Petr Pospíchal se ve svých sedmnácti letech stal jedním z nejmladších disidentů a později i chartistou. Nebojoval proti komunistům, ale za lidská práva. Osudová pro něj byla práce pro VONS. I kvůli ní skončil na konci normalizace potřetí za mřížemi.
Už jako malý kluk chtěl být Petr Pospíchal součástí dění. Mezi svými vrstevníky si připadal jako podivín, když každý den četl noviny a pozoroval dynamický vývoj tehdejšího světa, viděno jednou perspektivou ho reprezentovala kosmonautika a vesmírný závod mezi Sovětským svazem a USA.
Právě tento fenomén něčeho nového, do té doby neznámého pro celý svět, se stal symbolem jeho pozdějších aktivit. Bylo mu devět let, když mise Apollo 11 přistála na Měsíci.
„Díval jsem se do půl páté do rána. Nevím o žádných svých vrstevnících, kteří by se koukali. Mohl jsem jít klidně spát, mohlo mi to přijít nedůležité a mohl jsem si říct, že se obejdou beze mě, ale to nepřipadalo v úvahu. Chtěl jsem být nějakým svým smyslem u toho,“ vypráví Petr Pospíchal. Podobný přístup ho podle jeho slov provázel celý život.
Spolužáka přiměl donést text Charty 77
Škola Petra nebavila už na základce a nebylo tomu jinak ani na učilišti, vybral si obor tiskařství. I mistři mu říkali, že se rozhodl špatně a že by se svým neustálým mluvením hodil spíš na politika. Podobně ho vnímal i spolužák z vyššího ročníku Martin Šimsa, který mu během bramborové brigády ukázal samizdat o procesu se členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe.
I když mu tehdy bylo jen lehce nad patnáct let, první kontakt se samizdatem ho nepřekvapil. „Přišlo mi normální, že se takhle šíří nějaká informace, psaná na psacím stroji,“ zmiňuje Pospíchal. O procesu slyšel už dříve z vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a dokázal se v pravdivosti informací orientovat.
Když vyšla Charta 77, chtěl její text okamžitě vidět. Tento dokument pro něj znamenal přerušení šedivého a nezajímavého období počátku sedmdesátých let. Martin Šimsa ale druhý den přišel do školy pozdě, protože u nich přes celou noc probíhala domovní prohlídka.
„Bylo jasné, že jeho otec je signatářem Charty. Říkal jsem mu: ‚Hlavně ten text přines.‘ Odpověděl mi, že se musí prvně zeptat doma. I tak jsem mu zopakoval, ať to hlavně přinese. Asi tři týdny mi trvalo, než jsem z něj Chartu dostal, protože se bál,“ říká Petr Pospíchal o prvním kontaktu s dokumentem.
[caption id="attachment_146540" align="aligncenter" width="403"]
Se sourozenci (Zuzana, Ondřej, nevlastní Marek a Dick). Zdroj: Petr Pospíchal, se souhlasem Paměť národa[/caption]
V březnu 1977 vyrazil s Martinem Šimsou a dalšími dvěma kamarády během jarních prázdnin do Krkonoš. Cestou zpět do rodného Brna se zastavili v Praze, kde se dozvěděli o smrti jednoho z hlavních představitelů Charty 77 Jana Patočky. Pohřeb byl následující den, a tak se rozhodli v hlavním městě zůstat. Opět měl pocit, že u takhle podstatné události nesmí chybět.
„Nemohlo mě nic odradit, ani to, že tam Státní bezpečnost hlídá a celý prostor je obklíčený policejními silami. To mi bylo upřímně jedno. Klíčovým momentem to nebylo jenom pro mě, ale pro všechny. Tohle byla první příležitost chartistů se potkat, takový stmelující moment,“ vzpomíná Pospíchal.
Od té doby pravidelně jezdil za chartisty do Prahy. „Tehdy bylo možné na někoho zazvonit a seznámit se. Zvláštní doba, ale fungovalo to. Lidi byli hrozně otevření k poznávání těch druhých, protože si sami kladli otázku, co jsou za společenství.“ Přiznává ale, že bylo trochu nezvyklé se takhle angažovat v sedmnácti letech.
Je lepší, když nevíte, jak některé situace dopadnou
Seznamování s chartisty v Praze i Brně a pořádání kulturních akcí po bytech vedlo také k častějšímu kontaktu se Státní bezpečností.
Třeba byt Uhlových estébáci obehnali a přímo před dveřmi měli stoleček, kde kontrolovali všem občanky. Řekl jsem si, že tam schválně půjdu, jestli tohle chtějí dělat.
Strach neměl, i když si uvědomoval, jaké může mít ta situace následky. „Charta nebyla jen aktivismus, při kterém se někde běhá s dokumenty. Představovala kulturně fundamentální záležitost. Už je vedlejší, jestli je součástí podstoupit nějaké riziko, nebo ne,“ říká vážně.
Netrvalo dlouho a počátkem října 1977 ho poprvé předvolali k výslechu, když ho předtím odvedli přímo z tiskárny, kde probíhala praktická výuka učiliště. Dvě hodiny s nimi slušně komunikoval, ale zároveň věděl, že nesmí nic podstatného říct.
„Pak jsem jim řekl, že už nebudu mluvit. Čtyři hodiny jsem vydržel mlčet. To byly hromy a blesky… Přišel ‚ten zlý‘ z dvojice a bouchal do plechové skříně vedle mé hlavy. Vztekal se a ‚hodný‘ ho uklidňoval, že se k sedmnáctiletému klukovi nemůže takhle chovat. Zároveň se při tom obracel na mě, že má pravdu a oba tu se mnou marní čas,“ líčí Petr Pospíchal, byla to prý trochu až komická situace a dodává:
„Když mě pustili, byl jsem vyděšený, ale důležité bylo, že mě v daný okamžik nerozmluvili.“ Za dva dny ho vzali k výslechu znovu, to vydržel mlčet celou dobu, dvě a půl hodiny.
Klid pak měl až do jara následujícího roku. Když v dubnu odmítl odpovídat, zavřeli ho za pobuřování a za nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení. Na tento zákon napasovali jako hmotný důkaz organizování koncertů Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka.
„Samozřejmě jsem žádný Hutkův koncert neorganizoval, protože jsem v té době byl s kožním problémem v nemocnici. Vlastu Třešňáka jsem pak tehdy vyzvedl na nádraží, ani jsem nevěděl, co to je za koncert. Když se mě zeptal, jestli tam s ním půjdu, souhlasil jsem. Nešlo jim o to, jak to bylo,“ vysvětluje Pospíchal.
Soudili ho ještě jako mladistvého a díky tomu dostal trest o polovinu kratší, celkem jedenáct měsíců. „Za dva týdny mi mělo být osmnáct. Údajně se ta trestná činnost nedala napasovat na dobu po osmnáctinách. Tomu se divím, mohli to tak udělat.“
[caption id="attachment_146543" align="aligncenter" width="571"]
Na Borůvkové hoře, ze setkání se zástupci organizace Solidarność. Zdroj: Petr Pospíchal, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Vězení mi ukázalo, že jdu správnou cestou
V Bohunicích trávil dlouhých devět měsíců v cele, která byla dlouhá čtyři metry. „Po osmi měsících jsem zkolaboval. Zachvátil mě klaustrofobický pocit, že na mě všechno spadne a z cely se nikdy nedostanu. Týden jsem se nemohl pohnout, chodit, nic, neustále jsem padal na zem,“ vypráví o nesnadných chvílích pobytu za mřížemi.
Poslední dva měsíce strávil ve věznici na Borech. I když se mu poslední týdny před propuštěním zdály nekonečné, snášel vězeňský život lépe, protože se setkal s Liborem Chloupkem a Petrem Cibulkou, kteří byli odsouzeni společně s ním.
Když ho pustili na svobodu, s údivem zjišťoval, jak velkou publicitu jeho případ měl. Dopisy o něm psal Václav Havel, Ludvík Vaculík zaznamenal Pospíchalův pobyt za mřížemi ve své knize Český snář. Dokazovalo mu to, že lidská práva se neodehrávají abstraktně. Promlouvají o konkrétních osudech. „Kdybych to celé opustil a tvářil se, že nejsem, bylo by to úplně protisměrné. Evidentně se ukázalo, že moje cesta někam vede.“
Několik dní předtím, než Petra zavřeli do vězení, vznikl v dubnu 1978 Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož cílem bylo sledovat případy politických vězňů, zveřejňovat je a předávat o nich zprávy západním médiím. Petr Pospíchal s činností výboru sympatizoval. Stal se jediným aktivním členem v Brně.
„Mohl jsem rovnou nabídnout něco, co nikdo nenabízel. Moravu i Slovensko jsem totiž objížděl snadno, neměl jsem žádné závazky. Navíc kvůli pobytu ve vězení jsem znal procesní věci. Věděl jsem, co znamená trestní stíhání, kdo podává obžalobu a znal různé lhůty. V mých textech nesměly být žádné právní chyby, kdybych se jich dopustil, ztrapním celý VONS.“
[caption id="attachment_146545" align="aligncenter" width="570"]
Petr Pospíchal v roce 2014. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]
Nebyl jsem si jistý, že to dobře skončí
Během práce pro VONS, kterou bral velmi vážně, věděl, že ho sleduje Státní bezpečnost. „Když byl nějaký soud, estébáci tam byli. Vnímal jsem to ale kvůli druhým, ne kvůli sobě. Vyhýbal jsem se spoustě aktivit, abych neohrozil ostatní tím, že mě někdo sleduje.“
Jednou ho zatkli agenti StB, odvezli do lesa, kde se k němu chovali hrubě, a dokonce mu vyhrožovali smrtí. „Není příjemné stát na okraji skály. Sebrali mi doklady a říkali mi:“
‚Když tě tady shodíme, nikdo tě už nepozná.‘ Několikrát jsem přemýšlel nad tím, že tam skončím, nepovažoval jsem to za vyloučené.
Byl to jeden z mnoha případů ze začátku osmdesátých let, kdy Státní bezpečnost postupně přitvrzovala, protože Petr se předtím do ústraní nestáhl. „Kdybych toho nechal, jakou hodnotu bych dal své činnosti předtím? Pak by už na začátku nedávalo smysl se vůbec do něčeho pouštět,“ doplňuje Pospíchal.
Z vojny podruhé za mříže
Situace se nezlepšila ani během jeho základní vojenské služby. Vzhledem ke kádrovému posudku a obhajování lidských práv se k němu někteří velitelé chovali až nelidsky a nutili ho k plnění fyzicky náročných rozkazů. Petra považovali kvůli spojení s Polskem (napsal dopis Charty 77 Lechu Wałęsovi), kam měli být českoslovenští vojáci posláni v případě nutnosti bránit socialismus, za nespolehlivého pro armádu.
„Když mě v roce 1982 po jedenácti měsících výcviku na vojně podruhé zavřeli, bylo to dost podivné obvinění. Měl jsem hrozný vztek, byla to bezvýchodná doba a rozhodl jsem se držet po dlouhou dobu hladovku,“ popisuje Pospíchal.
Pětatřicet dnů hladovění v ruzyňském vězení skončilo Petrovým kolapsem. Soud ho odsoudil za pobuřování k celkem osmnácti měsícům v plzeňském vězení na Borech, kde v tu dobu byli zavřeni Václav Havel nebo Dominik Duka.
Když po uplynutí trestu z vězení vyšel, předvolání k návratu na vojnu nepřišlo. Petr se pak opět aktivně zapojil do činnosti VONS a propojoval český a polský disent.
[caption id="attachment_146547" align="aligncenter" width="564"]
Petr Pospíchal při natáčení. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
V roce 1987 byla situace dál, než jsme si mysleli
Nejdramatičtější chvíle nastala při třetím zatčení v lednu 1987. Tentokrát mu hrozil nejvyšší trest až dvanáct let za podvracení republiky. Petr Pospíchal díky svým zkušenostem nabytým před soudy zvolil nevídanou strategii, ze které jeho advokát šílel – rozhodl se mluvit.
Odmítal obvinění ze spiklenecké činnosti a snažil se obhájit, že se ničeho trestného nedopustil. Soud ho obviňoval mimo jiné z udržování telefonického kontaktu s Pavlem Tigridem. „Samozřejmě jsem volal Pavlu Tigridovi do Paříže. Co je na tom? Volal jsem i na řadu jiných míst. Je úplně jedno, jestli to víte, nebo ne. To je přece moje věc, komu volám,“ vypráví o své reakci před soudem.
Další vývoj ale nabral neobvyklý směr. „V životě jsem nezažil u žádného případu takový úprk s tím, aby ho co nejrychleji uzavřeli. Vyšetřování končilo už šestý den, normálně se to nestihlo pod dva měsíce. Každý den probíhaly výslechy. Odjakživa bylo jedno, za co člověk dostane trest, ale lhůty se vždy dodržovaly. Cítil jsem hroznou křeč, na pozadí se muselo dít něco velkého.“
Když Pospíchalův advokát podal námitku nedodržení lhůty, celý případ odložili na neurčito. Zničehonic ho po čtyřech měsících propustili.
Po Sametové revoluci a pádu režimu stále hledal vysvětlení. V roce 1994 se jako český velvyslanec ocitl na ekonomické konferenci v Moskvě. V tamním hotelu si celý jeden večer povídal s nějakým mužem.
„Druhý den ten chlapík přišel během snídaně za mnou a řekl mi, že volal Michailu Sergejevičovi. Nechápal jsem, co mi chce říct. On mi sděloval, že téma naší konverzace zaujalo Gorbačova, a jestli se s ním nechci setkat,“ vypráví o bizarní situaci Pospíchal. Dostal jedinečnou možnost zeptat se na události roku 1987 tehdejšího tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu.
„Nemůžu potvrdit, že by znal přímo můj konkrétní případ, ale říkal, že v tom roce přijížděly do Moskvy různé celebrity ze Spojených států i Evropy a žádaly o propuštění politických vězňů. Uvědomil jsem si díky tomu souvislosti. Situace byla dramaticky dál, než jsme si tady všichni mysleli.“
[caption id="attachment_146548" align="aligncenter" width="588"]
Předávání medaile vděčnosti na polské ambasádě, 3. 6. 2014. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Autor textu David Vařílek působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Žije v permanentním stresu, jde mu o život. Vietnamský novinář určený k likvidaci
Kdo je ruská královna praní špinavých peněz, která pomáhala Janu Maršálkovi
Jak poslanec ANO chválil Orbánovi volby. Po stopách jedné „pozorovatelské mise“
Investor Brůna: Přijímací zkoušky, stres pro celou rodinu i důkaz chyb v systému
Matrix Milana Rokytky: ČTK ovládá Korte a zbrojaři. Inuité vám to řeknou
Více ruštiny, zrušit výchovu proti rasismu. To požaduje AfD v Sasku-Anhaltsku
Jan Palaščák: Zachrání energetiku malé jaderné elektrárny? Možnosti tu jsou
Jan Urban: Havlíčkovi šťastní poddaní a kdo je tady Ježíš
Domácí porody. Jsou vůbec legální? A kdy se stáváme člověkem?
