Společnost dnes hledá pomoc u psychologů i duchovních. Jenže kdo pomůže jim? Jako kazatel s dlouholetou zkušeností popisuji tři oblasti, v nichž duchovní často zápasí, a nabízím pět cest, jak předcházet vyhoření.
Před pár lety jsem se po delší době setkal se svým přítelem psychologem. Překvapilo mě, když mi řekl, že prošel syndromem vyhoření. Věděl jsem, že vyhořet může každý, přesto mě zaskočilo, že to potkalo někoho, kdo ostatním pomáhá se mu vyhnout. Kdo jiný by měl znát odpovědi na bolesti ducha a duše? Teoretické znalosti ale nejsou imunitou vůči zranitelnosti a vyčerpání.
Týká se to zdaleka nejen psychologů. Jako kazatel se přiznám, že když se dívám zpět na svou službu, vidím, že jsem často veškerou energii věnoval druhým, zatímco varovné signály, že se mnou něco není v pořádku, jsem přehlížel nebo zlehčoval. Vím, že to je zápas mnoha lidí v pomáhajících profesích, včetně těch duchovních. Je snazší dávat dobré rady druhým než věnovat stejně soucitnou péči sám sobě. Právě tato profesní slepá skvrna bývá důvodem toho, proč i ti nejzkušenější někdy padnou na samé dno. Poznání, že vědět nestačí, však může být prvním krokem k tomu, abychom začali brát své hranice vážně.
V tomto článku se chci věnovat především zápasu duchovních. Statistiky ukazují, že v posledních letech prudce narůstá počet duševních onemocnění ve všech věkových kategoriích. Mnoho lidí hledá pomoc u psychologů, nemálo jich ale přichází i za duchovními. Zásadní otázka zní: Kdo pomůže jim? Otevřu tři oblasti, v nichž mnozí duchovní vedou zápasy s dopadem na své duševní zdraví, a pokusím se nabídnout cesty, jak jim v tom pomoci.
Kdo jste a co kážete Když se v posledních letech provalily skandály duchovních, společnost byla pohoršena nejen tím, co udělali, ale i tím, kdo to byl. Jen v málokteré profesi je totiž osobní identita tak těsně spjata s tím, jakou službu vykonáváte.
Představte si, že před Večeří Páně vám kazatel oznámí, že se konat nebude, protože se ráno pohádal s manželkou nebo dětmi a nestihl si to s nimi urovnat. Nebo se od jeho manželky dozvíte, že je na ni hrubý a necitlivý, přestože jste nadšeni jeho poslední sérií kázání o manželství. První reakcí bude zřejmě: „Proč o tom káže, když to nežije?“ Přirozeně totiž očekáváme, že co kazatel káže, to také žije.
Má ale kazatel přestat kázat o tématech, která sám nezvládá? Pokud káže, vypadá jako pokrytec. Pokud nekáže, zamlčuje plnou Boží pravdu. Třetí možností je danou oblast zvládat, což se ne vždy daří. Někteří duchovní mají sklony k lakomství, jiní k tvrdosti nebo lhaní, někdo nezvládá sexualitu, další je málo pracovitý, jiný zápasí s workoholismem. I když jsou duchovní, jsou to zároveň lidé z masa a kostí. Přesto, když selhávají, nám automaticky naskočí: „Tohle by duchovní dělat neměl.“
Samota Přestože je služba duchovních zaměřena na druhé, mnozí z nich trpí samotou. Švýcarský psycholog Paul Tournier napsal, že zřídkakdy pocítil izolaci moderního člověka tíživěji než u některých diakonek a kazatelů. Jsou unášeni horečnou církevní aktivitou, jdou ze setkání na setkání, neustále se modlí a vedou rozhovory a nemají čas na hlubší zamyšlení. Bibli otevřou jen při hledání námětu na kázání. Jeden takový kazatel po několika rozhovorech vyhrkl: „Modlím se neustále jako kazatel, ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy modlil jako člověk.“
Mnozí duchovní spolu diskutují o teologii, církevních záležitostech a někdy i o pastýřské péči, sami však péči často nedostávají. S rodinnými problémy, pokušeními a skrytými vinami zápolí osamoceně, protože se ze strachu z odsouzení neodváží svěřit kolegům ani farníkům.
Zvláštní je také profesní samota. Pokud duchovní dělá svou práci dobře, získá důvěru a lidé se mu otevírají, ale o jejich problémech nemůže s nikým mluvit. Něco naznačit lze, nejtěžší a nejbolestivější případy si ale musí nechat pro sebe, zvlášť je-li vázán zpovědním tajemstvím.
Výsledky Zaposlouchejme se do rozhovoru.
„Kolik lidí máte v kostele?“ „No, kdyby přišli všichni najednou i s rodinami, tak asi sedmnáct.“ „Hm.“ „A kolik lidí chodí do vašeho kostela?“ „Pohybuje se to kolem pěti tisíc, ale přesně to spočítat je těžké, protože přibývají tak rychle…“ „No teda!“
Nezahrnujeme přitom, že první z nich působí ve velmi problematické části městského centra, zatímco k druhému přicházejí lidé z mnoha míst, protože tam najdou krásný kostel a spoustu mladých lidí ze střední vrstvy. Kdo je úspěšný? Rozhovor ukazuje, jak čísla klamou a jak je naše měřítko relativní. Přesto mu někdy podléháme – i v církvi.
Podle čeho tedy měřit výsledky práce duchovního? Podle počtu obrácených? Podle návštěvnosti nedělních bohoslužeb? Podle počtu rozhovorů nebo nových členů? Těžko říci. Jisté je, že mnoho duchovních výsledky své práce často nevidí, přestože dělají, co mohou.
Můžete vést nekonečné rozhovory o potřebě změny, která nenastane. Kážete sérii o štědrosti a po kázání se vám svěří člen sboru s měsíčním příjmem nad 100 000 Kč, že do sboru „skutečně přispívat nemůže, protože šetří na dovolenou“. Kážete o lásce a milosrdenství a na členském shromáždění se lidé chovají, jako by tahle slova nikdy neslyšeli. Postupně se kazatel ptá, zda jeho služba vůbec má smysl. Jistě že má – nikdy nevíme, co se v lidech ukládá a jak s nimi Bůh pracuje, a soudíme jen podle vnějších zdání. Přesto se otázka smyslu vkrádá, zvlášť když se dlouhodobě nedostavuje ovoce. Když ovoce vidíme, tolik se neptáme. Ale když nepřichází?
Nechci si stěžovat, jen jsem chtěl lehce poodkrýt, s čím někteří duchovní zápasí (více v mé knize Nebezpečné povolání). Co s tím? Pokud duchovní tyto oblasti ignorují, začnou – stejně jako každý člověk – hledat nedobré kompenzace. Někteří utíkají k workoholismu, jiní k tajným závislostem, další se stáhnou do chladné profesionality.
Pět cest ven Přiznat, že jsem člověk. Kazatel není duchovní nadčlověk s imunitou vůči hříchu, únavě či pochybnostem. Iluze dokonalosti je past, ať ji vytváří církev, nebo kazatel sám. Přijetí vlastní zranitelnosti není rezignací na svatost, ale poctivostí vůči sobě i Bohu. Když z kazatelny zazní: „Zápasím s tím spolu s vámi, omlouvám se, někdy si nevím rady,“ nepřichází ztráta autority, ale úleva a obnovení důvěry.
Mít někoho, před kým nemusím vystupovat. Každý duchovní potřebuje člověka, před kterým může plakat, zlobit se nebo přiznat pokušení beze strachu o práci či pověst. Pravidelná odborná supervize by měla být v církvích standardem, ne luxusem. Skvělý je i zkušený mentor mimo vlastní sbor či denominaci, který nehodnotí výsledky, ale ptá se na stav duše. O obojí je ale třeba si říci, a to vyžaduje odvahu přiznat, že potřebuji pomoc. Na tom není nic ponižujícího.
Pečovat o tělo. Bůh nestvořil jen duši, ale celého člověka. Odpočinek není odměna za práci, ale její předpoklad. Pokud je neděle nejnáročnějším dnem, je třeba vyhradit si jiný den, kdy zůstane telefon vypnutý a e-maily neotevřené. Cvičení, procházky, spánek a rozumná strava nejsou „neduchovní“, ale základem zdravého rozumu a energie. A dobrá zpráva pro mnohé: kazatel nemůže spasit svět, to už udělal Kristus. Odmítnout některé požadavky je projevem pokory, která uznává vlastní limity.
Vrátit se k věrnosti místo čísel. Musíme se vymanit z diktatury čísel a úspěchů a vrátit se k biblickému pojetí věrnosti. Bůh od nás nežádá v první řadě měřitelné výsledky ani plné kostely. Velký sbor, krásná hudba a výborné kázání nejsou automaticky důkazem Božího požehnání, stejně jako malá skupinka věrných není důkazem selhání. Když přestaneme měřit hodnotu duchovních počtem lidí v lavicích nebo zhlédnutími na sociálních sítích, osvobodí nás to k nezištné službě bez očekávání okamžitého ovoce.
Být u Boha bez zápisníku. A to nejdůležitější – duchovní se potřebují vrátit ke čtení Písma, meditaci a modlitbě, které nejsou přípravou na kázání. Potřebují se stále znovu učit být v Boží přítomnosti bez zápisníku, teologických formulací a potřeby cokoli vyprodukovat. Dovolit, aby byl jejich pastýřem On, nikoliv jen oni sami pastýři druhých.
Život v duchovenské službě je náročný a riziko vyhoření je reálné. Duchovní však nejsou voláni k tomu, aby uhořeli na oltáři vlastní aktivity, ale aby svítili druhým. Svítit může ovšem jen plamen, který má stálý přísun oleje z Boží milosti, zdravých vztahů a poctivé péče o sebe.