Americký námořní stíhací letoun F 14 Tomcat vznikl jako nekompromisní létající pevnost schopná sestřelovat sovětské bombardéry dříve, než odpálí své protilodní střely. Díky měnitelné geometrii křídel a radaru navádějícímu těžké rakety Phoenix na desítky kilometrů se stal ikonou studené války. Po jeho vyřazení však Pentagon nařídil radikální krok: všechny stroje nechat sešrotovat pod přísným dohledem drtičů.
Na konci šedesátých let čelilo americké námořnictvo noční můře v podobě masivních rojů sovětských nadzvukových střel s plochou dráhou letu, které měly v případě války poslat ke dnu celé svazy letadlových lodí. Původní projekt společného letounu F 111B zkrachoval na obrovské hmotnosti a námořnictvo muselo narychlo postavit specializovaný palubní stíhač nové generace. Oficiální sbírkový profil dochovaného exempláře a podrobnou technickou historii letounu nabízí Národní muzeum letectví a kosmonautiky Smithsonova institutu . Taktické specifikace a parametry palubních zbraňových systémů této stíhačky detailně eviduje také vojenský katalog výcvikového velitelství amerických ozbrojených sil . Výsledkem vývoje se stal kolos, který svou palebnou silou předčil vše, co do té doby létalo nad oceány.
Hrozba z hlubin a vzduchu: Proč námořnictvo potřebovalo raketovou baterii Vojenská doktrína Sovětského svazu spoléhala na asymetrický úder. Místo budování drahých letadlových lodí vyvinula Moskva dálkové bombardéry Tupolev nesoucí těžké protilodní střely s jadernými i konvenčními hlavicemi. Plánovači Pentagonu věděli, že pokud se sovětské stroje přiblíží na odpalovací vzdálenost, obranné rakety lodí útok nemusí zastavit. Americká flotila proto nutně potřebovala stíhačku schopnou hlídat prostor stovky kilometrů před svazem letadlové lodi. Musela umět dlouhé hodiny kroužit v úsporném režimu, bleskově zrychlit na dvojnásobek rychlosti zvuku a zničit několik cílů najednou na obrovskou vzdálenost. Konstruktéři z newyorské zbrojovky Grumman se chopili výzvy a vytvořili stroj, který spojil těžký radar, mohutné rakety a měnitelnou geometrii křídel.
General Dynamics F-111 Aardvark: První sériový letoun s měnitelnou geometrií křídel
Zázračný radar a střela Phoenix: Zásah na téměř dvě stě kilometrů Srdcem stíhačky se stal revoluční pulsní dopplerovský radar AWG devět spojený s těžkými raketami AIM 54 Phoenix. Tento systém dokázal sledovat dvacet čtyři vzdušných cílů současně a na šest z nich navádět střely najednou. Samotná raketa Phoenix vážila téměř půl tuny, dosahovala rychlosti přes Mach pět a měla dosah blížící se dvěma stům kilometrům. Žádný jiný tehdejší stíhací letoun na světě nedisponoval takovou dálkovou ničivou silou. Dvoučlenná posádka měla přesně rozdělené role. Zatímco pilot v přední části kabiny řídil letoun a sledoval vzdušný prostor kolem, operátor zbraňových systémů na zadním sedadle obsluhoval obrazovky radaru a koordinoval dálkový boj.
Palubní stíhací letoun F 14 Tomcat startuje z parního katapultu na letadlové lodi. Křídla měnící tvar: Počítačem řízená aerodynamika bez zásahu pilota Jedním z nejvýraznějších konstrukčních prvků letounu byla měnitelná geometrie nosných ploch. Při pomalém přiblížení na přistání na palubu letadlové lodi se křídla rozevřela na úhel dvacet stupňů, což poskytovalo maximální vztlak a stabilní ovládání při nízké rychlosti. Při nadzvukovém sprintu se naopak přitáhla k trupu na úhel šedesát osm stupňů a vytvořila kompaktní šíp pro minimální odpor vzduchu. Při parkování ve stísněných hangárech letadlových lodí bylo možné křídla složit až na sedmdesát pět stupňů, kdy překrývala vodorovné ocasní plochy. Převratnou novinkou byl centrální palubní digitální počítač, který polohu křídel nastavoval zcela automaticky podle rychlosti a výšky letu. Pilot se nemusel o geometrii vůbec starat a mohl se plně soustředit na manévrování.
Sověti stíhali Blackbird marně. Severský stroj s unikátním radarem ho drze zaměřil v čelním kurzu
Past jménem TF30: Když motory zhasínaly při manévrech Ačkoliv byl drak letounu a radar na špičkové úrovni, první verze stíhačky trpěla obrovskou konstrukční slabinou. Tou byly pohonné jednotky TF třicet převzaté z pozemního bombardéru. Tyto motory nebyly stavěny pro prudké manévry v soubojích na krátkou vzdálenost. Při vysokých úhlech náběhu docházelo k přerušení toku vzduchu do kompresoru a motor bleskově zhasnul. Pokud selhal pouze jeden z široce rozkročených motorů, nesymetrický tah roztočil těžký letoun do ploché vývrtky, ze které se piloti téměř nedokázali zachránit. Teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let dostaly modernizované verze B a D výkonné motory General Electric F sto deset, které z Tomcata udělaly skutečného dravce.
Hlídkový letoun F 14A Tomcat v letové konfiguraci s plně roztaženými křídly. Perský šach a záhada íránských kocourů Jediným zahraničním odběratelem této drahé námořní techniky se stal Írán. V sedmdesátých letech tehdejší proamerický vládce šáh Mohammad Rezá Pahlaví zakoupil osmdesát letounů a stovky raket Phoenix, aby zabezpečil vzdušný prostor proti přeletům sovětských průzkumných letadel. Když v roce devatenáct set sedmdesát devět proběhla islámská revoluce a k moci se dostal radikální režim ajatolláhů, ocitly se špičkové americké stíhačky v rukou nového nepřítele Washingtonu. Během krvavé války s Irákem v osmdesátých letech íránští piloti s Tomcaty úspěšně sestřelili desítky nepřátelských letadel. Írán dokázal stroje udržet v provozu neuvěřitelná desetiletí pomocí domácí výroby náhradních dílů a tajných nákupů na černém trhu.
Stíhačka tak tajná, že ji USA odmítly prodat i za miliardy. F-22 Raptor dodnes budí respekt
Smrt v drtičce: Proč Pentagon vyřazené stroje sešrotoval Americké námořnictvo rozloučilo se slavnými Tomcaty v září dva tisíce šest, kdy je plně nahradily modernější a provozně levnější víceúčelové stíhačky Super Hornet. Údržba složitého hydraulického systému měnitelné geometrie a starých trupů totiž vyžadovala až padesát hodin práce na jedinou hodinu letu. Běžně putují vyřazená americká vojenská letadla na slavný pouštní hřbitov v Arizoně, kde slouží jako zdroj náhradních dílů. V případě Tomcata však Pentagon vydal bezprecedentní rozkaz. Z obavy, aby se součástky přes nastrčené překupníky nedostaly do Íránu, musely být všechny vyřazené stroje do posledního kusu rozřezány a rozdrceny v průmyslových lisech. Kromě několika desítek exponátů v přísně hlídaných muzeích tak fyzicky zanikla celá flotila stroje, jehož technologická síla děsila protivníky i dlouho po skončení studené války.
Zdroje fotografií
Odpal řízené střely AIM 54 Phoenix ze stíhačky F 14 Tomcat: U.S. Navy / Wikimedia volné díloKatapultový start stíhacího letounu F 14 Tomcat z letadlové lodi: Peter J. Revelo / U.S. Navy / Wikimedia volné díloPalubní stíhač F 14A Tomcat s roztaženou geometrií křídel: U.S. Navy / Wikimedia volné dílo