce filmu do Rivera Phoenixe zamilovaly a dojatý McElwaine Stůj při mně zastřešil. V kinech film na konci léta 1986 vydělal přes 50 milionů dolarů a okamžitě si vysloužil fantastické reakce, na které ale Reiner mohl být připravený. To nejlepší požehnání mu ostatně před premiérou na soukromé testovací projekci udělil Stephen King, jehož film dojal k slzám a který Reinera objal a ujistil ho, že jde o nejlepší adaptaci jeho díla. Toto stanovisko spisovatel dodnes nezměnil, i když Reiner excelentně adaptoval Misery nechce zemřít a Frank Darabont v 90. letech čaroval s Vykoupením z věznice Shawshank a Zelenou mílí.
Když se Reiner krátce po premiéře vrátil z londýnského natáčení Princezny nevěsty, v USA byl najednou opravdovou celebritou a z rádií po letech vyhrával Ben E. King, jehož Stand by Me hraje i v závěrečných titulcích filmu. Životní stezky významného režiséra, jenž loni násilně zahynul spolu se svou manželkou Michele Reiner, či nadaného Rivera Phoenixe, jenž se o sedm let později předávkoval a zemřel před hollywoodským klubem Viper Room, se bohužel uzavřely tragicky. Stůj při mně je ale pořád ten film, jehož nostalgie neumírá a jehož zákulisní opravdovost koresponduje s tím, jak ovlivňuje stále nové generace – každému z nás dospělých ostatně také kdysi bylo dvanáct. „Bylo kouzelné to natáčet. Být tam nahoře s těmi kluky a sám být ještě dítětem,“ potvrdil O'Connell. „Vzniklo mezi námi tak silné pouto. Přesně jak se říká ve filmu – nikdy už nemáte takové přátele, jako když vám bylo dvanáct.“
Jak vysoko řadíte Stůj při mně mezi Kingovými adaptacemi? Pokud si ho potřebujete připomenout, za příplatek si film přehrajete na službách Prime Video a Apple TV.
Zdroje: Variety, Radio Times, Entertainment Weekly