Někdo byl nemocný, stál na pokraji smrti a já jsem si tolik přála, aby to dobře dopadlo. Když je Bůh tak dobrý, jak se říká, přece musí chtít to samé. Tak jsem se modlila a snažila se věřit. O pár týdnů později jsem šla na pohřeb.
Představovala jsem si tisíckrát, jak by to asi mělo dopadnout. Myslela jsem si, že tak se buduje víra. Copak to není správné, aby někdo byl živý a zdravý? To přece není možné nijak rozporovat.
A tak jsem vyslovovala své prosby pořád dokola a utvrzovala se ve svých představách o dobrém konci. Pak to nedopadlo. Vlastně to nebylo poprvé. Byla jsem zklamaná, smutná, rozervaná. Jak je to možné?
Nedokázala jsem se vzdát přesvědčení o tom, že Bůh je dobrý. To mi nešlo. Možná je chyba ve mně, neumím správně věřit. Nějak mi to nefunguje. Modlím se, snažím se věřit a nic. Úporně jsem opakovala své prosby, přidávala další konkrétní podrobnosti, až mi to bylo trapné. Vždyť já sama nesnáším, když na mne někdo tlačí.
Cítila jsem se v pasti. Možná v modlitbách nevyslovuju ta správná slova. Četla jsem knihy vyučující o různých druzích modliteb a mátlo mě to. Který druh kdy použít? Platí nevhodný druh modlitby, když ji pronáším s upřímným úmyslem? Připadalo mi to jako vzorce chemických reakcí, složité kuchyňské recepty nebo popisy válečných strategií.
Byla to slepá ulička. Nechtěla jsem vypočítané reakce, podařené pokrmy nebo vítězství ve válce. Chtěla jsem, aby Bůh jednal.
Když jsem se nechtěla vzdát přesvědčení o Boží dobrotě, musela jsem se vzdát svých představ dobrých konců o uzdravení a přežití. Bůh prý chce, abychom se modlili a prosili ho a zároveň tvrdí, že ví, co potřebujeme ještě dřív, než svou prosbu vyslovíme. Nešlo mi to dohromady, nechápala jsem to. Copak není uzdravení a život to nejlepší, o co můžu prosit? No není.
Nedovolím si tvrdit, že teď už víře rozumím. Pořád je to tajemství. Všemi těmi situacemi mých modlitebních proher jsem se naučila něco důležitého. To, o co jsem se modlila, dopadlo jinak. Jinak dobře. Někdy jsem byla schopná to uvidět brzy, jindy to trvalo roky.
Pořád si ještě netroufám poradit, jak správně věřit. Zdá se mi, že kdykoli jsem se soustředila na to, co chci, ztrácela jsem ze zřetele Nejvyššího. Byl v mých myšlenkách zastoupen pouze představou toho, kdo to má celé zařídit. Neuvažovala jsem vůbec o tom, že vidí víc než já. A to byla chyba. Jsou totiž důležitější věci než zdraví a přežití.
Naučila jsem se, a pořád se o tom znovu přesvědčuju, že Bůh je ještě lepší, než jak jsem si kdy dokázala vymyslet. Z toho pro mě vyplývá, že ne On by měl chtít to, co chci já, ale přesně naopak. Když se za něco nebo někoho usilovně modlím, hledám, co by chtěl Bůh.
Bývají to překvapivě jiné věci. Asi by mě to nenapadlo, kdybych se ho neptala a dožadovala se jen naplnění svých představ o dobrých koncích. Modlitba není handl, petice nebo žádost. Musí zahrnovat uznání, že Bůh to ví lépe. Musí stát na přesvědčení, že Bůh je dobrý. Což je někdy překvapivě těžší, než by člověk myslel.