Deset legendárních, ale také často nenáviděných aut socialistické doby. Poznáte je všechny?

Sdílet

Dennívýzva

Ikonické modely aut dnes, s odstupem doby. Pro řadu lidí kdysi jediná možnost osobní přepravy, spojená s utrpením a problémy.

Zdroj: Zdroj fotografie: Jiří Sedláček / Creative Commons / CC BY-SA

Upozorňujeme čtenáře, že následující text a komentář je publicistickým článkem, který obsahuje soukromý názor autora.

Automobilová historie socialistického bloku je plná paradoxů, příběhů o vynalézavosti i o tom, jak se i v relativně omezených podmínkách dokázaly zrodit automobily, které se nesmazatelně zapsaly do paměti několika generací. Když se dnes ohlédnu zpět, vybaví se mi nejen vůně benzínu a oleje, ale i zvuk dvoutaktů, charakteristické tvary karoserií a atmosféra, která na silnicích tehdejšího Československa panovala. Netvrdím, že to byla společensky hezká doba. Nebyla. Bylo to ale moje dětství. Dětství, doba, kdy se začala rodit moje láska k autům.

Je to dávno a člověk možná už řadu věcí zapomněl, ale ne vše

Byl to čas, kdy auto nebylo samozřejmostí, ale spíš odměnou za roky čekání. Když už se člověk dočkal, stal se z něj člen zvláštního klubu, kde se každý úspěch i porucha sdílely s ostatními. Mohl bych vyprávět příběhy o tom, jak se čekalo na novou Škodu 120. V čem bylo kouzlo těchto vozů? Nebyly dokonalé, ale byly naše. Každý z nich měl svůj příběh. Když se řekne Škoda 1000 MB, vybaví se mi nejen její typický zvuk, ale i fakt, že šlo o první československý automobil s motorem vzadu a pohonem zadních kol.

Výroba začala v roce 1964 a během pěti let sjelo z pásu přes 443 000 kusů. Motor o objemu 988 cm³ a výkonu 42 koní sice dnes působí úsměvně, ale tehdy to byl pokrok. Auto nabízelo na svou dobu moderní samonosnou karoserii a v interiéru překvapivě dost místa. A řadu technických chyb a problémů. I proto se jízlivě „překládal“ název 1000 MB jako „tisíc malých bolestí“. Byly tam. Dalším fenoménem byla Škoda 120, která se stala symbolem normalizačních let. Vyráběla se od roku 1976 a do roku 1990 vzniklo přes 2 miliony kusů. Motor vzadu, jednoduchá technika, ale také pověstné „plavání“ v zatáčkách a nutnost pravidelné údržby.

Spolehlivost nebyla příkladná, auto mělo snad tisíc chyb

Přesto byla 120 oblíbená nejen u nás, ale i v zahraničí, kde se prodávala pod značkou Estelle. Kdo měl doma „stodvacítku“, byl pánem silnic, i když to znamenalo občasné opravy na kraji cesty. Občasné? Já to auto miloval, ale i nenáviděl. Naučilo mě řídit. Měnil jsem na něm dvakrát motor. V zimě nešlo nastartovat. Neustále se musel ladit předstih. Do kopce nejelo. Nelze zapomenout na Trabant 601, legendu východního Německa. Dvoutaktní motor o objemu 594 cm³ a výkonu 26 koní, karoserie z duroplastu a charakteristický zvuk, který byl slyšet na stovky metrů. Trabant byl jednoduchý, levný a dostupný, což z něj udělalo nejrozšířenější auto východního bloku.

Vyrobeno bylo přes 2,8 milionu kusů. Přestože byl často terčem vtipů, jeho spolehlivost a nenáročnost z něj udělaly nepostradatelného společníka na cestách. Já se styděl. Bylo to první auto, kterým naše rodina jezdila. Nebylo ani naše, půjčila nám ho babička. Smrdělo. Tankovalo se mícháním benzínu a oleje. Auto bylo uvnitř vlhké a páchlo. A když nám jednou upadl výfuk, znělo jako poblázněný čmelák na steroidech. Wartburg 353, další zástupce NDR, nabízel větší komfort a silnější motor. Tříválec o objemu 992 cm³ a výkonu 50 koní. Vyráběl se od roku 1966 a jeho robustní konstrukce i prostorný interiér z něj dělaly oblíbený rodinný vůz.

Uječený motor a pak zápach benzínu míchaného s olejem

Wartburg byl známý i tím, že dokázal zvládnout i horší silnice a jeho kufr pojmul téměř vše, co bylo potřeba převézt. Záviděl jsem ze zadních sedaček smradlavého Trabantu. Z Polska k nám dorazil Fiat 126p, přezdívaný Maluch. Malý, ale šikovný, s dvouválcovým motorem o objemu 594 cm³ a výkonu 23 koní. Vyráběl se od roku 1973 a stal se symbolem dostupné mobility pro miliony Poláků i Čechoslováků. Přes své miniaturní rozměry dokázal odvézt celou rodinu na dovolenou k moři, i když to znamenalo kompromisy v pohodlí. Jednou nás v něm jelo šest. Střízlivá řidička a pět opilců. Startovalo se páčkou, ne vždy to fungovalo.

Rumunská Dacia 1300, licenční Renault 12, byla dalším zástupcem socialistického automobilismu. Měli ji rodiče mého nejlepšího kamaráda. Místní smetánka. Dacia se vyráběla od roku 1969 a nabízela tehdy moderní design, přední pohon a motory o objemu 1,3 až 1,4 litru. Byla jednoduchá, ale spolehlivá a na našich silnicích nebyla žádnou výjimkou. Sovětský VAZ 2101, známý jako „žigulík“, byl licenční verzí Fiatu 124. Vyráběl se od roku 1970 a stal se symbolem sovětské automobilizace. Motor o objemu 1,2 litru a výkonu 60 koní, jednoduchá technika a robustní konstrukce. Žigulík byl oblíbený nejen v SSSR, ale i v Československu.

Sovětská auta si chudý dělník nemohl dovolit, lékař ano

U nás si získal pověst spolehlivého a schopného vozu. Jen bylo třeba vozit v kufru pytel cementu, aby měla v zimě kola aspoň nějakou přilnavost. Moskvič, další sovětský zástupce, nabízel větší rozměry a silnější motor. Čtyřválec o objemu 1,5 litru a výkonu 75 koní. Vyráběl se od roku 1976 a jeho hlavní předností byla odolnost a schopnost zvládnout i ty nejhorší silnice. Byl často využíván jako služební vůz a jeho prostorný interiér byl příjemným bonusem. Měl ho strýc. Jednou jsem se v něm pozvracel, omlouvám se za detaily. Houpal se v zatáčkách tak, až to bylo nesnesitelné. Ale fascinovalo mě, že se dal startovat klikou.

Posledním zástupcem je Volha. Luxusní limuzína sovětské nomenklatury, říkalo se jí carevna. Prostorný interiér, pohodlné sedačky a aura nedostupnosti. Volha byla symbolem moci a prestiže, na silnicích ji bylo vidět spíš výjimečně. Ale když už se objevila, budila respekt. Měl ji můj děda. Ovšem jako kombi a jezdil s ní především na vesnici do lesa, byl myslivec. Auto hnilo jako houby, co rostly kolem dokola. Nefungovala spojka. Peklo.

Vzpomenu ještě na Škodu 100. Také žádný zázrak. A později Oltcit. U toho se mi líbil mechanický ukazatel paliva v nádrži. Což bylo asi tak všechno. Všechno, co zbylo, než se auto rozpadlo. Když se dnes podívám na tyto automobily, vidím v nich hlavně příběhy lidí, kteří s nimi jezdili. Každý z těchto automobilů byl něčím výjimečný. V dobrém i špatném smyslu slova. Chtěl bych jimi jezdit dnes? Ne, ani za nic. Ale vzpomínku, krátkou jízdu kolem komína, bych si klidně dopřál.

Reklama

Další články z AutoŽivě.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů AutoŽivě.cz

AutoŽivě.cz oslovuje řidiče, kteří chtějí mít přehled o tom, co se děje v automobilovém světě, ale zároveň hledají i konkrétní užitek – jak ušetřit, vybrat správný vůz nebo se vyznat v nových pravidlech. Texty jsou psané přístupně, často s lehkou dávkou nadhledu a s důrazem na čtivost. Vedle...

Deset legendárních, ale také často nenáviděných aut socialistické doby. Poznáte je všechny?

Stát, který neexistuje, čeká na pád Moskvy. Jeho vláda se sešla v Praze

Laďka Něrgešová slaví synovu plnoletost. Její slova o boji s časem berou za srdce

Jako bratři v triku ...ale DNA říká něco jiného. Jak je to vůbec možné, pane Darwine?

K Lasíkům jezdí na dokonalé koláče celá Praha, začínali přitom s jedním plechem bublaniny

Mistrovství skončilo, dražba začíná. Pět hráčů, kteří si na šampionátu otevřeli dveře výš