KOMENTÁŘ. Část lidí, kteří po roce 1989 představovali normální demokratickou pravici, hlásili se k antikomunismu, svobodě jednotlivce, odpovědnosti, právnímu státu a západnímu ukotvení, se po třiceti letech ocitla v úplně jiném myšlenkovém světě. Na jedné z nejpodivnějších politických proměn posledních desetiletí je něco téměř groteskního.
Pravice devadesátých let bývala sebevědomá, optimistická a obrácená k budoucnosti. Věřila, že svobodná společnost je schopna sama sebe korigovat, že lidé mají nést odpovědnost za vlastní život a že stát nemá být všemocným vychovatelem.
Dnešní podoba části této někdejší pravice je naopak často založena na pocitu ohrožení. Ohrožuje ji Brusel, média, ekologická politika, migrace, univerzity, neziskové organizace, veřejnoprávní instituce, menšiny a experti.
Základy liberální společnosti
Pro polistopadovou pravici byl přirozeným protivníkem komunismus, státní paternalismus, cenzura, kolektivismus a moc, která jednotlivci diktovala, jak má žít.
Po pádu komunismu však tento protivník zmizel. Na jeho místo pro některé nastoupili noví protivníci, a to Evropská unie, ekologická regulace, migrace, progresivismus, veřejnoprávní média nebo obecně takzvané elity.
Ochrana jednotlivce před svévolí, rovnost před zákonem, respekt k soukromí nebo lidská důstojnost nejsou výlučně levicovými hodnotami. Patří k základům liberální společnosti, kterou česká demokratická pravice po roce 1989 pomáhala vytvářet.
Část někdejší pravice začala stále širší okruh institucí, názorů a společenských změn chápat jako součást jednoho levicového či progresivního světa, vůči němuž je třeba se vymezit jako proti celku.
Pocit, že se celý svět posunul doleva, přitom není úplně nepochopitelný. Společnost se za posledních třicet let skutečně výrazně změnila. Nešlo však jen o politický pohyb od pravice k levici. V mnoha ohledech šlo spíše o pokračující humanizaci liberální společnosti.
Výrazně vzrostla citlivost k postavení menšin, k diskriminaci, domácímu a sexuálnímu násilí, k právům homosexuálů, k postavení lidí se zdravotním postižením nebo obecně k ochraně lidské důstojnosti.
Chování, které bylo ještě před několika desetiletími běžně tolerováno, zlehčováno nebo jednoduše přehlíženo, se postupně stalo společensky nepřijatelným. Změnil se jazyk veřejné debaty i hranice toho, co společnost považuje za přípustné zacházení s druhým člověkem.
Část těchto změn přitom nemá mnoho společného s tradičním dělením na pravici a levici. Ochrana jednotlivce před svévolí, rovnost před zákonem, respekt k soukromí nebo lidská důstojnost nejsou výlučně levicovými hodnotami. Naopak patří k základům liberální společnosti, kterou česká demokratická pravice po roce 1989 sama pomáhala vytvářet.
Jenže právě tyto změny začala část někdejší pravice vnímat jako důkaz všeobecného posunu doleva.
Přispělo k tomu i to, že se prosazovaly jazykem lidských práv, antidiskriminace, inkluze či ochrany menšin a často byly spojovány s prostředím univerzit, médií, neziskových organizací nebo evropských institucí. To všechno postupně splynulo pod širokou nálepkou progresivismu.
Kdo překáží vůli lidu
Neznamená to, že každý takový posun byl rozumný nebo že se nová citlivost nemohla místy změnit v postoj, který začal přehlížet vlastní náklady a důsledky. Evropská migrační a uprchlická politika, stejně jako některé podoby environmentální politiky, ukázaly, že i humanitární a liberální principy mohou být prosazovány způsobem, který vyvolává zcela oprávněnou kritiku.
Vznikl tak dojem, že zatímco lidé, kteří se hlásili k pravici devadesátých let, zůstali ve svých postojích v zásadě stejní, společnost kolem nich se posunula daleko doleva. A čím více se měnily společenské normy, tím více se jejich odpor vůči těmto změnám mohl jevit jako důkaz vlastní pravicovosti.
Jestliže většina rozhodla, všechno, co jejímu rozhodnutí stojí v cestě, může začít působit nedemokraticky. Ústavní soud už není pojistkou proti zneužití moci, ale skupinou nevolených soudců, která překáží vůli lidu.
Jednotlivé výhrady k těmto změnám mohou být zcela legitimní, avšak problém nastává ve chvíli, kdy se z kritiky konkrétních politik a institucí stane jednotný výklad světa, v němž jsou všechny tyto jevy chápány jako součást jednoho nepřátelského systému.
Člověk, který se v roce 1990 ocitl na vítězné straně dějin, mohl po třiceti letech zjistit, že společnost, kterou pomáhal vytvářet, už nevypadá tak, jak si ji představoval. Snadno pak mohl dojít k závěru, že on sám zůstal věrný původním hodnotám a změnil se jen svět kolem něj.
Ještě podstatnější je však jiný posun. Část někdejší pravice se nevzdálila pouze pravicovému myšlení, ale také liberální demokracii, kterou po roce 1989 sama pomáhala budovat.
Nestalo se to tak, že by tito lidé demokracii odmítli. Proměnil se spíše obsah, který tomuto slovu dávají. Demokracie pro ně stále méně znamená systém, v němž je politická moc omezena právem, nezávislými soudy, svobodnými médii, ochranou menšin a dalšími institucemi, které brání tomu, aby vítěz voleb mohl dělat úplně cokoli. Stále častěji je redukována na prostou představu, že rozhodovat má většina.
Jestliže většina rozhodla, všechno, co jejímu rozhodnutí stojí v cestě, může začít působit nedemokraticky. Ústavní soud už není pojistkou proti zneužití moci, ale skupinou nevolených soudců, která překáží vůli lidu.
Veřejnoprávní médium není nezávislou institucí, ale médiem placeným občany, které proto má říkat to, co si občané přejí. Evropská unie není prostorem společně přijatých pravidel, ale omezením národního rozhodování.
Odklon od demokracie tak může být dlouho téměř neviditelný. Člověk nemusí volat po diktatuře ani rušení voleb. Může být naopak přesvědčen, že demokracii zachraňuje před těmi, kteří si ji přivlastnili. Instituce, které mají politickou moc omezovat, pak přestávají být součástí demokracie a začínají být líčeny jako její protivník.
Tím se mění i pohled na výkon moci. To, co by dříve bylo považováno za její zneužívání, může být najednou vykládáno jako rozhodnost. Útok na soudy jako boj s aktivistickými soudci, tlak na média jako boj s propagandou a oslabování nezávislých institucí jako návrat rozhodování do rukou občanů.
Část lidí, jejichž politickou identitu kdysi určoval odpor ke komunismu a sovětskému impériu, se ocitla v myšlenkovém světě, který se v mnohém překrývá s propagandou jeho dnešního ruského dědice.
Paradox je o to větší, že právě nedůvěra ke koncentraci moci patřila k základní výbavě polistopadové pravice. Přesto lze právě tady hledat zdroj přitažlivosti Orbána nebo Trumpa pro část lidí, jejichž politická identita vznikala v odporu proti autoritářství.
Nespojuje je už původní pravicový program. Spojuje je představa, že proti nepřátelskému systému je zapotřebí někdo dostatečně silný.
Ztráta vlastní politické identity
Největší paradox tedy není v tom, že by se někdejší demokratická pravice vědomě rozhodla pro autoritářství. Je v tom, že se k němu může přibližovat právě v přesvědčení, že brání svobodu a demokracii.
Nejpodivnější důsledek této proměny je však ještě jinde. Část lidí, jejichž politickou identitu kdysi určoval odpor ke komunismu a sovětskému impériu, se postupně ocitla v myšlenkovém světě, který se v mnohém překrývá s propagandou jeho dnešního ruského dědice.
Ruský režim přitom představuje téměř dokonalý opak toho, co měla česká pravice po roce 1989 hájit. Soukromé vlastnictví je v Putinově Rusku bezpečné jen do okamžiku, než se jeho vlastník dostane do konfliktu s politickou mocí. Ekonomiku ovládají oligarchické struktury propojené se státem. Nezávislost soudů, médií a politické opozice je iluzí.
Stát vede imperiální válku proti sousední zemi a zpochybňuje její právo na samostatnou existenci. Kdyby někdo na začátku devadesátých let nabídl české pravici tento politický program, byl by pravděpodobně označen za směs komunisty, fašisty a orientálního despoty.
U této části lidí došlo k absurdní zkratce. Jestliže nenávidím Brusel a Putin je proti Bruselu, stává se Putin alespoň potenciálním spojencem. Jestliže se Putin stylizuje do role obránce tradičních hodnot, začíná být sympatický. Jestliže nevěřím vládě, médiím, NATO ani americkým institucím, začne mít zvláštní přitažlivost každý, kdo tvrdí přesný opak toho, co říkají ony.
Bývalý antikomunista tak přijal propagandu autoritářského státu, který se otevřeně hlásí k sovětské imperiální tradici, a přitom sám sebe nadále považuje za konzistentního pravičáka.
Právě tady se pravicovost začíná definovat zvláštním způsobem, a to nikoli především tím, co člověk prosazuje, ale tím, co odmítá. Čím více je proti Bruselu, médiím, univerzitám, neziskovým organizacím, ochraně menšin nebo progresivismu, tím více může mít pocit, že právě tím dokazuje, že zůstal skutečným pravičákem.
A může přitom přehlédnout, že spolu s tím, co považuje za levicový svět, začal odmítat i část liberálních hodnot, které kdysi tvořily jeho vlastní politickou identitu.