Když dělám se snoubenci předmanželskou přípravu, dávám jim jednu důležitou otázku: „Co se vám líbilo a co naopak nelíbilo na manželství vašich rodičů?“ Ať chceme, nebo ne, vzorce z původní rodiny si odnášíme i do té, kterou sami zakládáme. Odloučit se od rodičů po svatbě proto neznamená jen odstěhovat se, ale odpojit se od nich i emocionálně a hodnotově. Na tom není nic neuctivého – naopak je to nutný krok k tomu, abychom neopakovali jejich chyby.
Jak hluboký a negativní vliv může mít rodinné prostředí, ukazují už samotné příběhy biblických patriarchů. Abraham dvakrát lhal o své ženě Sáře. Stejnou taktiku volil jeho syn Izák, který ze strachu o život tvrdil o Rebece, že je to jeho sestra, protože byla krásná. Král Abímelek nakonec pravdu odhalil a Izáka napomenul. Izákův syn Jákob pak lhal téměř na potkání, což ostatně naznačuje i jeho jméno, které znamená úskočný. A deset Jákobových synů nakonec léty lhalo svému otci o Josefově smrti a udržovalo temné rodinné tajemství.
Dalším příkladem je nadržování jednomu z dětí. Abraham protěžoval Izmaela, Izák Ezaua, Jákob Josefa a později Benjamína. Vidíme tu i rozpad bratrských vztahů – Abrahamovi synové Izmael a Izák byli od sebe odloučeni, Jákob musel utíkat před Ezauem a Josefa bratři dokonce prodali do otroctví.
V neposlední řadě docházelo k narušení manželské intimity. Abraham měl dítě s otrokyní Hagar, Izák měl velmi těžký vztah s Rebekou a Jákob žil se dvěma ženami a dvěma konkubínami. Tento sexuální chaos se pak přenesl i na jeho syny. Rúben se vyspal s otcovou konkubínou Bilhou, což mu Jákob později vyčetl slovy o vystoupení na jeho lože. Jiný syn Juda se zase dostal do komplikované situace s Támar, když s ní měl pohlavní styk v domnění, že jde o nevěstku.
Na těchto příbězích vidíme, jak hluboce se nám do podvědomí zapisuje naše původní rodina. Od dětství se v nás ukotvují určité způsoby chování, rozhodování i to, jak interpretujeme události kolem sebe.
Nevyslovená přikázání naší minulosti Peter Scazzero v knize Emočně zdravá spiritualita píše, že tyto vzorce chování fungují jako jakási sada rodinných přikázání. Některá jsou vyslovená a jasně daná, většina z nich však bývá nevyřčená. Bývají natolik zakomponována do našeho uvažování, že si je bez Božího zásahu jednoduše přenášíme do svých blízkých vztahů v dospělosti.
Jedním z takových nevyslovených vzorců je přesvědčení, že lásku si člověk musí zasloužit. Nahlas se to takto neříká, ale jde o postoj, kdy pochvala a přijetí přicházejí především tehdy, když dítě podá výkon, uspěje ve škole či sportu nebo splní očekávání rodiny.
Jindy platí nevyslovené pravidlo, že o problémech se nemluví. Konflikty se neřeší, mlčí se o těžkých věcech, bolest se zamete pod koberec a rodina udržuje zdání pokoje. Někdy se to dokonce zduchovní slovy, že máme být strůjci pokoje. Děti se ale učí, že otevřenost je nebezpečná, a dokonce nebiblická.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde platí, že pro získání důležité věci je třeba ostatní obejít nebo si to prosadit za každou cenu, přichází místo přímého rozhovoru manipulace, tajnosti, spojenectví a lež. Přesně to vidíme u Jákoba a Rebeky a následně u jejich dětí.
Častým vzorcem bývá i postoj, že autority jsou špatné. V rodině se běžně kritizují učitelé, duchovní autority či vychovatelé. Nejde o to, že bychom neměli autority kriticky reflektovat, ale je třeba rozlišovat mezi konstruktivní kritikou a urážkami.
Stejně tak škodí potřeba vypadat jako dokonalá rodina. Doma vládne napětí, hádky nebo zranění, ale před ostatními se všichni tváří dobře, jen aby si nikdo nemyslel, že má rodina problémy. Dítě pak slyší věty o tom, co by si o nás pomysleli lidé a že nemá dělat ostudu.
Tyto a mnohé další vzorce se jednak těžko pojmenovávají a jednak si jen nesnadno připouštíme, že se jich dopouštíme i my sami. Mnohem snáze je vidíme u druhých. Jenže co nepojmenujeme, to jako by neexistovalo – a s tím, co zdánlivě neexistuje, nemůžeme nic dělat. Pokud s tím nic neděláme, hrozí, že budeme nechtěně ničit sebe i své okolí.
V tomto všem nám situaci navíc komplikuje i naše vlastní srdce. Prorok Jeremjáš napsal, že nejúskočnější ze všeho je srdce a je nevyléčitelné. Často si namlouváme, že něco děláme pro dobro rodiny, abychom si zachovali respekt nebo pomohli dětem prosadit se ve světě, ale ve skutečnosti přitom jednáme ze strachu, z potřeby uznání nebo z touhy mít okolnosti pod kontrolou.
Cesta k opravdové proměně Sám bývám udiven, jak lidé nechtěně opakují nedobré vzorce ze svých původních rodin a jak těžké je z toho vystoupit. Před svatbou říkají, že to, co dělali jejich rodiče, rozhodně dělat nebudou, aby v tom za pár let, jen v jiných kulisách, sami vězeli.
Co tedy s tím? Dovolím si dát jednu zásadní radu: buďme k sobě pravdiví. Najděme si někoho, komu věříme a kdo nás zná, a nechme si od něj nastavit zrcadlo. Pokud se tak stane, nebraňme se, ale přemýšlejme o tom, co řekl, a hledejme cesty ke změně. Pokud jsme křesťané, pojmenujme tyto svoje slepé skvrny před Bohem v modlitbě a prosme ho, aby do nich vstoupil a uzdravil je.