Asi málokterá událost slovenských dějin si zaslouží filmové zpracování tak jako dění okolo Slovenského národního povstání. Protifašistická rebelie během druhé světové války má v historii Slovenska zásadní význam, který je rozhodně potřeba si připomínat a přibližovat ho mladým generacím. Jenže ambiciózní slovenský počin Generál Golian místo strhujícího výletu do historie ukazuje, jak by se podobný žánrový film neměl točit.
Je to teprve pár týdnů, co české dokumentární drama Osamělý vlk připomnělo, jak je důležité ukazovat na plátně zapomenuté válečné hrdiny druhé světové války, a už máme v kinech další, tentokrát mnohem ambicióznější a na první pohled velkolepější počin. Snímek, ostatně jak název jasně napovídá, se zaměřuje na postavu Jána Goliana, významnou osobnost slovenských dějin, která stála v čele slovenského povstání proti nacistickým okupantům a za podpory spojenců se pokoušela svrhnout režim kolaborantského prezidenta Jozefa Tisa. Jenže síla nepřítele byla až příliš velká a odvážná operace se vyvinula jiným směrem, než si všichni zúčastnění přáli.
Tvůrci nechtěli natočit velkolepý válečný film plný bitev a akčních scén, ale dle svých slov na slavnostní premiéře se toužili zaměřit na hlavní postavy a nevykreslit je jako prvoplánové žánrové figurky, ale jako křehké osobnosti s lidskými a uvěřitelnými dilematy. To v případě Goliana znamená zejména jeho rozhodování mezi národním zájmem a rodinou v podobě manželky a čerstvě narozeného dítěte. To je bez debat dobrý přístup, jenž mohl divákovi historickou postavu ještě více dostat pod kůži a zároveň dát publiku o Slovenském národním povstání patřičné základy i nečekané souvislosti. Jenže i přes evidentní snahu skončil tento ambiciózní pokus poměrně nehezkým selháním.
Válečný hrdina ve scenáristickém chaosu
Tvůrcům v čele s režisérem Jurajem Štepkou se rozhodně nedají upřít velké ambice, chuť vyprávět opravdu velkolepý válečný příběh a ani inspirace zahraničními žánrovými vzory. Jenže právě tyto snahy podkopávají snímku nohy. Základní kámen úrazu tkví už v samotném scénáři, který vlastně neví, čím chce být. Na jednu stranu tu máme snahu o osobní drama s těžkými životními volbami, díky nimž se máme dostat titulní postavě více pod kůži. Zároveň ale dění okolo povstání scénář rozšiřuje až do příliš přehnané šíře a zapojuje do něj i jednu z hlav operace Valkýra, honbu ústředního zlého nacisty, zákulisí prezidentova vládnutí či vliv komunistů. Výsledkem je, že snímek nefunguje ani v jedné ze svých rovin.
Osobní drama Goliana a strasti manželky Jarmily jsou permanentně narušovány přebytečnými linkami a přemírou postav, které se náhodně objevují a zase mizí ze scény. Golian se tak brzy mění ve scenáristický a zejména dramaturgický mišmaš bez ladu a skladu, jemuž chybí čitelná struktura i pevné režijní vedení a chvílemi bude divák dokonce zmaten z toho, co že se to na plátně vlastně děje. Film je plný naprosto zbytečných a často dost podivných scén (vášnivý úvod v seníku, švédská trojka před slepým houslistou) a postav, které jsou buď prvoplánovými figurkami šustícími papírem, nebo člověk jen marně nachází jejich smysl (sousedka Jana Kolesárová).

Vážně se tvářící drama tak obsahuje až příliš mnoho bizarností, které diváka navíc odvracejí od ústřední postavy. Snaha dostat se Golianovi do jeho křehké duše se tu pod nánosem přebytečných odboček a nefunkčních scén naprosto míjí účinkem a hlavní hrdina, stejně jako jeho životní láska, tu zůstávají plochými charaktery, do nichž divák absolutně nepronikne.
Zmatené dějiny
Řadě historických filmů se vyčítá fakt, že jsou pouze rutinním převyprávěním lekce z dějepisu či stránky z Wikipedie. Tvůrci Goliana ovšem paradoxně selhávají i v tomhle a jejich hlavní chyba je ještě závažnější. Dění okolo Slovenského národního povstání je totiž vyprávěno tak zmateně, bez potřebných souvislostí a s podivnými dějovými i časovými skoky, že bude řada diváků mít po skončení snímku okolo této historické etapy více otázek než odpovědí.
Počin selhává v tom publiku sdělit, v čem bylo povstání pro poválečnou budoucnost Slovenska tak zásadní. Scenáristé dokonce selhávají i v tom vykreslit Goliana jako patřičného hrdinu; válečný velitel je tu vyobrazen spíše jako člověk, jenž je i přes své odhodlání událostmi spíše vláčen. Drama tak ve svém záměru – tedy přiblížit povstání lidem, kteří o něm doteď prakticky nic nevěděli – dost selhává a u řady návštěvníků kin bude asi během sledování převládat velké zmatení.
Tvůrci se snaží vytvořit velkolepou podívanou a do jisté míry se jim to daří. Výprava či kostýmy jsou na špičkové úrovni a také v akčních střípcích je režie sebevědomá. Zejména akce v lese dokáže v tomto směru příjemně překvapit. V jiných scénách má však film takřka až televizní look a v práci se zpomalovačkami a patosem až příliš připomíná snímky z 90. let. Filmu tak nejdou upřít jisté řemeslné kvality ani přesní herci v čele s Ondrejem Hraškou a Annou Prášilovou Fialovou, naprosto se ale rozpadá ve změti motivů, přebytečných zápletek a scenáristických lapsů, jež i přes záslužný záměr posílají Generála Goliana do fádních a režijně nevýrazných vod.
Podívejte se na žebříček nejlepších historických filmů podle databáze Kinoboxu.