Blaník je nyní na podzim ztichlý, avšak uvnitř vůbec není ticho.
„Tak kdy vyrazíme, bratře Koloději,“ ptal se rytíř Jan Jiskra z Brandýsa. Ptal se jako každý čtvrtek v posledních 200 letech.
„Já bych tak sto let ještě počkal a pak se zase probudíme a řekneme si, co dál,“ navrhoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
„Kryštofe,“ napomenul ho Žižka z Trocnova, „ty jsi o dvě stě let mladší než já, tak se nám do toho nepleť,“
„Jak to myslíš, bratře vole? V Blaníku má přece každý stejný hlas.“
„To jo, ale já ho mám stejnější,“ utřel ho Žižka. „Mám jedno oko a palcát a ve Francii zámeček.“
„Já bych jednoduše vyrazil a loupil, co se dá,“ řekl Kolda ze Žampachu. „Jak tomu dnes ve světě bývá.“
„Co ty do toho mluvíš, Koldo?“ zpražil ho Oldřich z Rožmberka. „Tys byl vždycky hlavně loupeživý lapka. Copak se nepamatuješ, jak jsi mě jednou u Náchoda přepadl a zabil?
„No tak promiň, no, snad se zas tolik strašnýho nestalo.“
„A tady Krvavej Čepelka z Kostelce. Dyť to není žádný rytíř! Je to malej loupežník a kdyby ho nepropagoval Karel Čapků, tak o něm nikdo neví.“
„No tak to prrr,“ začal Čepelka, ale to už mu Honza Žižků ubalil jednu palcátem.
„Že nám tu v seknici zametáš a maštale čistíš, to jsme rádi, ale chlapům do toho nemluv, jo. Tohle je politika, my nejsme žádný hnutí nebo co.“
„Ale já taky loupil a kradl,“ hájil se Čepelka.
„To dnes nic neznamená. Dneska v zemi loupí a krade tolik Čechů, že se v tom nevyzná ani svatý Bonviván, natož současná opozice.“
„Aber das ist Schweinerei!“ rozčilil se zeman z Trocnova.
„Ale bratře Žižko,“ napomenul ho věrný Prokop Nahý. „Proč pořád používáš tu němčinu? Chápu, že ti k srdci přirostla, ale rozpomeň se, jak jsi kdysi hnal papežence i Sasíky z Čech.“
„To jsem byl mladej a kuk Žirásků mně ještě nezprznil životopis,“ bránil se Žižka a schválně koukal do blba tak dlouho, až Harant sklopil oči.
♣ ♣ ♣
Mladý Brettschneider, který měl za úkol kamenným kukátkem pozorovat z hory svět, přiběhl s očima navrch hlavy.
„Venku hlásili, že bude líp!“
„Cože?! Kdo to říkal?“
„Nějaký vladyka z Horních Uher, jméno neznám.“
„Tak to nebude důležitý, když o něm nic nevíme.“
„No jen aby,“ pochyboval rytíř Pavel Černouček z panství litoměřického.
„Já tvrdím, že líp už bylo. Jen si toho Češi nevšimli.“
Jan Jiskra z Brandýsa se zděsil: „Jestli si budou Češi myslet, že bude líp, tak nebudeme mít důvod, neřku-li oprávnění vyjet a český národ zachránit…“
„No právě…“
„Přátelé, musíme něco vymyslet a hrrr na ně,“ prohlásil Oldřich z Rožmberka, narychlo oblečený do brnění.
„To asi na koho?“ ptal se Jiskra.
„To asi nevím,“ odsekl Oldřich, „ale nějakého nepřítele si už najdeme.“
„A co kdybychom po vlastech českých rozšířili nějakou šikovnou dezinformaci?! Jen si vzpomeňte, jak se to povedlo zemanovi Zemanovi při první volbě prezidenta, když rozšířil dýpfejk, že kníže Schwarzenberg chce vrátit majetek Němcům, těm zlořečeným papežencům!“
„Ale vladykovi nohsledi neříkají jen to, že bude líp, ale že je všecko kvůli knížeti Fialovi nejhorší, co tu kdy bylo. Takže vlastně že je nejhůř a já jdu sedlat koně.“
„Kluci, nehádejte se pořád,“ káral je Přemysl VI. „Vydrželi jste to tady tisíc let, tak snad ještě chvíli vydržíte.“
„Ale jak dlouho?“ vykřikl Prokop Nahý, drža (drže? držo?) v ruce svoji pancéřovku. „Jak dlouho pořád jen čekat? Koně už skoro nemají co žrát. Většinu ovsa sežrali hned po bitvě na Bílý hoře, jakmile nás katolíci odstavili od lizu.“
Chvíli jen tak bědovali. „Tak sakra! Kdy už bude hůř?“ zoufal si Bořek z Miletínka. „Dokud tu bude vládnout ten uherský vladyka, tak lidi budou pořád věřit, že bude líp a nic nepodniknou.“
„Tak jim vyrazíme na pomoc,“ vykřikl bojovně Jan Roháč a potáhl koně za udidlo.
„Ty seš ale povidlo,“ rozohnil se Bejček z Bejčkova. „Co tě to napadlo, hraješ tu divadlo, ty neznáš pravidlo? Že vyjedeme, až bude nejhůř, ne až budou lidi říkat, že je nejhůř. Natož když už od Bílý hory říkají, že tu je špatně.“
Nadechl se a pokračoval: „My potřebujeme objektivní kriteriální hypochondrickou rovnici odvozenou od Frankensteinova hyaluronového dozimetrického pravidla, ty nedouku!“
„Ahá,“ protáhl Roháč z Bukové, „to jsem asi zrovna chyběl ve škole.“
Přihlásil se královský šašek Jašek: „A co když ten jejich vladyka pouze řekl ,Bude mi líp ̓, aha? A to je rozdíl. Protivníky dokonce vyzval na střet zájmů. Kdo s tím má zkušenosti? Kopí nebo meč, to jo, ale těmi zájmy bych moc nešermoval. My už tomu holt moc nerozumíme. Který je vlastně století?“
„Mají jednadvacátý.“
„Hergot, to to utíká. Neměli bychom přece jen vyjet?“
„Jsi padlý na přilbu, Jašku z Kořenova,“ řekl Štefan Pařát. „Když teď vyjedeme, lidi si toho ani nevšimnou. Vyjedeme, až budou vědět, že už je nejhůř. Za Fialy už někteří doufali, ale pak se ukázalo, že jsou na tom docela dobře, tak jsme se ani nevzbudili.“
„A co takhle zeptat se lidí venku, jestli…“ začal přemýšlivě rytíř Otruba.
„Ty myslíš referendum o tom, jestli máme vyjet?“ ptal se vyjeveně Pařát. „Co když si to lidi nebudou přát? Co když už mají tu informaci, že bude líp? Kromě toho pro referendum není chválený zákon, který jeden tamní lapka pořád prosazuje.“
„V tomhle století se lidi chytají každýho, kdo jim slíbí, že bude líp. Takže my jim nesmíme prozradit, že bude hůř, říkat, že si mají utahovat opasky, že hrozí inflace a že místní vladyka na padesát let zadlužil celý národ.“
Jan Žižka vzal palcát a bez řečí rozštípl z muzea zapůjčený kamenný stůl, u něhož kdysi věštila kněžna Libuše. Pak pravil vůdčím hlasem: „Tak dáme hlasovat? Jsou dva návrhy: Bude líp! a Líp už bylo!“
„Blbost,“ protestoval Jan Roháč z Bukové. „Od čeho máme šéfa? Ten nám to řekne a co řekne, to bude pravda.“
♣ ♣ ♣
Bušek z Velhartic se postavil do chodby k ložnicím a hulákal: „Vašku! Vašku!!“
„Voláš Havla, nebo Klause?“ dotazoval se rytíř Raška.
„Ani jednoho, copak to byli nějací šéfové?“ A znovu se otočil k ložnicím.
„Komu říkáš Vašku, moulo?“ ozval se odtud hluboký mrzutý hlas.
„Promiňte, velký kníže země České,“ zkrotl Bušek. „Ale v květnu 1167 jsme si přece potykali.“
„A sakra, no vidíš, já už v tomhle věku začínám zapomínat,“ zabručel velekmet a utáhl si naslouchátko. Pokročil doprostřed obýváku, po knížecku se rozkročil, načež se všichni kolem něho shlukli v uctivém kruhu.
„Vážení blaničtí rytíři,“ začal sv. Václav.
„Nojo, taťka má zase projev,“ glosoval to Ctirad. „To zas bude nuda.“
A byla. Za chvíli většina blanických rytířů zívala, poté klimbala, až docela usnula, přestože byl sv. Václav teprve u kostnického koncilu.
Probouzet se začali, jakmile kníže zmínil březen 1939, když Prahou projížděl Adolf Hitler. Tehdy svůj termín prošvihli, ale naštěstí pro ně o tom nikdo venku nevěděl.
„Poslyš, Bréčo,“ obrátil se na mladého Brettschneidera rytíř Kalousek. „Od koho jsi to vlastně slyšel?“
„No, hlásil to místní rozhlas v Horních Kotěhůlkách.“
„V Horních, říkáš?“ Svatý Václav si zadumaně třel *** mezi svými ***. „Kdyby to hlásili v Dolních, tak by to možná bylo jinak. Ale Horní, to vypadá na tutovku.“
Rytíř Kalousek si preventivně sklopil hledí. „Já bych jel radši hned. Člověk nikdy neví, jak se to v těch Čechách může zvrtnout.“
„Co to blábolíš, bratře vole?“ oponoval mu Prokop. „V Čechách je vždycky jasný, jak to dopadne. Totiž tak, že národ neudělá nic a pak se tomu nicnedělání přizpůsobí. A ještě si to každoročně oslaví.“
Slovo si vzal Jan Jiskra. „Ještě že nás povede svatý Václav, ty bys to úplně zbabral. Podle starých pověstí českých z pera svatořečeného Aloise Žiráska se náš šéf zmocní meče, ukrytého na Karlově mostě, zdvihne jej nad hlavu a zvolá: Všem nepřátelům Země české hlavy dolů!"
„Všem?“ užasl Brettschneider. „To se Česko docela vylidní.“
„Pesimisto.“
„Kdyby tady s námi aspoň byla nějaká rytířka,“ povzdechl si rytíř Casanova. „Ale to né. Holky, ty jenom upouštět šátečky a kapesníčky, mně už kolena ani nedovolí před nimi pokleknout,“ bědoval a ostatní obrněnci kývali svými chocholci.
Chvíli nastalo ticho a pak se ozval Hynek z Lemberka a na Lemberku: „Navrhuji průzkum bojem. Já tady samozřejmě mohu zůstat, abych chránil útroby Blaníku, a tady bratr Žižka zatím odvážně vyrazí do pole a prozkoumá situaci.“
„Hele nekecej,“ řekl výhrůžně Žižka, „nebo jako v roce 1424 vytáhnu na tvůj hrad Lemberk a pobořím ti ho znovu!“
„Ty můj svatý Tymiáne!“ spráskl ruce jednoruký Kolda. „Ten chlap je ale drsnej.“
Ještě se nějaký čas dohadovali, načež hlas Oldřicha z Rožmberka z nitra brnění navrhl:
„Já bych se na to vykašlal, Blaník bych otevřel. Minimálně 1. června bych udělal den otevřených dveří, ať se můžou dovnitř podívat děti, jak to tu máme zařízený. Možná nějaký vstupný by se hodilo, aby lidi nemysleli, že to je nějaký předvolební tah. Uplácení bezplatným jízdným, to se už dělá běžně a na výsledku voleb to stejně není znát…“
„Mluvíš jak volební program, bratře,“ děl Bušek. „My potřebujeme ráznou akci. Lidi venku už ničemu nevěří.“
Do diskuse se definitivně vložil svatý Václav: „A věří aspoň tomu, že jim přijdeme na pomoc, až bude nejhůř?“
„No právě! Oni nevěří ani tomu!“
„Ani tomu?! No tak to je jasný – proč bychom je zachraňovali?“
Rozhlédl se po shluku rytířů. Všechno ztichlo v očekávání, i Krvavej Čepelka přestal umývat nádobí. Personál očekával tvrdé rozhodnutí.
„Chlapi, bratři, soudruzi,“ pravil pevným hlasem kníže Václav. „Když nám nevěří, tak…, tak si jdem prostě zase lehnout.“
Nakonec všichni usnuli hlubokým spánkem. Bohužel ve službě u dalekohledu usnul i rytíř Kalousek, který má mít službu celých dalších sto let.
Tož, přátelé, hledejme jiné spasitele.