KOMENTÁŘ. Cynismus není vrozenou vlastností jednotlivce. Je to obranný mechanismus, který se rozvíjí a upevňuje v prostředí definovaném hesly typu „šikanuj, nebo budeš šikanován“, „ponižuj, nebo budeš ponížen“, „ovládej, nebo budeš ovládán“. Přesně takovou kulturu můžeme rozpoznávat ve způsobu veřejné komunikace Filipa Turka, Petra Macinky a dalších představitelů vládní koalice.
Co má společného situace, kdy prezident odjede na dovolenou v termínu komunálních voleb, a situace, kdy soud jinému vrcholnému politikovi nařídí omluvit se za nepravdivé výroky? Jednoduše řečeno, obojí je tak trochu ostuda. A nejen pro psychologa je mimořádně zajímavé sledovat, jak s touto ostudou politici nakládají.
Cynismus nám umožňuje udržovat si odstup od všeho, co by mohlo odhalit naši vlastní zranitelnost. Místo abychom riskovali selhání, můžeme se vysmívat těm, kteří se o něco snaží. Místo abychom přiznali chybu, můžeme zpochybnit nebo zesměšnit toho, kdo na ni upozornil.
Zatímco Petr Pavel se rozhodl vrátit z dovolené, přiznat chybu a omluvit se, Filip Turek zvolil své obvyklé zbraně: sarkasmus, ironii a cynismus. Soudem nařízené omluvy sice zveřejnil, ale doprovodil je dalšími urážkami a znevažováním, aby bylo jasné, jak se organizacím, které u soudu uspěly, vysmívá a jak jimi pohrdá.
Můžeme tak v přímém přenosu sledovat nejen zcela odlišné komunikační styly a přístupy k vlastní odpovědnosti, ale dostáváme také vzácnou příležitost nahlédnout do vnitřního světa politiků.
Hlavně pryč. Klidně do pekla
Čelit ostudě je velká výzva. Hanba není pro nikoho příjemná. Vlastně by se dalo říct, že vyvolávat nepříjemné až nesnesitelné pocity patří k základním vlastnostem této emoce, které se někdy přezdívá sociální. Zatímco strach nás například chrání před nebezpečím, hanba nás upozorňuje na ohrožení našeho místa mezi druhými.
Ukazuje nám, že to, co děláme, má důsledky i pro ostatní. Vlastně funguje jako forma trestu. „Styď se,“ říkají rodiče dětem, když udělají něco nepatřičného. Místo fyzické bolesti pak děti cítí ponížení, zahanbení, jehož nesnesitelnost dobře vystihuje úsloví „propadnout se hanbou“. Ve chvíli, kdy se stydíme, toužíme být okamžitě pryč, klidně v pekle, hlavně ať nás nikdo nevidí.
Pokud je cynismus skutečně štítem proti studu, musí být nesmírně vyčerpávající jej neustále držet před sebou. Složit ho dolů by jistě přineslo úlevu. Nám všem.
Všichni se chceme hanbě vyhnout a je to naprosto přirozené. Nikdo z nás si nepřeje být vyloučený, odmítaný, nechceme, aby si na nás ostatní ukazovali prstem. Ale jak toho dosáhnout?
Nabízejí se dvě cesty. Buď se snažit chovat tak, aby nás ostatní nemuseli posílat na hanbu, anebo si vůči ní vypěstovat obranu.
První možnost je náročná, složitá a nejistá. Není možné své chování neustále odvozovat od očekávání ostatních, ani je nemůžeme mít plně pod kontrolou. Nejsme roboti. Jsme lidé, ke kterým selhávání a chybování patří.
Druhá možnost, tedy obrnit se před hanbou, se může zdát daleko jednodušší. Nejlepší obrana je útok. A cynismus, sarkasmus, ironie mohou být štítem i zbraní zároveň. Řeknu „omlouvám se“, ale řeknu to tak, aby bylo jasné, že se ti směju do očí. A když k tomu přidám jako hudební podkres melodii z filmu Statečné srdce (tak jako to u své omluvy společnosti Hnutí Duha udělal Filip Turek), je to ještě rádoby údernější.
Vlci a ovce
Americká profesorka sociální práce Brené Brownová se dlouhodobě věnuje výzkumu hanby a zranitelnosti. Hanbu popisuje jako bolestivý pocit spojený s přesvědčením, že nejsme dost dobří, že je s námi něco špatně, a proto si nezasloužíme přijetí. Hanba nám našeptává: „Jsi špatný.“ „Nezasloužíš si být s námi.“ „Budeš už vždycky sám.“
Brownová také popisuje, jak se před vlastní zranitelností chráníme nejrůznějšími způsoby. Používá přitom metaforu brnění, které nás má ochránit před bolestí, selháním nebo odmítnutím. Jednou z podob takového brnění může být právě cynismus. Ještě než nám hanba začne cokoliv našeptávat, udeříme sami: „TY si nezasloužíš být s námi.“ „TY budeš sám.“ „TY jsi špatný.“
Cynismus nám tak umožňuje udržovat si odstup od všeho, co by mohlo odhalit naši vlastní zranitelnost. Místo abychom riskovali selhání, můžeme se vysmívat těm, kteří se o něco snaží. Místo abychom přiznali chybu, můžeme zpochybnit nebo zesměšnit toho, kdo na ni upozornil.
V krajní podobě může takový postoj vést až k rozdělování lidí na „vlky“ a „ovce“. Sami se pochopitelně řadíme k vlkům a nesneseme, aby nás jakýkoliv náznak vlastní zranitelnosti přiblížil k ovcím. Slabost patří druhým, nikdy nám.
Je to ale také postoj, který je vysoce nakažlivý a dokáže páchat obrovské škody. Vytváří atmosféru strachu z hanby, ve které se jakákoliv zranitelnost stává terčem kritiky a výsměchu.
Otočit se ke své hanbě čelem
Výše jsem psal, že se můžeme buď snažit chovat tak, abychom se nemuseli stydět, anebo se před hanbou obrnit. Existuje ale ještě třetí možnost. Přijmout, že nejsme dokonalí a že se možná občas stydět budeme. Když to přijde, podívat se hanbě do očí, pozdravit se s ní, pak se otočit na ostatní a omluvit se. Je to lidské, úlevné a pro ostatní to může být inspirativní.
Pokud se na svou hanbu opravdu dokážeme podívat, začne v tu chvíli ztrácet svou sílu. Stačí se na ni opravdu jen otočit, ukázat na ni, pojmenovat ji, a ona se začne zmenšovat. Tak jako když posvítíte na hrozivý stín ve sklepě a zjistíte, že je to jen starý věšák s oblečením.
Když v médiích sleduji opakované cynické výpady Filipa Turka a jeho souputníků, přemýšlím, kolik strachu ze zranitelnosti a hanby se za nimi může skrývat. Pokud je cynismus skutečně štítem proti studu, musí být nesmírně vyčerpávající jej neustále držet před sebou. Složit ho dolů by jistě přineslo úlevu. Nám všem.
Autor je sociální psycholog a rodinný terapeut