Advent je v liturgickém roce takový otloukánek. Nejsou to ani Vánoce, ani Velikonoce, ani z něj nekouká pár dní zaslouženého volna. Čím to je, že ti, kteří jsou blíže svému konci, očekávají příchod velkých věcí a událostí, zatímco lidé, kteří mají život před sebou, se na očekávání dívají spíše s nedůvěrou? Když je dnes možné mít skoro všechno hned po přiložení platební karty, tak na koho a proč vlastně zdlouhavě čekat? Má to smysl? Vyplatí se to?
Když jsem chodil za umírajícími do hospicu, viděl jsem téměř u každého člověka, že i když je blízko konci života, pořád očekává. Při rozhovorech vyplouvala na povrch mnohá očekávání, sny a přání. Mnohá se už nemohla splnit, protože lidé, o nichž byla řeč, už nebyli na světě. Jenže ten, kdo se dotýká věčnosti, má jiné pojetí času a reality. Bůh zná možnosti, jak komukoli, a to tajemným způsobem, splnit jeho očekávání. Boží Advent, tedy Příchod, se může uskutečnit kdykoli, třeba teď.
Podobnou zkušenost mám i dnes, když už do hospicu nechodím, ale potkávám lidi, kteří už něco pamatují. Zarážející je pro mě něco jiného: lidé o půl až tři čtvrtě století mladší, kteří mají většinu života před sebou, mají užší horizont, k němuž upírají své naděje. Žije se tady a teď a moc se neplánuje. Kdo se rozhodl zůstat na jednom místě, je rád, že se už nemusí nikam harcovat. A přestože peníze dnes dokážou uspokojit mnohá lidská přání, radost z očekávání, natož štěstí a klid, zajistit obvykle neumějí.
Křesťané vstupují do adventního času a kdekdo se ptá, na čí příchod vlastně čekají. Pokud je dnes čekání zbytečné, protože skoro všechno koupíme platební kartou, může se postupné Boží přicházení, které vyvrcholí Ježíšovým narozením, jevit jako neatraktivní, někomu i trochu nudné. Lidé se právem ptají: Proč Bůh všechno tak plánuje, natahuje a zdržuje? Proč se raději nevyjádří a neukáže hned? Čekání dá práci, a když se do něj vloudí ticho, začnou člověka obvykle napadat různé otázky. A právě o tohle Bohu asi jde.
Čas světla ve tmě Ne nadarmo se Adventu říká čas očekávání. Po změně času na zimní vstáváme do tmy a za tmy se vracíme domů. Mnohem víc než dřív potřebujeme ke své všední orientaci světlo a jsme vděční, že jsou ulice osvětleny a že se o to někdo stará. Budovy a dopravní prostředky, v nichž je světlo a teplo, nám připadají jako horské útulky, kde se můžeme schovat před bouřkou. Lidé na venkově si připravují obydlí na zimu, řežou dřevo a dělají zásoby na měsíce, kdy bude všechno o něco těžší. Povahy, pro které je zima nesnesitelná, začínají od listopadu čekat na jaro. Každý den, kdy jsou jaru blíž, je malý zázrak.
Advent je řetěz zázraků. Zima a tma jsou určitým ohrožením a neznám nikoho, kdo by se v tomto čase nechoulil do sebe a nebyl vděčný za teplo domova a lásku svých blízkých. Domnívám se, že Advent je víc než jiná období roku časem duchovním. Člověk se nerozbíhá ze sebe ven, ale dovnitř. A čím víc se brání zpomalení a návratu k sobě, tím silnější obvykle přijde zlom, kdy ho to k sobě nakonec přivede, a to v plné síle.
Adventní liturgie, od ranních rorátů po tiché bohoslužby plné světla, které jsou navíc zadarmo a v Česku skoro na každém rohu, nabízejí čas a prostor, v nichž se naše očekávání, otázky a návraty k sobě samým odehrávají na bezpečném místě. Pokud člověk sní a spřádá plány tváří v tvář milosrdnému Bohu a alespoň trochu počítá s rozměrem věčnosti, mohou být jeho plány nejen smělejší a odvážnější, ale také součástí mnohem širšího horizontu, než je horizont rychlého uspokojení.
Víme ještě, na koho čekáme a kdo přichází? Než si na to odpovíme, připomeňme si, že ten, na koho čekáme a kdo přichází a má přijít, je pravá, lepší podoba nás samých.