Honzíkovic cesta neboli D352. Povězte mi, co je to vlastně za výzvu?
Můžu se v té souvislosti zeptat, jaká byla vaše profese?
Život žít a prožívat Zpět k vaší výzvě. Vím, že ji jedete v rámci dobrovolné spolupráce s neziskovou organizací domestici.cz. Proč právě tato organizace?
Jak přesně Honzíkovic cesta probíhá?
Na paliativní péči se dá dívat jako na smrt, na odcházení, o čemž společnost nerada mluví. Nebo se dá na ni dívat jako na oslavu života ve všech jeho etapách.
Výzva nese i název D352. Na kole objíždíte všechny obce v ČR začínající písmenem D. Proč zrovna na toto písmeno? Má to co do činění s domestiky?
Honzíkovic cesta v číslech 352 obcí (Dolní Cerekev na Jihlavsku měla pořadové číslo 152)1. července 20262700 kilometrů , byl to 39. den na cestě 52 čínských nudlových polévek , jak Honza s nadsázkou říká352 tisíc korun , tisíc korun za každou projetou obecpodporu paliativní péče
Můžete začátek cesty a její plánování nějak časově zařadit? český amatérský ultra cyklista a dlouhodobý podporovatel hospicové péče, pozn. autora ) stáli nad městským růžovým kolem s tím, že vymyslíme nějakou bláznivinu. Věděl jsem, že chci projet ČR, tak jsem začal přemýšlet, jak obce vybrat, napadlo mě zmíněné D a pak už to celé jelo samospádem. Na cestu jsem se vydal 1. července.
Všechny moje nápady bývají spontánní, tady tomu nebylo jinak. Většina lidí by si řekla, že projet republiku na růžovém Rekole nejde. A já jsem si řekl, že to zjistím, až když do toho půjdu.
Taky myslím, že Rekolo na takovou cestu stavěné není, nebo je, ale se značným nekomfortem, který je vlastně pro mě chtěný. Chci být do jisté míry i inspirací lidem v tom, že máme být vděční za to, co máme a že nemáme pořád na něco nadávat a hledat výmluvy, že něco nejde.
To, kde se Honza na svém kole aktuálně nachází, je vidět TADY
Proč zrovna městské Rekolo? Kolik jich na cestě plánujete vystřídat a jak řešíte jeho servis a případné defekty?
Člověk k životu moc nepotřebuje To ano, ale pořád je to městské kolo, a vy se po městech asi moc nepohybujete…
Ano, tenhle vozíček je teď celý váš život.
A ještě tedy ten servis kola?
A abych nezapomněl – jediné, co jsem na kole změnil, bylo sedátko. Dal jsem si tam kožené. To je mi pohodlné a mám ho vyzkoušené.
Jak na vás lidé v obcích reagují?
Jaká je tedy taková průměrná reakce?
Často si s nimi i moc hezky popovídám. Stává se i to, že o mně ani neví, i když ode mě pár dní dopředu dostanou e-mail.
„Starosta mě namasíroval." Máte za sebou nějaké takové setkání, které se vám vryje do paměti?
Zamknul starostovnu, šli jsme do druhé místnosti, kde měl masážní lehátko, a dalších čtyřicet minut mě masíroval a bavili jsme se o životě. To bylo hodně hezký.
Zmínil jste, že se snažíte informovat, vyptávat se a zajímat se, jaké je vůbec povědomí o paliativní péči. Mají podle vás starostové – tedy hlavně ti na Vysočině – o tomto povědomí? A jaké je podle vás povědomí o paliativě u lidí obecně?
Zároveň ale ze všech obcí, kde jsem se potkal se starosty, nebyla snad žádná, která by finančně nepodporovala charitu nebo nějaké pečovatelské domy či pečovatelské služby. Takže si myslím, že velmi dobře funguje obecní solidarita, respektive solidarita obcí vůči lidem.
Stát by měl dělat mnohem víc Takže jako společnost jsme už nějakou cestu ušli, ale pořád se máme v čem zlepšovat…
Nebýt přičinění občanů a subjektů, jako jsou právě obce nebo firmy, tak myslím, že by se ten sociální systém rozpadl. Takže buďme za to rádi. Podporujme neziskové organizace. Stát by z nich neměl dělat neslušně řečeno blbce. A ještě jim házet klacky pod nohy, protože kolikrát jsou to právě neziskovky, které drží sociální služby nad vodou.
Zmínil jste hezký zážitek s panem starostou z Dlouhé Brtnice. Je ještě něco z poslední doby, co vás překvapilo, ať už mile, nebo nemile, nebo na co budete dlouho vzpomínat?
A najednou v něm poznávám Janka. To je kluk, se kterým jsem se seznámil během téhle cesty v obci, strávili jsme spolu nějaký čas, potykali jsme si. Nějakým způsobem mě sledoval na Instagramu, přijel za mnou a dovezl mi tlačenku.
Jasně, takže věděl, kde aktuálně jste.
Vůbec tahle podpora, tohle „domestictví“, které od lidí na cestě dostávám, je něco, co mi pomáhá pokračovat.
A teď taková praktická stránka. Kde třeba spíte? Jak to funguje, když máte splněný plán na daný den? Co děláte večer a kde spíte? v pátek 14. srpna, pozn. autora ) jsem třeba spal v Horní Cerekvi. Lom je krásné místo.
Každý večer hledám místo, kde se můžu vykoupat. Teď je to s přírodní vodou horší a horší, bývá zelená a já mám z té vody trochu strach. Takže improvizuju. Před třemi dny jsem například použil vodu ze hřbitova. Vzal jsem ji do konve a udělal si z toho sprchu.
A spím tam, kde zrovna můžu. Snažím se nelimitovat hotely. Ty využívám spíš o víkendech, když mívám v neděli volno. Hotel by mě limitoval v plánování, protože bych musel někdy někde být na čas. A taky by to stálo moc peněz, které za to nechci utrácet.
Zároveň by mi to dávalo komfort, který úplně nepotřebuju. Ne že bych si ho nechtěl dopřávat, ale na druhou stranu chci zažívat i určitý nekomfort. I když pro mě už vlastně není nekomfort spát ve spacáku na karimatce. Dává mi to ohromnou míru svobody. Můžu spát tam, kam zrovna dojedu.
Jeli s ním bývalí kriminalisté A nepřemýšlíte o nějakém parťákovi? Není vám občas smutno? Přidá se k vám někdy někdo? Třeba starosta nebo nějaký člověk z bodu A do bodu B?
První byl starosta Dolního Němčí, Dušan. Přijel za mnou na kole, spojil se se mnou, potykali jsme si a strávil se mnou celý den. Vyprávěl mi příběhy o tom, co všechno zažil a prožil. Byl hlavním vyšetřovatelem kauzy metanol. Přišel tehdy na nějakou stopu a byl jedním z lidí, kteří tu kauzu odkryli.
Druhý byl Libor Cach z obce Dlouhá Loučka u Moravské Třebové. Opět mě pozval, strávil se mnou celý den, jel se mnou na kole, potykali jsme si. A byl to člověk, který vyšetřoval kauzu Stodolových.
Takže měl zase spoustu příběhů o tom, jak se k tomu dostal a co se tam všechno dělo. Pro mě to bylo hrozně zajímavý.
Oba jsou starostové, jsou už mimo službu, ale zároveň chtějí dál sloužit. Pro mě bylo zajímavé vnímat, že tihle lidé mě osobně naučili, co skutečně znamená – a mysleli to dobře – pojem „pomáhat a chránit“.
A byl třeba den, kdy vás nikdo nepřivítal? Kdy byli lidé nepříjemní, nechtěli se bavit?
Jinak negativních zkušeností – kdybych chtěl – vysypu z rukávu spoustu. Ale já je vlastně nevidím.
Ještě se vraťme zpět do dubna. Jak jste se na výzvu připravoval? Měl jste ve hře i nějaký jiný scénář?
Začal jsem oslovovat různé partnery na cestu. Bez AI by pro mě bylo mnohem náročnější celou cestu organizovat. Trasu jako takovou jsem ale musel dělat sám. Ty nástroje zase tak chytré nejsou.
A fyzicky? Jak jste se na to připravoval, jestli vůbec?
Chtěl jsem se připravovat, ale už jsem měl zkušenost z cesty do Ázerbájdžánu, že fyzická příprava může být do jisté míry přeceňovaná.
Je dobře se připravit fyzicky. Na druhou stranu jsem důvěřoval svým schopnostem. Ne slepě, ale věřil jsem, že mi cesta nabídne možnost se postupně adaptovat a že případně budu muset přizpůsobit tempo, abych ji mohl dojet ve zdraví. Což se děje právě teď. Teď trochu zpomaluju.
Co technika, kde nabíjíte mobil a podobné praktické věci? Kolik máte s sebou oblečení? Jak si ho perete?
A mobil nejčastěji nabíjím v kancelářích starostů (smích).
Zbytečný stan a méně jídla A ono to jde ruku v ruce i s tím městským kolem. Celá cesta je taková trochu „na pankáče“. Ukázat lidem, že to jde i bez dokonalé přípravy. Že si podobné dobrodružství může dopřát skoro každý...
Teď už máte téměř polovinu cesty za sebou. Co máte zbytečně navíc a co vám naopak chybí? Jak byste se příště zabalil nebo připravil jinak?
Plány do budoucna A co počasí? Je horší horko, nebo déšť? Všechno už jste asi zažil.
Co podniknete dál? Třeba příští rok, už víte?
