Marie Šindelková se v Africe stará o sirotky. Působí jí to radost

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Marie Šindelková pochází z Jestřebí na Jihlavsku, doma ale tráví jen pár dní v roce. Téměř celý rok totiž žije v Tanzanii, kde s kolegyněmi a Boží pomocí dokázala na zelené louce vybudovat sirotčinec a školu. Nyní bude objíždět česká města, kde chce s kolegyněmi předat svoji víru a představit, čemu se v Africe věnují. „Víra je sloup, na kterém všechno stojí,“ říká v rozhovoru pro Jihlavskou Drbnu.

Marie Šindelková z Jihlavska se v Africe stará o sirotky. Působí jí to radost

Zdroj: Karlovarská Drbna - zprávy z Karlových Varů a Karlovarského kraje

Obvykle jezdíte domů o prázdninách, proč jste letos přijela už v květnu?
Na tento rok jsme naplánovali misii a s neteří domlouváme poslední detaily. Za vším stojí herečka z Prahy Sarah Hlaváčová, která u nás byla dvakrát tři měsíce jako dobrovolnice a líbilo se jí tam. Zorganizovala tuto akci, kde bude zajištěno tlumočení do češtiny, vstupné bude dobrovolné a návštěvníci možná i dostanou dárek od dětí ze sirotčince. Bude to poprvé, kdy odjedou všechny tři mámy – já, Fiona i Ester - z Tanzanie. Ale máme tam tety a věříme, že to zvládnou.

Navštívíte velká města na Moravě i v Čechách, jaký je cíl této misie?
Půjde o to, abychom lidem předali víru, a jakou žijeme. Bez Boha to v životě nefunguje, jak bychom si představovali, jistotu máme v Bohu. Víra je sloup, na kterém všechno stojí.

Marie Ludmila Šindelková

misionářka v Tanzanii

Rodačka z Jestřebí na Jihlavsku chtěla od dětství do misií a v jejím srdci byla Afrika. Přes komunitu v Anglii se tam před patnácti lety dostala. S kolegyněmi vybudovala v Tanzánii sirotčinec a později i školu, podařilo se to dle jejích slov díky několika Božím zázrakům. Děti jí oslovují Mama mia.

Hledáte touto cestou třeba i nové kolegyně?
Přibývají nám léta, je nám kolem šedesáti let a vnímáme, že bychom měly pozici matek změnit. Prosíme Boha, aby nám poslal mladé lidi, které nás nahradí. Věřím, že jsou v České republice lidé, kteří by do toho dali své srdce. Je to krásná práce, naplňuje to člověka, dává mu to smysl, hodně radosti a lásky.

Komu se mohou případní zájemci ozvat pro více informací?
Dobrovolníky bereme, Fiona Hendy má e-mail Fiona.tanzania@gmail.com nebo WhatsApp +255 753 962 820, komunikuje v angličtině. Kontaktovat lze i mě na e-mailu mariesindelkova@gmail.com nebo WhatsAppu +255 782 108 231. Pošleme dobrovolnický balíček a všechny informace. Výhodné je přijet na tři měsíce, to je návštěvní vízum za nějakých 50 Euro, na delší dobu by to bylo dražší.

MAMAS TOUR (MISH IN ČR)
1. – 15. června 2025

1. června – Velehrad – 15:30 na faře v Jalubí
2. června – Velehrad - dopoledne Gymnázium Stojanov pro studenty
4. června – Čejkovice – firma Sonnentor
- Brno – Židenice – mše, po mši přednáška
5. června - Brno – Biskupské gymnázium – 11:50 – přednáška ve velké aule
- Brno – Husovice – kostel
8. června – Nové Město na Moravě – 16:00 v Horácké galerii
9. června – Jihlava – 17:00 v aule VŠPJ
10. června – České Budějovice
11. června – České Budějovice
12. června – Praha – 19:00 v Komunitním centrum Maty Terezy na Chodově
13. června - TV Noe

Jak jste se vlastně dostala do Afriky?
Já jsem si nikdy nedokázala představit, že bych se mohla dostat do Tanzanie. Z dětství jsem měla touhu jít do misií, starat se o chudé a v mém srdci byla Afrika. Přišla jsem do Anglie, kde je charismatická komunita, potkala jsem Fionu a ona v roce 2010 odešla, Bůh jí volal směrem do Afriky. Její táta jí poradil, že Tanzanie je bezpečná země, tam potkala Ester a zhruba za půl roku jsem jí psala, jestli se mohu přidat a ona mi odepsala, abych přijela.

Čemu jste se pak v Tanzanii věnovaly?
Jezdily jsme po zemi, hledaly jsme prostory, ale nic nám nepadlo do oka. A pak nám volal pán z vesničky Boco Tamboni a pozval nás. Vedla tam taková rozbitá polňačka, my jsme jezdily na motorkách, tak jsme přijely a on nám říkal, že je tam strašně moc místa, kde by se dal postavit sirotčinec. Jeden dědeček zrovna prodával pozemek s malým domkem, odkud se odstěhoval.

Na realizaci ale bylo asi potřeba dost peněz, jak jste je sehnaly?
My jsme si malovaly plánky, jak to bude vypadat, pak jsme šly za stavitelem a zeptaly se ho, kolik to bude stát. On řekl dvacet tisíc anglických liber. S tímto vědomím Fiona odjela na dovolenou do Anglie a stal se Boží zázrak. Jedno pondělí, kdy měla komunita volný den, přišla návštěva. Fiona je hrnčířka, byla v dílně a tam nikdo nebyl, jen ona. Přišel tam pán a ona říkala, promiňte, ale dneska je volný den, tady nikdo není, jen já. A ten pán řekl, že potřebuje jen jí, sáhl do kapsy, vyndal obálku a tam bylo dvacet tisíc liber.

Měli jste pochybnosti, když jste měly peníze, nebo jste se daly do práce a nějaké komplikace si vůbec nepřipouštěly?
Bůh nám dal slovo, když jsme se modlily, že se o děti postará. Koupily jsme pozemek, v listopadu 2011 jsme začaly stavět a v březnu 2012 jsme otevřely dům s prvními třemi sirotky. Děti pak přibývaly a my jsme viděly, že ten první dům nestačí. Modlily jsme se, aby Bůh otevřel cestu, abychom mohly postavit další dům. Stal se druhý zázrak. Fiona jela do Anglie a volala jí kamarádka, že její známá se s ní chce setkat v Londýně. Tam si Fiona netroufala, v tom termínu tam byly olympijské hry, tak to odmítla. Pak ale potkala řeholní sestru a ta jí řekla, aby se sebrala, že tam musí jet, protože Bůh tam pro ní něco připravil.

Tak se sebrala, jela tam vlakem, setkala se s tou ženou, byla to starší dáma, vyptávala se, co dělá v Tanzanii a na konci toho rozhovoru se ta žena, Jane, zeptala, kolik Fiona potřebuje. My jsme už chtěly stavět přes firmu, aby to bylo kvalitnější, a bylo potřeba sto tisíc na tři velké domy – jeden pro kluky, jídelna s kuchyní a třetí pro holky. A ta paní řekla, já ti je dám. Díky ní jsme mohly postavit tři krásné domy, které jsou kvalitní a dobré pro děti.

Počítám, že ne všechny peníze byly od dárců z Anglie…
Jednoho dne jsme dostaly dar od Jana Kováře z České republiky, za ten jsme postavili kapli a později, je to už šest let, jsme dostaly vizi postavit školu, a přes Boží zázraky jsem dostaly peníze tady. Setkala jsem se s kamarádkou, která nám dala peněžní dar na stavbu školy, ta je pět minut od nás. Postavily jsme školu, teď už máme páťáky. Náš sirotčinec se jmenuje Karibu Nyumbani, což v překladu znamená vítej doma a škola se jmenuje Wellcome home school, její heslo je Cesta, pravda a život. Myslím, že je to dobrá škola, anglicky mluvící, letos tam přijedou učit dobrovolníci z Česka.

To vše musí stát dost peněz, stojí za vámi nějaká neziskovka nebo jiná organizace?
Neziskovku žádnou nemáme, nevyděláváme nic, v Anglii je několik dárců, kteří nás pravidelně sponzorují a pár dárců máme také v Čechách, z toho pokryjeme provoz domova.

Kolik dětí v něm aktuálně je?
Máme 32 dětí, naposledy jsme přijaly tři děti před dvěma a půl měsíci. Byly to děti, které opustila matka, nechala je doma a ony byly měsíc bez jídla, různě se potulovaly. Nejmladší je Joshua, je mu rok a půl, prostřední Jackson má pět a nejstarší Airin má osm let, ta se o ně nějak starala a na Joshuovi je to vidět, pořád na ní volá. Dovezla nám je sociálka, když se dozvěděla, že jsou opuštění. Mám ještě Baracka, ten bude mít čtyři roky, má mozkovou obrnu, nemůže mluvit ani chodit, nenají se a celý den s ním cvičíme. A pak mám Viktora, tomu je rok a půl a už zmiňovaného Joshuu, tři raubíře na pokoji. (úsměv)

Jaký je věk dětí v sirotčinci? A musí v osmnácti letech odejít?
U nás jsou děti od nula let do plnoletosti, nyní má nejstarší sedmnáct let, studuje střední školu, my sháníme školné, aby mohl dostat dobré vzdělání. Pak se uvidí, věříme, že někteří si najdou práci, ožení nebo vdají se, a někteří možná budou chtít zůstat, stanou se tetami a budou pracovat v domečku. Nevíme, jak to bude, ale cesty jsou otevřené a děti se svobodně rozhodnou.

Jak vypadá nejbližší město, dá se přirovnat třeba k Jihlavě nebo Brtnici?
To je městečko, kde je nemocnice, to je pro nás důležité, škola a pár domečků. Další městečko je tři kilometry vzdálená od Tumby, kam jezdíme na velký nákup, je tam market a v sobotu tam jsou nižší ceny. Jinak jsou tam obchody, kde se tají koupit i základní věci. Jezdí většinou Ester nebo její sestra s řidičem. Autobus do školy totiž řídí náš řidič a pomáhá, když potřebujeme někam dovézt i my.

Dal by se srovnat životní styl v Česku a v Tanzanii?
Lidé tam žijí velmi skromně, základní strava je kukuřičná polenta a k tomu fazole nebo jiná zelenina. Jmenuje se to ugali. Někteří jí dvakrát denně, ti bohatší třikrát denně, není to jako v Evropě, kde se jí pořád. Každý má pozemek, kde si pěstuje kukuřici a zeleninu. Když mají stromy, prodávají ovoce, aby získali nějakou korunu a mohli si koupit čaj, cukr, olej, základní potraviny. Dělají malý byznys, vstanou dříve, udělají koblížky a pak je prodávají ke snídani s čajem. Nebo koupí arašídy, které oloupou, osmaží a pak je prodávají, malý pytlíček stojí 500 šilinků, což je v přepočtu pět korun.

Vy si také pěstujete vlastní ovoce a zeleninu?
My máme mezi domy zahradu, kde pěstujeme zeleninu a kukuřici, máme i ovocné stromy - pomeranče, plantáž banánů, jeden čas jsme měli také ananasy, ty rostou na zemi a trvá to dva roky, ty už nemáme. A pak různé ovoce, které v Česku vůbec není.

A jak tráví děti v sirotčinci volný čas, když přijdou ze školy?
Děti v týdnu nemají skoro žádný čas, píší úkoly, od pěti do šesti hodin mají doučování. Ze školy přijdou v půl čtvrté, převléknou se a na hraní moc času nemají, akorát v sobotu a neděli. Večer mají v půl osmé večeři, potom modlitba, a už je tma, ale máme venkovní osvětlení, tak ještě mohou běhat venku. V Tanzanii je rovnodennost, rozednívá se v šest hodin ráno a večer v půl sedmé zapadá slunce.

Mladší děti ale čas na hraní mají, nebo ne? A jak si vlastně hrají?
Máme Montessori školku, ta je od tří let a končí ve tři hodiny, ve čtvrt na čtyři děti přijdou domů. Ale děti do tří let mají čas na hraní celý den. Hračky mají úplně jednoduché, vyrobí si auta - z rozbitých bot vyříznou kolečka, pak karoserie je PET lahev, dají tam kousek dřeva, uvážou na provázek a mají auto. Nebo stará pneumatika, hodí jí na zem a klackem jí pohání. A velmi milují fotbal, ten hrají každý den. Stačí, když jen plastovou lahev vidí na zemi, tak do ní kopou. Každý nosí klacek a něco s ním dělá. Fotbal hrají i holky, jedna z nich je v sedmé třídě a byla nejlepší ze školy.

Jak to vlastně je se školou? Chodí všechny děti ze sirotčince do té nově vybudované?
Starší vozíme do Tumby, čtyři kilometry od nás je státní škola a není špatná. U nás ve vesnici je také státní škola a ta je dost chudá, přeplněná, dětí z vesnice tam chodí hodně, každá rodina mívá pět až deset dětí. Je tam jeden učitel a ve třídě je osmdesát až devadesát dětí, židle a stoly jsou možná pro polovinu a moc se tam nenaučí, vládne tam špatný duch. Proto některé děti z vesnice chodí i do naší školy, ale máme podmínku, že musí vypadat stejně jako ostatní, nenosí tedy šátky. Rodiče ale vidí, že děti se tam naučí a jsou rádi.

Rozumím správně, že jde o muslimskou vesnici?
Bylo to tak, dříve tam bylo muslimů možná devadesát procent, teď je jich tak polovina. Přibývá křesťanů, máme tam malý kostelík a každou neděli je tam mše svatá, ta tam dříve bývala asi dvakrát za rok.

Soužití křesťanů s muslimy je bezproblémové?
Problém byl, když jsme stavěli, muslimové tam nechtěli křesťany, v noci nám kradli věci, nepomohl plot, hlídači selhali, zkoušeli jsme asi tři a jeden z nich ještě nosil materiál zloději. Pak jsme vybudovali zdi s elektrickými dráty a teď nás mají sousedi rádi, i ti muslimští. Občas si k nám přijdou pro pomoc. Když potřebují jít k lékaři, tak jim dáme peníze, ale velkou částkou je podpořit nemůžeme.

Reklama

Další články z Karlovarská Drbna

Tento článek byl publikován ze zdrojů Karlovarská Drbna

Karlovarský kraj má svá specifika – a Karlovarská Drbna o nich píše jazykem, který je srozumitelný, živý a věcný. Nejen lázně a festivaly, ale i každodenní realita místních – od uzavírek, rozhodnutí radnice, přes problémy s infrastrukturou až po regionální příběhy, které by jinak zůstaly...

Marie Šindelková se v Africe stará o sirotky. Působí jí to radost

Horší než nedostanek benzinu. Just z Moskvy o útocích na ruský Amazon

Polární liška ušla z Norska do Kanady 4.350 kilometrů. Redakce má podezření, že šla na fotbal a Haalandovi věřila dřív než všichni ostatní

Krajky, pouta i dominance. Erotické snímky staré přes sto let překvapí svou odvahou

Matka nechala kočárek před obchodem a dítě zmizelo. Šestitýdenního Tadeáška našla až pozorná matrikářka

Kitum: Jeskyně, kam chodí sloni pro sůl, ukrývá smrtelné nebezpečí. Věda dodnes nezná přesnou cestu nákazy