Nehoda v Kyalami
Závodní víkend v Jižní Africe začal ve středu tréninkem, který probíhal za deště, a to Pryceovi vyhovovalo. Díky své schopnosti jezdit v takových podmínkách zajel nejlepší čas, Niki Lauda se umístil za ním. Ve čtvrtek se déšť již neobjevil a Pryce skončil na patnáctém místě. Do závodu 5. března 1977 startoval z osmého místa, ale ihned po startu přišly problémy a propadl se na poslední místo. Během pár kol se dostal na třináctou příčku.
Ve dvacátém druhém kole musel jeho týmový kolega Renzo Zorzi zastavit těsně za horizontem na cílové rovince. Problémy s dávkovačem paliva způsobily, že palivo začalo unikat a došlo k požáru. Zorzi měl problémy i s kyslíkovou trubicí od své helmy a nemohl vystoupit z vozu. Tehdejší pravidla okruhu udávaly, že v případě požáru se akce musí zúčastnit dva traťoví komisaři a dva musí být v záloze, pokud by byla potřebná další pomoc. Zorziho problémy spatřili dva mladí komisaři. V momentě, kdy se rozběhli přes trať, aby pomohli Zorzimu, na cílovou rovinku se vyřítil Tom Pryce a Hans-Joachim Stuck. Viditelnost nebyla ideální, kvůli zmiňovanému horizontu a Pryce se rozhodl předjet Stuckův monopost. Netušil, že se střetne s komisařem Frederikem Jansen van Vuurenem, který nesl osmnácti kilový hasící přístroj. Stuck ještě stihl zareagovat, Pryce ne.
„Když jsme se dostali na horizont, najednou jsem vycítil, jak zprava běží přes trať traťový maršál s hasicím přístrojem. Zariskoval jsem a nevím, jak jsem se z toho dostal. Nebyl čas, jen jsem zareagoval z čistého instinktu,“ řekl Hans-Joachim Stuck o situaci před nehodou.
Došlo k čelnímu nárazu v rychlosti 270 km za hodinu a van Vuurenovo tělo bylo vymrštěno do vzduchu. Poté dopadlo nedaleko ostaveného monopostu Zorziho. Byl na místě mrtev a jeho tělo bylo nárazem roztrženo na dvě části. Hasící přístroj dopadl na Pryceovu hlavu a na místě mu zlomil vaz, jeho hlava byla téměř oddělena od těla. Jeho monopost ale pokračoval dál až k zatáčce Crowthorne, kde narazil do vozu Jacquese Laffiteho. Oba vozy skončily v záchytných plotech.
Závod i přes úmrtí pokračoval dál. Ostatky maršálova těla zůstaly ležet pod plachtou na trati. Zpočátku se nevědělo, o koho šlo a na jméno Frederik Jansen van Vuuren přišli až při sčítání traťových komisařů. Závod tehdy vyhrál Niki Lauda a šlo o jeho první výhru od nehody v Nürburgringu v roce 1976. „Pamatuji si, když jsem přišel na pódium a dali mi vavříny, zeptal jsem se, co se stalo při té nehodě, a ten chlap řekl, že Tom Pryce je mrtev. V tu chvíli jsem opustil pódium. Byl jsem naštvaný, protože to byl opravdu milý chlap a dobře jsem ho znal. Poté jsem viděl nehodu a bylo to absurdní. Bylo to hrozné,“ zpočátku Niki Lauda označil výhru za největší vítězství jeho kariéry, ale jeho radost rychle opadla.
Tělo Toma Pryce bylo pohřbeno na hřbitově v Otfordu poblíž kostela, kde si vzal svoji ženu Nellu. Byla po něm pojmenována cena Tom Pryce Award, která se každoročně předává velšským osobnostem, které se zasloužily o mimořádný přínos motorismu nebo dopravě. Jeho památník stojí jak v rodném Ruthinu, tak v Kyalami, kde vyhasly dva mladé životy.
Změny po tragédii v Kyalami
Nehoda upozornila na potřebu zlepšení bezpečnosti v motorsportu. Začala série školení maršálů, kteří potřebovali správný výcvik a museli znát své umístění. Zlepšena musela být i komunikace mezi všemi na okruhu. Vyšetřování totiž ukázalo, že oba maršálové nedostali povolení ke vstupu na trať. Bylo vyvinuto úsilí o zlepšení protokolů, aby piloti byli včas informováni o incidentech na trati. Začala se řešit i otázka bezpečnostních vozů, které zajistí zpomalení tempa závodu a maršálové mohou vykonávat svoji práci.
Vylepšení bezpečnostního vybavení pilota bylo nutností. Nehoda ukázala, že musí být vylepšena jejich helma. Bezpečnostní standardy a postupy ve formuli 1 byly komplexně přehodnoceny a došlo na snižování rizik spojených nejen se závodem, ale i s průběhem záchranných akcí na trati.