3 min

Kluk, který měl rád muziku. StBáci na něj najížděli autem

Sdílet

Dennívýzva

Na první dojem byl uhlazeným číšníkem v bílé košili, ale pod ní bilo undergroundové srdce. Láska k alternativní hudbě Ivana Jandeka přivedla k ochraně lidských práv do komunity mániček, ale i do výslechových místností Státní bezpečnosti. Hudba mu v životě pomohla přenést se přes všechno těžké – ať šlo o výslechy, noční strach, když na

Posádková hudba marného slávy Oskava

Zdroj: Posádková hudba Marného Slávy, Oskava, 1986. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Hudba mu v životě pomohla přenést se přes všechno těžké – ať šlo o výslechy, noční strach, když na něj v temné ulici najíždělo estébácké auto, strach z vězení nebo i těžkou životní zkoušku: Ivan Jandek pečuje o dceru s autismem.
Začalo to na základní škole

„Do Áčka chodili ti nejlepší pionýři, my jsme byli takový horší průměr, a do Céčka chodili ti nejnespolehlivější. A s těmi jsem se začal asi v šesté třídě kamarádit, dostal jsem se přes ně k západní hudbě, kterou ti kluci poslouchali.“

Od Black Sabbath a Led Zeppelin už byl jen krůček k objevení domácí alternativy – Ivan se zamiloval do The Plastic People of The Universe a Dg 307, svébytných undergroundových kapel, režimu vadily tak, že o nich natočil antidokument Atentát na kulturu.

Ten byl mimochodem pro mnoho „mániček“ iniciačním zážitkem. A zde někde se začal psát příběh kluka v číšnickém, který nebyl ochoten couvnout před bezprávím, kterého se státní moc na undergroundu dopouštěla.
Na Čtverce
Ivan se koncem 70. let vyučil jako kuchař-číšník v Šilheřovicích. Hned potom nastoupil na vojnu.

„Nebyl jsem na tom zdravotně dobře. Špatně jsem chodil a neuměl jsem si představit pochod ve vojenských botách, měl jsem problémy s páteří. Někteří kluci tam trpěli epilepsií, a stejně je odvedli…“

Na vojně pro něj bylo nejtěžší střílet: „Přepnul jsem to na dávku a nasypal to tam, ani jsem nemířil na terč, bylo mi proti srsti na kohokoli mířit, byť šlo jen o cvičnou postavu.“

[caption id="attachment_143613" align="aligncenter" width="610"] Festival Oskava, 1986. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Po dvou letech nastoupil jako číšník do olomoucké Jednoty, prvotřídní restaurace druhé cenové skupiny, jinak řečeno „Dvojky“.

Jako doma se ovšem cítil na Čtverce, legendární máničkovské hospodě v Uničově, kde se domlouvaly ilegální koncerty. Ivan ale toužil víc poznat konkrétní lidi z disentu. Začal se stýkat s chartistou Petrem Cibulkou, který tehdy byl pod ostrým dozorem Státní bezpečnosti.
Noční děsy
Čím hlouběji Ivan poznával kořeny Druhé kultury, tím víc v něm rostla potřeba solidarity. V 80. letech se stal členem Nezávislého mírového sdružení, Jazzové sekce a také Společnosti přátel USA (SPUSA).

„Když byl někdo nespravedlivě vězněn, hladověli jsme za něj. Často za Magora Jirouse, za Čuňase Stárka nebo Hanu Marvanovou.“

„Na mě hladovka vycházela o sobotách. Těžké bylo, když jsem zrovna roznášel na Dvojce. Nosíš desítky talířů s jídlem a máš strašnou chuť si ďobnout…“

[caption id="attachment_143614" align="aligncenter" width="589"] Ivan Jandek v Nausei, 1993. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]

To už sám měl problémy se Státní bezpečností. Pronásledovali jej v noci, když se vracel domů z práce. Předstírali, že na něj chtějí najet autem.

Jeden z nejhorších výslechů Ivan zažil během palachiády v lednu 1989, kdy se ve Všetatech pokusil položit květiny na hrob Jana Palacha. Zatkli jej. „A nešlo by, že byste tam šel místo mě a ty květiny položil sám,“ zeptal se během několikahodinového výslechu jednoho z estébáků…
Jdeme autistům naproti
Po Sametové revoluci se stal tváří undergroundové Ponorky, kde dlouhá léta točil pivo. Klíčovým momentem jeho života je péče o autistickou dceru Marušku.

Ivan Jandek společně se svou ženou Markétou založili sdružení Jdeme Autistům Naproti (JAN), které nabízí pomoc a podporu rodinám s dětmi s poruchou autistického spektra. Letos v říjnu otevřeli Komunitní centrum JAN, které má rozšířit dosavadní aktivity.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Kluk, který měl rád muziku. StBáci na něj najížděli autem

Zákulisí Babišova hněvu: Hledá „komplice“, kteří pomohli Pavlovi na summitu NATO

Rozumí kočka lidské řeči? Kolik slov dokáže rozlišit?

Po líbačce ve Varech další překvapení. Slováček odjíždí k moři bez Patrasové

O Muže roku 2026 zabojuje jen deset finalistů. Dva odstoupili ze soutěže

Prý se nedají pojistit, nebo jen nesmyslně draze. Jaká je realita majitelů čínských aut?