Havárie raketového sila u Damašku v Arkansasu v září 1980 málem přepsala dějiny studené války. Jeden člen personálu zahynul, termonukleární hlavice skončila stovky metrů od sila a nefungující bezpečnostní pojistky odhalily systémové selhání v samém srdci amerického jaderného arzenálu.
Titan II: Gigant na kapalné palivo a ničitel světů Na počátku 60. let rozmístilo americké letectvo 54 mezikontinentálních balistických raket Titan II na třech místech. 18 v Arkansasu (severně od Little Rocku), 18 v Arizoně a 18 v Kansasu. Každá raketa Titan II nesla termonukleární hlavici W-53 o síle 9 megatun, tedy více než trojnásobek výbušné energie všech bomb svržených za druhé světové války, Hirošimu a Nagasaki nevyjímaje (pro bombardování Německa byly svrženy bomby o výtěžnosti 1,3 megatuny).
VIDEO
Hlavice W-53 byla vyvíjena na konci 50. let a do operační služby vstoupila v první polovině 60. let. Byla určena především k ničení velmi odolných cílů, například hluboko uložených velitelských stanovišť, raketových sil nebo velkých vojenských komplexů.
Při výbuchu o síle 9 megatun by vznikla ohnivá koule o průměru přibližně pět až šest kilometrů, v jejímž prostoru by došlo k okamžitému zničení veškerých staveb. Zóna úplné destrukce, kde tlaková vlna přesahuje hodnoty schopné zničit i masivní železobetonové konstrukce, by se rozprostírala v okruhu zhruba 10-12 kilometrů od epicentra.
Další rozsáhlé škody by způsobila tlaková vlna až do vzdálenosti 20–25 kilometrů, kde by se zřítila většina běžných budov a infrastruktury. Tepelné záření by navíc mohlo vyvolat rozsáhlé požáry a těžké popáleniny ve vzdálenosti desítek kilometrů. V případě pozemního výbuchu by situaci ještě výrazně zhoršil radioaktivní spad, který by mohl kontaminovat velké oblasti stovky kilometrů po směru větru.
Megatunové hlavice jako W-53 představovaly typickou zbraň rané fáze studené války , kdy se strategické plánování opíralo o extrémně vysoké výtěžnosti. S rostoucí přesností balistických raket však začaly být postupně nahrazovány menšími, ale přesnějšími jadernými náložemi.
Obr a jeho Achillova pata Titan II byl největší a nejtěžší mezikontinentální raketou, jakou kdy Spojené státy provozovaly. Měřila přes 30 metrů, vážil 135 tun a byla schopna zasáhnout cíl vzdálený přes 15 000 kilometrů za méně než 30 minut. Na rozdíl od předchůdce Titan I mohla být skladována s natankovaným palivem a byla připravena ke startu za pouhých 58 sekund. Právě tato vlastnost a stálá přítomnost kapalného paliva se stala její Achillovou patou.
Palivo Aerozine 50 a okysličovadlo oxid dusičitý se při vzájemném styku samovznítí. Těsnění stárnoucích raket přitom od poloviny 70. let stále častěji selhávala. Jen v Arkansasu bylo mezi lety 1975 a 1980 zaznamenáno 125 nehod na raketových základnách. Titan II byl dávno naplánován k vyřazení, původně se počítalo s rokem 1971, ale kvůli jeho obrovské destruktivní síle to armáda stále odkládala.
Varování, která nikdo neposlouchal Havárie v Damašku nebyla první na arkansaském území. V srpnu 1965 zahynulo při výbuchu v silu u Searcy 53 civilních pracovníků, což je dodnes nejhorší nehoda na americkém jaderném pracovišti. V lednu 1978 uniklo z komplexu 374-7 u Damašku okysličovadlo a toxický oblak o délce téměř 1 000 metrů se přehnal přes silnici US-65. Čtyři lidé utrpěli zdravotní újmu. Letectvo přesto nesvolalo žádnou vyšetřovací komisi.
V srpnu 1978 přišla vážná havárie u Rock v Kansasu. Uvolněná hadice rozstříkla smrtící okysličovadlo a zabila dva členy obsluhy. Tehdy se teprve rozběhlo letecké vyšetřování a začaly obavy veřejnosti v Kansasu i Arkansasu. Šerif Van Buren County Gus Anglin jako první zvedl otázku výstražných sirén pro obyvatele oblastí okolo základen. Farmáři jako John Stacks, jejichž pole sousedila s oplocenou plochou sila, nechtěli, aby byla raketa zničena.
On a mnoho dalších, kteří nehodu v roce 1978 přežili, požadovali jen nějaký druh varovného systému se sirénami. Chtěli vědět, jestli se něco pokazí, aby mohli shromáždit své manželky, děti, staré příbuzné a utéct, než nastane katastrofa. Letectvo se však proti varovnému systému stavělo negativně. Důvodem, jak se Stacksovi dozvěděli, bylo, že si raketoví technici byli jisti, že Titan II je bezpečný, a že instalace sirény by lidi jen zbytečně znervóznila.
18.–19. září 1980: Devět hodin do výbuchu 18. září 1980, přibližně 18:30 CDT. Dva členové týmu pro přepravu pohonných hmot provádějí rutinní kontrolu tlaku v silu komplexu 374-7 asi 8 km severně od Damašku. Voják David P. Powell s sebou vzal do sila klíč na ráčnu místo předepsaného momentového klíče. Když si to uvědomil, byl již v ochranném obleku hluboko pod zemí a rozhodl se pokračovat. Osmikilogramová nástrčka sklouzla z ráčny a spadla přibližně 24 metrů dolů. Odrazila se od konzole motoru a prorazila plášť rakety nad palivovou nádrží první stupně.
Aerozine 50 se začal uvolňovat jako oblak toxického plynu. Posádka i záchranný tým evakuovaly velitelské středisko. Na místo byl povolán generál Lloyd R. Leavitt Jr., zástupce velitele Strategického leteckého velitelství, aby řídil záchranné operace. Největší obavou byl možný kolaps prázdné palivové nádrže, kdy hrozilo, že osmipodlažní raketa se zhroutí a uvnitř sila dojde ke styku okysličovadla s palivem.
19. září 1980, těsně před 3:00 po téměř devíti hodinách úniku plynu vstoupili do sila dva muži David Livingston a seržant Jeff K. Kennedy. Raketa okamžitě explodovala. Výbuch vystřelil sedmisettunové betonové víko sila do výše a odhodil ho téměř 6 km daleko. Livingston byl odhozen do tmy a následně zemřel v nemocnici. Kennedy přežil s těžkými poraněními a dýchacími problémy způsobenými vdechnutím okysličovadla. Celkem bylo zraněno 21 osob.
Termonukleární hlavice W-53 byla výbuchem vymrštěna a dopadla několik set metrů od sila. Nedetonovala. Jaderná fyzika tu hrála ve prospěch přeživších – W-53 obsahovala vysoce obohacený uran namísto plutonia, což výrazně omezovalo riziko radioaktivní kontaminace. Hlavici vybavily americké zbrojní laboratoře řadou pojistek, aby se zamezilo náhodnému výbuchu. Přesto, jak poznamenal investigativní novinář Eric Schlosser, záchrana Arkansasu závisela na fungování pojistek, jejichž spolehlivost systémové problémy programu Titan II opakovaně zpochybňovaly.
Reakce vlády a veřejnosti Prezident Jimmy Carter v televizním projevu ujistil obyvatele Arkansasu, že nedošlo k úniku radioaktivního materiálu a situace je pod kontrolou. Guvernér Bill Clinton oznámil, že letectvo ho v oficiálním briefingu informovalo o nemožnosti jaderného výbuchu v silu. Hlavice byla ráno odvezena zpět do závodu Pantex v Texasu, kde se montují jaderné zbraně.
Komplex 374-7 nebyl nikdy opraven. Suť v okruhu 160 hektarů byla odvezena, silo zasypáno štěrkem a zeminou. Kennedy, nejprve oslavovaný jako hrdina, obdržel později písemné napomenutí za to, že vstoupil do sila v rozporu s rozkazy. Livingston byl posmrtně povýšen na štábního četaře.
Veřejnost sice dostala ujištění, že výbuch jaderné nálože byl prakticky vyloučen, přesto přetrvávaly obavy. Investigativní novinář Walter Pincus z Washington Post shrnul v lednu 1981 pro Arkansas Times základní strategické absurdity, které havárie odhalila: zatímco sila pro modernější Minuteman byla postupně zpevňována tak, aby odolala výbuchu o tlaku 17 000 tun/m², beton chránící Titan II odolal pouze 2 100 kg/m². Armáda byla fakticky smířena s tím, že Titan II nepřežijí sovětský první úder, přesto je z důvodu enormní ničivé síly jejich hlavic stále provozovala.
Konec programu Titan II Rok po výbuchu oznámila Reaganova administrativa plány na vyřazení programu Titan II z provozu. Oficiálními důvody byly bezpečnostní obavy, hospodárnost a nutnost modernizace jaderných sil s přechodem na přesnější systémy, jako byl připravovaný MX Peacekeeper. Deaktivace začala v červenci 1982 u 390. strategického raketového křídla v Arizoně. Posledním vyřazeným silo bylo 5. května 1987 silo 373-8 nedaleko Judsonie v Arkansasu, 24 let po prvním nasazení.
Likvidace komplexů probíhala podle přísného protokolu: startovací šachty musely být demolovány do hloubky přibližně 7,5 metru a poté ponechány otevřené po dobu šesti měsíců, aby je sovětské satelity mohly potvrdit jako zničené. Teprve pak byly zasypány troskami, zakryty zeminou a osety trávou. Areál komplexu 374-7 u Damašku byl zapsán do Národního registru historických míst 18. února 2000 jako připomínka jedné z nejzávažnějších epizod amerického jaderného programu.
Zdroj: Arkansas Times , FAS , NTI CC BY-NC 2.0
Evropa nakupuje zbraně v Soulu. Jihokorejci mění pravidla hry
„Vítězové třídenní speciální operace“ a drony vládnoucí nebi nad Ukrajinou
Velitel bezpilotních letounů „Maďar“ chce nechat ruskou armádu na Ukrajině vykrvácet
Moskva rozuměla, rozumí a bude rozumět vždy jen síle, muniční iniciativa musí pokračovat, říká Martin Kupka
Saab JAS-39E Gripen: S AI na palubě proti hrozbám z Ruska
Bez pomoci, bez úniku: Sám sobě chirurgem v Antarktidě
Kingston představuje Next-gen XTS-AES USB disk s 256-bit hardwarovým šifrováním
Konica Minolta zjednoduší přístup k moderním tiskovým funkcím tisícům malých a středních firem
Mariňák z oceli: Přežil pochod smrti, potopení lodi i atomovou bombu
