Křesťanství i jiná náboženství hlásají dobro a lásku. Realita je však často plná konfliktů, dogmatismu a pokrytectví. Nebylo by proto snazší odhodit nedokonalé církve a jít cestou jednoho univerzálního, opravdu lásky-plného náboženství? Tato myšlenka se v dějinách pravidelně vrací, ale vždy se ukáže, že má své háčky .
Navštívil jsem poprvé Indii a taková cesta člověka promění. V indických městech vidíte na každém kroku mandir – hinduistickou svatyni, kde věřící především ráno i večer vykonávají púdžu, rituál uctívání božstva. Pozorujete třeba prodavače v malém krámku: každých patnáct minut se otočí k výklenku s Ganéšou, zapálí vonnou tyčinku a opakuje hluboké úklony.
Jeho náboženské zaujetí působí neuvěřitelně autenticky. A člověku při tom pohledu okamžitě relativizuje naučené poučky typu „je jen jeden Bůh, a to ten náš“.
Historie i současnost znají tisíce bohů a tisíce náboženství. Znají ale i úplně jiné cesty hledání smyslu než uctívání konkrétního božstva. Klasickým příkladem je buddhismus, který nabízí spásu bez uctívání boha, přinejmenším ve své původní podobě. Své k tomu umějí říct i esoterici, sekulárně meditující nebo stoupenci hnutí „spiritual but not religious“.
Zároveň však historie i dnešek znají nespočet konfliktů, násilí a zla páchaného ve jménu náboženství. Snad každá náboženská tradice přitom hlásá lásku a dobro, realita ale bývá odlišná.
Nebylo by proto skvělé, kdyby existovalo jedno univerzální náboženství lásky a dobra, které by se těmto neduhům vyhnulo? Nebylo by možné takové náboženství vydestilovat napříč všemi tradicemi a transformovat je do jedné společné cesty?
Takové lákavé úvahy se objevují znovu a znovu. Pro příklad jednoho konkrétního hledání můžeme zůstat v Indii – tentokrát nahlédneme do jedné mnohem menší a mladší náboženské cesty než je zde převládající hinduismus – do sikhismu.
Cesta k univerzální lásce podle Khojiho V sikhském chrámu můžete dostat do ruky knížku s názvem Božská láska – univerzální, věčné, živé, všezahrnující náboženství. Jejím autorem je Bauji Jaswant Singh Ji, známý jako Khoji (1903–1999).
Khoji se řídil heslem „láska ke všem, nenávist k nikomu“ a uvažoval právě o všelidské duchovní cestě. Píše o „Pandořině skříňce náboženství“, která plodí netoleranci, pýchu, bigotnost a konflikty. Tvrdí, že všichni lidé potřebují něco jiného: vnímat dar lásky a vnitřní božské světlo. K tomu máme podle něj vnitřní „třetí oko“ – intuici vlastní duše. Cesta k univerzálnímu náboženství tak vede skrze ponor do našich vlastních hlubin.
Odstupme od všech „kouzelných zrcadel náboženství“ – kterým je podle Khojiho třeba i pouhý počet následovníků – a začněme prostě pobývat v extázi božské lásky, která nám přes svou původní skrytost dostupná je. Budeme pak v srdci pravého a univerzálního náboženství, které nabídne dobro, soucit, laskavost, odpouštění a mír. A pokud takto nějaké náboženství nežije, pak to vlastně žádné náboženství není.
Khoji tvrdí, že pestrost a různost náboženství je vlastně ostuda. Je to pro něj znamení, že lidé hledají všechno možné, jen ne lásku – hlubinu božství. Všechny iluze (mája) je třeba odvrhnout a jít za jádrem. K tomu, aby se božská láska v srdci rozzářila, je však podle něj potřeba společenství věřících (sadh sangat) a osvícený průvodce – guru. Tuto cestu shrnuje do jediné výzvy: poddat se guruovi – a nic více není třeba.
Kdo se na této cestě vyhne svodům, jako je třeba „mělká teologie“, stane se ztělesněním lásky. Takový člověk pak – Khojiho slovy – „v lásce žije, v lásce se pohybuje, v lásce dýchá, spí, plave, nosí lásku, myslí lásku a mluví lásku“.
Nezní to lákavě? Nepotřebuje český katolík, unavený stereotypy lidové církve, přesně tohle? Ve chvíli, kdy ho drásá nevzdělaný farář a zpráv o sexuálním zneužívání v církvi neubývá? Není na čase dát vale oné katolické „máji“ plné pokrytectví, a učit se žít v čisté lásce?
Háček je v tom, že při bližším pohledu se ukazuje, že Khoji ve svých vizích sikhismus nezapře. Místo nadnáboženské cesty vlastně navrhuje nové konkrétní náboženství – se svým společenstvím, guruem i rituálem.
V Indii jsem byl překvapen intenzitou tzv. bhakti – oddané úcty k určitému osobnímu bohu. Hinduismus je velmi pestrý, jsou zde i různé jiné cesty, ale cesta bhakti (vyžadovaná Khojim i v jeho vysněném univerzálním sikhismu) je analogická křesťanství: oddaností našemu osobnímu bohu dosáhneme spásy. Je pravděpodobné, že pokud bych se narodil v Indii, uctíval bych dnes – podle okolností – Ganéšu nebo Kršnu.
Ona bhakti, osobní oddanost božstvu, není tedy jen to, co doporučuje hinduismus, sikhismus nebo Khoji, ale je i cestou křesťanství: křesťanem je ten, kdo je oddán Hospodinu/Kristu. Zatímco Khoji nabízí meditaci božího jména a vedení gurua, křesťanství vyznává, že skrze víru v Krista dostáváme Ducha a schopnost žít lásku v jeho síle. V Indii jde o mókšu (vysvobození z koloběhu znovuzrozování) a v křesťanství o vzkříšení, ale podobnost nechybí.
Khojimu i dalším hledačům univerzálního světa lásky je třeba položit jednu zásadní otázku: Kde je ono konkrétní „tělo“, na kterém se má tato láska žít tady a teď?
Křesťanství se nebojí poukázat na církev, přestože ta bývá zvnějšku vším možným, jen ne dějištěm univerzální lásky. Máme ale doopravdy něco lepšího?
Khoji ve své knize sní o dokonalosti. Vyhýbá se však otázce, zda je dokonalá láska v reálném lidském společenství vůbec možná. Křesťané jsou zvyklí na teologické „už ano, a ještě ne“. Sázku na nedokonalé „tělo“ církve přijímají i proto, že věří, že Bůh si pro realizaci své lásky na tomto světě už jedno konkrétní, nedokonalé lidské tělo vybral.