Pokud je něco proti hodnotám křesťanství, tak je to vzbuzování paušální nenávisti vůči nějaké skupině osob, tvrdí předsedkyně poslaneckého klubu Pirátů Olga Richterová. V rozhovoru pro náš magazín mluví o své cestě k víře, vysvětluje, jaký význam pro ni má sekulární stát a proč je v opoziční kritice třeba rozlišovat činy a člověka.
Ráda bych navázala na vaši účast v debatě o křesťanství a politice, která proběhla na festivalu United. Můžete nám přiblížit, jaká byla vaše cesta k víře? Nejsem původem z věřící rodiny. Když mi bylo 11 let, začali jsme přemýšlet, že bych šla na osmileté gymnázium. Rozhodli jsme se, že půjdu na internát k řádovým sestrám salesiánkám, který úzce spolupracoval s Biskupským gymnáziem Bohuslava Balbína v Hradci Králové. Je potřeba říct, že to byl rok 1996 – vládla ještě spousta porevolučního nadšení, radosti ze svobody a radosti z toho dělit se o opravdu živou víru, kterou tam řada těch žen, co se o nás staraly, měla. V 11 letech jsem se ocitla od pondělí do pátku na internátu. Začala jsem se seznamovat s tím, jak vůbec vypadá modlitba. To byl pro mě předtím čistě abstraktní pojem.
Velmi povedený byl předmět religionistika, Byl vyučován formou, která respektovala, že se ho účastnili jak ti, co nechodili do kostela, tak ti, kteří ano. Velmi komplexně jsme se učili o různých náboženstvích a o tom, co to je vztah k Bohu, jaký je přesah z etiky do spirituality a podobně. Byl to skvělý úvod do toho, že jsme jako lidé duchovní bytosti, nejenom maso a kosti. Otvíralo to dveře způsobem, který mě oslovil.
Součástí hodin byla hudba a zpívali jsme, to mě moc bavilo. Nicméně si dobře pamatuji, že u některých písniček jsem se už tehdy ptala vyučujícího, jestli na něj nejsou moc budovatelské, jestli nezní příliš jednoduše. Říkám to proto, že když je pro člověka nějaké prostředí a vyjádření nové, kouká na to bez brýlí stylu „takhle se to dělalo vždycky“.
Dnes jste členkou Českobratrské církve evangelické. Co vás dovedlo právě tam? Zpětně si vybavuji, že se mi zdálo důležité najít cestu k tomu zdroji posílení a smyslu v životě, ale stejně tak mi přišlo důležité nepřijímat vše automaticky. Postupně mi čím dál tím víc připadala nefér role řadových sester na internátu. Všechno připravily, o všechno se postaraly, ale při mši neměly žádnou aktivní roli. Mně jako člověku, který hodně věří v rovnost lidských bytostí, se zdálo nedůstojné, jaká role je ženě obecně přisuzována. Po čtyřech letech jsem se i s tátou rozhodla pro křestní přípravu v Českobratrské církvi evangelické, jejíž členkou jsem dodnes.
Co pro vás osobně znamená církev jako váš konkrétní sbor a církev jako instituce? Církev je pro mě jednoznačně lidským výtvorem se všemi nedokonalostmi, které k lidským institucím patří. Přesto považuji existence společenství za nesmírně důležitou. Jsem přesvědčená, že navazování na duchovní tradice v církvích nás účinně chrání před kultem osobnosti. Musíme však pečlivě dbát na to, abychom nezaměňovali církev s vírou samotnou.
Byla pro vás víra při vstupu do politiky spíše motorem, nebo naopak překážkou? Varovalo vás před vstupem do politiky vaše okolí? Propojení obou principů tvoří symbiózu. V naší evangelické církvi máme takové uspořádání, že si volíme staršovstvo sboru. Staršovstvo pak rozhoduje o tom, co a jak funguje, a stejně tak si volíme faráře nebo farářku. Tento proces výběru je demokratický a znamená, že si společenství řeší své vnitřní fungování.
Zdroj: Barbara Rzymanová Mně to určitě ukázalo směr. Když to takhle může fungovat ve společenství věřících, stejně si vybíráme své volené zástupce na obci nebo na úrovni státu.
Když mi bylo nějakých 20 let, dostala se do nejaktivnějších kruhů tehdejší evangelické mládeže, pomáhala jsem s vydáváním magazínu, dělala jsem rozhovory, psala recenze na knížky a filmy. Pořádali jsme v Praze setkání pro vysokoškoláky z různých koutů republiky. Přes to všechno jsem se dostala do lídrovského kurzu, který systematicky rozvíjel řadu dovedností a porozumění tomu, co znamená odpovědnost za své talenty a obdarování. Není možné čekat, až vám někdo řekne, co přesně máte dělat, ale je potřeba přemýšlet o své vlastní odpovědnosti.
A to vás vedlo k angažovanosti v politice? Nejdříve mě to vedlo k tomu, že jsem byla velmi aktivní v mezinárodním ekumenickém dialogu. Byla jsem spoluorganizátorkou řady aktivit na úrovni celé Evropy, kterých se účastnili zástupci různých křesťanských denominací z různých zemí, Židé i muslimové. Bylo to na platformě Evropské unie, zaměřené na mezináboženské porozumění a dialog.
V tom jsem byla aktivní dva roky, ale pak jsem si uvědomila, že mě to táhne k angažovanosti tam, kde jsem doma, v místní komunitě. Po několika akčních letech jsem se rozhodla, že je načase věnovat se Vršovicím, kde jsme se s manželem usadili.
Proč právě pirátská strana? Těch důvodů je několik. Jeden byl komunální. Byli jsme skupina aktivních občanů, chodili jsme na jednání zastupitelstva a řešili jsme rozpočet zhruba 2 miliardy ročně z rozprodeje obecních bytů, kde byl hrozně malý dohled nad tím, co se s těmi obrovskými penězi děje. Podařilo se mi zastavit některé neprůhledné zakázky. Tehdy probíhala i kauza Key Investments – jen na naší jedné městské části se ztratilo asi 230 milionů korun, aniž by za to byl kdo spravedlivě stíhán. Do politiky jsem vstupovala v reakci na to, jak strašně se kradlo a že to žádná z tehdejších stran nedokázala řešit ani důrazně reagovat.
Jako aktivní občané jsme viděli, že k informacím se dostáváme přes zákon o svobodném přístupu k informacím, a ten pořád někdo chtěl osekat. Byli to právě Piráti, kteří ho hájili. K know-how o tom, jak se kradlo na IT zakázkách, jsem potřebovala profi pomoc, kterou mi dali oni. Jedním ze zakládajících členů byl i můj bratr.
Kdyby mě nepřesvědčilo fungování tehdejšího týmu, neměla bych důvod do strany vstupovat. Ale jasně jsem viděla, že šlo o praktické řešení problémů naší republiky a že je to parta lidí, která vyrostla z autentické potřeby, aby peníze šly správným směrem. Původně jsme byli strana zabývající se internetovou svobodou, ale aktuálně jsou naše ekonomické politiky středové, náš pohled na svět liberální a kulturou strany je respekt k různosti.
S tím souvisí i oddělení víry od politiky a sekulární stát. Je víra něco, co můžete probírat i se stranickými kolegy? Řešíme respekt k různosti a to, abychom zůstali důsledně a férově státem, který odděluje to, co je osobní, od toho, kde jsou potřeba společná pravidla. To, že většina z nás žije velmi konzervativním způsobem života, neznamená, že neusilujeme o to, aby každý, pokud neubližuje ostatním, mohl žít tak, jak si přeje. Každý máme určité názory ovlivněné tím, čemu věříme.
Ale například u financování školství se shodneme, že stát nemůže přistupovat k platbám pro školy výrazně odlišně podle toho, zda je zřídila obec, církev nebo jiný soukromý zřizovatel. To by byla diskriminace, která je podle nás nepřípustná. Rodiče by měli mít šanci si vybrat, na jaký typ školy má jejich dítě chodit.
Stejně tak u dospívajících a mladých lidí je důležité, aby věděli, že nebudou občany druhé kategorie, pokud patří k sexuální menšině. Chceme, abychom v zákonech měli rovná práva a rovné povinnosti pro všechny daňové poplatníky.
Lze tedy podle vás respekt k různosti označit za křesťanskou hodnotu? Určitě. Přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“ vyžaduje vyváženost – přijmout sám sebe v plnosti všeho dobrého i špatného a stejně tak přijmout ostatní. Přistupovat k druhým s láskou a porozuměním je vysoce křesťanská hodnota. Když člověk poslouchá, co prožívají dospívající LGBTQ+ mladí lidé, narovnání jednoho zákona, které nikoho nic nestojí, je to nejmenší, co můžeme udělat.
Jak si vysvětlujete, že ve spoustě lidí, kteří se považují za věřící, to naopak vzbuzuje hněv nebo strach? Proč jsou naše pohledy tak rozdílné, když vycházíme ze stejného základu? Často je za tím neznalost. Mám štěstí, že jeden z nejlepších přátel mých rodičů je gay, nikdy se tím netajil a od malička k nám jezdil na návštěvy. Vždycky jsem brala otevřenost ohledně toho, jak to člověk v životě má, za normální věc. Spousta předsudků vyplývá z toho, že v některých rodinách takoví přátelé nejsou a chybí žitý vzor.
Vedle neznalosti tam hraje roli i obava přiznat si, že by člověk sám mohl být příslušníkem menšiny nebo mít sexualitu na nějaké škále. Dá se to pojmenovat i jako tabu kolem sexu obecně. Součástí Bible je dost pasáží, které zdůrazňují, že tělesnost a sexualita patří k dobrým darům života.
V pozadí hněvu a odmítání bývá strach, nepřijetí sebe samého a někdy i to, že někdo druhým tichounce závidí svobodu, kterou si sám nedovolí. Přitom u konsenzuálních dospělých vztahů s odpovědností je to Pánu Bohu úplně jedno, dal nám sexualitu jako dar.
Zdroj: Barbara Rzymanová V té debatě hraje velkou roli Bible, kterou se lidé často zaštiťují. Čím je pro vás osobně? Bible se dá použít jako klacek. Najdete tam spoustu bizarních vět, které můžete vzít a mlátit jimi lidi po hlavě. Proto je důležité vykládat smysl příběhů, ustanovení a ukazovat na záměr a poselství celku.
Sama nejsem teoložka, proto se odkazuji na studie vyučujících z Evangelické teologické fakulty, kteří pasáže týkající se homosexuality rozebírají do detailu a zasazují do historického kontextu. Nechci Bibli používat jako klacek, chci ji používat tak, aby svědčila o živé a láskyplné víře v dnešním životě.
Kde leží hranice mezi obhajobou vlastního přesvědčení a respektem k sekulárnímu státu, aby lidé neměli pocit, že jim někdo omezuje práva a svobody? Hranice je v tom, že řešíme, kde na sebe naše práva a svobody vzájemně narážejí. K tomu potřebujeme politiku a společenskou dohodu v zákonech. Příkladem je rovné manželství – nikoho nenutí, aby vstupoval do manželství, když nechce, ale dává tu možnost těm, kteří si to přejí. Nikoho neomezuje. Největším argumentem pro to je, že v pozadí odporu bývá strach. Ale pokud je v každém z nás Boží odraz, všechny láskyplné a odpovědné vztahy musí být stejně hodnotné.
Jste vystudovaná lingvistka a překladatelka. Jak vnímáte roli jazyka v politice? A máte pocit, že se jazyk v politice za poslední dobu nějak proměnil? Jazyk se mění neustále, to je jeho podstata. Pro fungování v politice je pro mě ještě důležitější, že jsem současně vystudovaná překladatelka. Když se podíváte na to, jak rozdílné společenské skupiny máme a jak rozdílné vzdělání a pohledy lidé mají, schopnost překládat z jednoho světa do druhého je v politice obrovsky potřeba. Přála bych si, abychom dokázali udržet otevřenost k tomu, že spousta obav je reálných, ale dají se překonat skutečnou vzájemnou komunikací.
Lidé často místo dialogu vnímají útoky jedné strany na druhou. Kde vidíte rozdíl mezi užitečnou konstruktivní kritikou opozice a neustálým zdůrazňováním chyb místo návrhu lepšího řešení? Hnutí ANO se snaží vytvořit dojem, že opozice jen kritizuje. Zlobí se, když řeknu „tady vám prošel zákon i našimi hlasy, protože jste ho dobře prodiskutovali a připravili“. Například minule šlo například o úvěry a ochranu spotřebitele před dluhovými pastmi. Shoda prošla téměř bez povšimnutí.
Když se ale vládnoucí většina rozhodne prosadit změnu stavebního zákona úplně na sílu, vynechají experty a nepřistoupí na kompromis, nemohou se divit, že zaznívá věcná a odborná kritika. Jestli je něco fakt blbě a škoda, tak to, že vláda na kompromisní řešení někde uprostřed nechce přistoupit častěji.
Dnes značná část debaty probíhá na sociálních sítích. Algoritmy podporují sdělení, která jsou polarizační a vzbuzují hněv a emoce. Někteří politici se také vyhýbají chození do médií s odůvodněním, že vše řeknou svým posluchačům sami přes sítě. Jak tedy komunikovat na sociálních sítích eticky, aby obsah nestál jen na hněvu a zkratce? Velmi důsledně se snažím neříkat věci, co nejsou pravda. Někdy jsem ale naštvaná – například když chtějí rušit dánský styl reformy podpory v nezaměstnanosti, který jsme zavedli a pro který hnutí ANO dříve samo hlasovalo. Je to způsob, který vede k vyšším mzdám a lepšímu uplatnění na trhu práce. Zrušení kvůli krátkodobému zisku několika miliard do rozpočtu poškozuje budoucí příjmy státu i občanů. Nazvala jsem to politickým zločinem a za tím si stojím, protože je to krátkozraké ignorování ekonomických zákonitostí.
Setkávám se s důrazy, že jako křesťané musíme milovat i protistranu a nemáme na sebe útočit. V čem vidíte rozdíl mezi kritikou a útokem? Důležité je rozlišovat činy a člověka. Když někdo předloží škrtnutí toho, pro co sám hlasoval, kritizuji čistě ty činy a politická rozhodnutí, která snižují příjmy pro školství a zdravotnictví. Není v tom nic osobního.
Něco jiného je osobní degradace nebo nálepkování, to ukazuje chybějící argumenty. Ale když je opodstatněné a doložitelné říct věcnou pravdu – například o konkrétním špatném hospodaření či manažerských pochybeních z minulosti – tak je namístě to pojmenovat, protože podobný přístup může dovést ke krachu i stát.
Ve veřejném prostoru se často probírají excesy a kontroverzní výroky představitelů vládních stran. Občas to z jejich strany působí jako záměrné volání po pozornosti za účelem zakrytí reálných problémů. V čem rozlišujete, na co je důležité reagovat a co je lepší ignorovat? Je to těžké, protože pozornost je ta nejcennější komodita. Nechci, abychom jako společnost věnovali tolik pozornosti nenávisti, kterou šíří některé strany. Pokud je něco proti hodnotám křesťanství, které jsou v příběhu o milosrdném Samaritánovi, tak je to vzbuzování apriorní paušální nenávisti vůči nějaké skupině osob. A hrozně mě štve, že to některým lidem tak snadno prochází, i když to pak vede ke konkrétním útokům na konkrétní lidi.
Sama pravidelně čelíte osobním útokům jak na sítích, tak osobně. Co vám dává motivaci tuto práci nevzdat a jaká je vaše naděje do budoucna? Věřím, že politika je veřejná služba, která má smysl. Hluboko uvnitř si přeji, aby mé děti, až vyrostou, neměly potřebu se odstěhovat, ale mohly žít v příjemné, soudržné a fungující společnosti. A to chce dobrá ekonomická a hospodářská rozhodnutí dneska. Když se podívám na to, co vyhovuje autoritářským režimům, třeba nestavět obnovitelné zdroje energie, i když to dělá zbytek světa včetně sousedních zemí. Tak si říkám, jak v té komunikaci slušně a důrazně upozornit na to, k čemu některé očerňovací kampaně slouží, komu slouží a že přece země našeho typu není ostrov.
Můžeme fungovat jenom jako součást silné a jednotné Evropy. Právě to tvoří základ fungování společnosti, stejně jako naše vzájemné chování a kvalita vzdělávacího systému. Energie z různých zdrojů znamenají větší odolnost a menší rizika. A dneska jsme v situaci, že nás sousední Polsko v energetice předehnalo o desítky let jenom proto, že se rozhodlo vzít vážně hrozbu ze strany současného Ruska.
Vidíte i vy Rusko jako největší hrozbu pro Českou republiku? Je to největší bezprostřední hrozba. Sabotáže napříč Evropou i u nás ve Vrběticích vedou k úmrtím civilistů. Kdyby Ukrajina padla, jsme podle slov představitelů ruského režimu na řadě my. Navíc dnešní Putinův režim zcela ochočil pravoslavnou církev jako propagandistický nástroj, což je popřením hodnot lidské důstojnosti.
Možná, že když lidé vidí situaci v Rusku, Spojených státech a populisty, kteří se zaštiťují Biblí, snadno získají dojem, že o tom je křesťanství. Co vám pomáhá zůstat ve víře či v církvi, když se s tímto proudem neztotožňujete? Považuji za důležité ukazovat, že křesťanství může vypadat úplně jinak. Třeba jako náležitost ke komunitě a společenství lidí, kteří se vzájemně posilují v prožívání duchovního rozměru života a zároveň se snaží dělat něco dobrého pro společnost.
Máte nějaké konkrétní nástroje psychohygieny? Jsem hluboce přesvědčená, že politika je veřejná služba, která má smysl, a dobré životy jsou možné jenom v dobře fungující společnosti. Výsledek ale nezáleží jen na nás. Dále využívám systemické koučování k reflexi vlastního postoje, věnuji čas modlitbě, psaní deníku a pravidelnému pohybu v přírodě, který na mě působí velmi terapeuticky. Z přírody jsme všichni vzešli a potřebujeme si to pravidelně připomínat.
Co byste vzkázala svému mladšímu já před vstupem do politiky? Na to se mě ještě nikdo nezeptal. I když je to těžké, má to smysl. Člověk ví, proč to dělá.
