Na první pohled připomíná Mi-24 klasický bitevní vrtulník. Jenže za kokpitem ukrývá něco, co u západních protějšků běžné nebylo: kabinu pro výsadek. Sověti se pokusili spojit palebnou sílu bitevního stroje s možností přepravit osm vojáků. Právě tento kompromis vytvořil jeden z nejvýraznějších vrtulníků studené války.
Apache, Cobra nebo další známé bitevní vrtulníky vznikaly především jako nosiče zbraní určené k podpoře pozemních jednotek. Mi-24 šel jinou cestou. Měl nejen útočit, ale zároveň dopravit malý výsadek tam, kde byl potřeba.
Proto se pro něj někdy používá výraz „létající bojové vozidlo pěchoty“. Není to úplně přesná technická kategorie, ale myšlenku sovětské konstrukce vystihuje překvapivě dobře. Americké vojenské podklady ostatně Mi-24 popisovaly jako kombinaci bitevního vrtulníku a transportního stroje, který mohl přepravovat až osm vojáků.
A právě tady začíná příběh jeho největší přednosti i největšího kompromisu.
Sověti nechtěli kopii americké Cobry V šedesátých letech už bylo zřejmé, že vrtulník nemusí sloužit pouze k dopravě lidí a materiálu. Zkušenosti z tehdejších konfliktů ukazovaly, že ozbrojené vrtulníky mohou doprovázet pozemní jednotky, podporovat výsadky a působit proti obrněné technice.
Konstrukční kancelář Michaila Mila měla s velkými vrtulníky zkušenosti. Při vývoji nového stroje využila část technických řešení známých z transportního Mi-8, ale výsledkem nebyl jednoduše vyzbrojený transportér. Mi-24 dostal nové užší tělo, silnou pohonnou soustavu, krátká pomocná křídla a prostor pro vojáky.
Tisíce UFO nad Skandinávií vyšetřovala armáda. Lidé se v roce 1946 báli sovětských zkoušek V-2
Vývoj prototypů začal na konci šedesátých let a nový typ vstoupil do sovětské služby na počátku následující dekády. Pozdější Mi-24D pak přinesl charakteristickou stupňovitou příď s oddělenými pracovišti členů posádky, podle které si většina lidí typ vybaví dodnes.
Byla to odlišná filozofie než u amerického AH-1 Cobra. Sovětská konstrukce neměla být pouze létajícím nosičem zbraní. Měla se stát součástí rychlého mechanizovaného útoku.
Podobnou snahu vtělit určitou vojenskou doktrínu přímo do konstrukce stroje lze vidět i u sovětského BVP-1, které mělo přepravovat pěchotu v prostředí tehdejšího mechanizovaného boje . U Mi-24 se stejná myšlenka přesunula do vzduchu.
Osm vojáků za pilotem změnilo celý vrtulník Právě prostor pro výsadek odlišoval Mi-24 od většiny čistokrevných bitevních vrtulníků.
Za kabinou posádky byla nákladová část schopná pojmout až osm vojáků. Mi-24 tak mohl nejen doprovázet transportní vrtulníky a poskytovat jim palebnou podporu, ale teoreticky také sám vysadit menší skupinu. Americké armádní materiály uváděly pro Mi-24D/E/F právě kapacitu osmi cestujících.
Za tuto univerzálnost se ale platilo.
Transportní kabina znamenala větší a těžší trup. Mi-24 proto nemohl být stejně subtilní jako vrtulník navržený výhradně pro protitankovou roli. Dva výkonné turbohřídelové motory a pětilistý hlavní rotor musely rozhýbat stroj, jehož maximální vzletová hmotnost se u některých verzí pohybovala kolem dvanácti tun.
Mi-24 a starší Mi-8 vedle sebe dobře připomínají vývoj československého vrtulníkového letectva. Mi-24 přinesl od roku 1978 výrazně silnější prostředek přímé podpory pozemních vojsk. Vojenský historický ústav Neobvyklá jsou také krátká křídla po stranách trupu. Na první pohled vypadají jen jako držáky pro výzbroj. Při rychlém dopředném letu však vytvářejí část vztlaku a odlehčují hlavnímu rotoru. Starší americké technické materiály jim připisovaly při dopředném letu významný podíl na celkovém vztlaku.
Mi-24 se tím při vyšší rychlosti trochu vzdaluje představě klasického vrtulníku visícího na rotoru a přibližuje stroji, který chce především rychle letět vpřed.
Létající tank je dobrá přezdívka, ne technický popis S Mi-24 se často spojuje označení „létající tank“. Sovětští letci tak stroji skutečně přezdívali a další rozšířenou přezdívkou byl „Krokodýl“, spojovaný s tvarem a maskovacím zbarvením.
Přirovnání k tanku je ale potřeba brát s rezervou.
Mi-24 měl chráněný prostor posádky a konstrukce počítala se službou v prostředí, kde mohl být vystaven palbě ze země. To však samozřejmě neznamenalo, že by byl létajícím obrněncem v doslovném smyslu. Vrtulník je pořád závislý na rotoru, převodovce, motorech a dalších součástech, které nemohou být chráněny jako korba tanku.
Přezdívka spíše vystihovala roli. Mi-24 měl držet krok s mechanizovanými jednotkami, poskytovat jim palebnou podporu a v případě potřeby převézt menší výsadek.
Právě sovětská záliba v technice, která se obtížně zařazuje do jediné kategorie, není na Zbrojopisu novým tématem. Podobně zvláštní konstrukční logiku měl i obří ekranoplán známý jako Kaspické monstrum , který balancoval mezi vlastnostmi lodi a letadla.
U Mi-24 však kombinace dvou rolí nezůstala experimentem. Vrtulník se vyráběl ve velkých počtech a dostal se do výzbroje desítek zemí.
Přilba Brodie připomínala lavor. Široký lem chránil před střepinami shora
Československo dostalo Mi-24 už v roce 1978 Pro českého čtenáře má Mi-24 ještě jednu podstatnou kapitolu. Nebyl to totiž stroj, který bychom znali pouze z fotografií sovětského letectva.
Československé velení rozhodlo o zavedení Mi-24 do výzbroje ČSLA v roce 1978. Vybrána byla verze Mi-24D, vyráběná od poloviny sedmdesátých let. Podle studie Vojenského historického ústavu měl nový vrtulník výrazně zlepšit přímou podporu pozemních jednotek a možnosti boje proti obrněné technice.
Do té doby československé vojskové letectvo používalo mimo jiné Mi-1, Mi-4 a Mi-8. Starší Mi-1 a Mi-4 už na začátku sedmdesátých let přestávaly odpovídat požadavkům armády. Mi-24 proti nim představoval úplně jinou kategorii stroje.
A jeho česká stopa byla mimořádně dlouhá.
Po rozpadu Československa zůstalo podle materiálu VHÚ české armádě 21 vrtulníků Mi-24. Rodina Mi-24/35 pak v českém vojenském letectvu vydržela až do roku 2023. Armádní časopis A-report tehdy připomínal, že od zavedení typu do československého letectva uplynulo 45 let.
Pro několik generací československých a českých vojáků tak Mi-24 nebyl exotickou sovětskou technikou. Byl běžnou součástí domácího vojenského letectva.
V Afghánistánu se ukázala síla i hranice původní myšlenky Nejznámější bojovou kapitolou Mi-24 se stal Afghánistán v osmdesátých letech.
Vrtulníky tam poskytovaly palebnou podporu, doprovázely další stroje a působily v prostředí, kde pozemní dopravu komplikoval horský terén. Dobové americké analýzy označovaly Hind za jeden z charakteristických leteckých prostředků sovětského působení v Afghánistánu.
Právě tam ale byla dobře vidět i otázka, která Mi-24 provázela po celou kariéru: je lepší jeden stroj schopný dělat více věcí, nebo několik specializovaných typů?
Možnost převážet vojáky byla na papíře obrovská výhoda. V praxi ovšem bitevní vrtulník často létal s výzbrojí a palivem potřebnými pro bojovou úlohu. Každý další kilogram nákladu znamenal kompromis. Konstrukční vlastnost, která Mi-24 činila výjimečným, proto nemusela být při každém nasazení skutečně využita.
Krátká křídla Mi-24 nejsou jen držáky výzbroje. Při rychlém dopředném letu vytvářejí část vztlaku a odlehčují hlavnímu rotoru. Další vývoj bitevních vrtulníků se také vydal převážně cestou specializace. Sovětský Mi-28 už vznikl jako výrazně čistší bitevní konstrukce bez transportního prostoru pro pěchotu. Podobně americký AH-64 Apache není určen jako výsadkový transportér.
Mi-24 přesto ukázal, že původní sovětský nápad nebyl slepou uličkou. Spíše šlo o řešení navržené pro velmi konkrétní představu boje.
A v tom je Mi-24 zajímavější než samotný seznam jeho zbraní nebo rychlost. Jeho mohutný trup není jen otázkou vzhledu. Za kabinou posádky se skrývá odpověď na to, jak si Sovětský svaz na přelomu šedesátých a sedmdesátých let představoval vrtulníkovou válku.
Proto také „létající tank“ není úplně špatná přezdívka. Jen je dobré dodat, že konstruktéři se ve skutečnosti pokusili vytvořit něco ještě zvláštnějšího: létající bojové vozidlo pěchoty.
Zdroje fotografií
Czech_Air_Force_Mil_Mi-24V_35_Hind_(52221736618): Nick /Wikimedia CC BY 2.0Mi-24_Hind,_Mi-8_Hip,_Czech_Air_Force_Museum,_Prague-Kbely_Airbase_(29079030372): Wise/Wikimedia CC BY-SA 2.0Czech_Air_Force_Mil_Mi-24_Hind_reg._3361_at_Orland_Main_Air_Station: Cato Edvardsen/Wikimedia CC BY-SA 3.0