Zkušený divadelník a filmový režisér Martin McDonagh má na svém kontě sice jenom pět snímků, i přesto si ale dokázal poměrně jasně vybudovat svou typickou filmařskou image, díky níž každý divák ví, co může od jeho oceňovaných počinů čekat. Ze své tradiční tvůrčí cesty plné drsných zabijáků, cynických hlášek a takřka coenovské atmosféry neuhýbá ani v očekávané novince Divoký kůň Devítka (Wild Horse Nine). I když se nejedná o žádný svěží tvůrčí vítr, bude to i tentokrát vadit jen málokomu.
Hlavními hrdiny jsou tentokrát dva agenti CIA, Lee (Sam Rockwell) a jeho stárnoucí kolega Chris (John Malkovich). Jsou 70. léta a věrní parťáci aktuálně pracují na státním převratu v Chile, od něhož si jedou na týden odfrknout na Velikonoční ostrovy. Zdánlivě idylická cesta jim ale přinese řadu problémů. Na Chrisovi se totiž začíná podepisovat stáří i vážný zdravotní stav, kvůli němuž trpí ztrátou paměti a říká před civilisty věci, které by úplně říkat neměl. Jejich nadřízený MJ (Steve Buscemi) už má jeho chování dost, a tak Leeovi přikáže, aby se svého kamaráda zbavil. Výlet mezi „velké hlavy“ proto prověří jejich přátelství a důvěru ještě víc, než očekávali.
Jestli vám nástřel příběhu trochu něco připomíná, nemýlíte se. Divoký kůň Devítka by se dal opravdu popsat jako „Bruggy na Velikonočním ostrově“. McDonagh zde výrazně opisuje příběhové schéma své kultovní režijní prvotiny a přináší znovu na plátno prověřené prvky. Znovu tu tak máme dvojici zabijáků, i když tentokrát ve vládních službách, která se vydává na odlehlé místo, kde se jeden z dua stává nepohodlným a ten druhý stojí před vážným rozhodnutím. Jen tentokrát je tím ukecanějším a problémovějším místo Colina Farrella John Malkovich a tím ustaranějším Rockwell, na něhož řve také po telefonu naštvaný boss, v tomto případě s tváří Buscemiho.
McDonagh se znovu zabývá mimo jiné tématy přátelství, důvěry, paranoie a vyrovnávání se s temnou minulostí. Jen tentokrát zabaluje osvědčený koncept do exotičtější a sedmdesátkové patiny, která dodává společně s hlavní linkou i politickým děním v Chile snímku ještě hořkosladkou a mnohem melancholičtější atmosféru. Otázka ohledně viny či blížícího se konce je tak v tomto případě ještě mnohem tíživější než v případě minulých McDonaghových kousků. I přesto je z hlediska příběhu a jednotlivých dějových odboček Divoký kůň Devítka značně předvídatelný, i když si režisér samozřejmě nechává nějaké trumfy v záloze.
Devítka by se dala opravdu nazvat kompilátem McDonaghových největších hitů a jde o výtečně odsýpající kombinaci všeho, co renomovanému tvůrci fungovalo V Bruggách, Vílách z Inisherinu a Třech billboardech kousek za Ebbingem. Dá se mu tedy tentokrát vytknout, že už nijak neexperimentuje a sází na prověřenou jistotu. Jenže může se na něj člověk zlobit, když mu to stále jde tak bravurně od ruky?

I jeho novinka je totiž nádhernou ukázkou excelentní scenáristiky, v níž je každá bravurní výměna mezi ústřední dvojicí vypiplaná do dokonalosti, do výtečné pointy, či je parádně doťuknuta v následujících minutách. McDonagh chytře rozhazuje během stopáže jednotlivé motivy či running joky, aby je k závěru snímku dokázal mistrovsky vytěžit, a zároveň opět skvěle vyniká ve svém plynulém a přirozeném přelévání mezi černohumornými, a tentokrát až cynickými momenty, a dramatičtější stránkou, v níž se podíváme ústředním postavám hlouběji pod kůži. Některé hlášky a slovní výměny patří do zlatého fondu slavného režiséra, který při práci s vyprávěním a dialogy opět nezapře své divadelní kořeny.
Znovu se navíc dokázal obklopit excelentním obsazením, jemuž kraluje John Malkovich v jedné ze svých životních rolí. Herecká legenda je po delší době ve svém živlu a našla dokonalou hranici mezi cynickým hláškujícím hrdinou a zlomeným člověkem, jenž přemýšlí o svých činech a jeho minulost i přítomnost ho začínají dohánět. Malkovich dokáže být vtipný i nečekaně křehký a civilní. Pokud existuje v Hollywoodu ještě nějaká spravedlnost, tak si pro toho Oscara prostě musí dojít. Sam Rockwell byl pak pro roli jeho parťáka sázkou na jistotu a v roli, která je mu takřka napsaná na míru, je jako doma. A potěší, že i Steve Buscemi se po delší době dočkal výživnějšího hereckého partu.
Martin McDonagh se tak sice trochu zacyklil ve svých tradičních příběhových a tematických vzorcích a rozhodně s nimi neexperimentuje tak jako ve Vílách z Inisherinu, pořád ale servíruje vysokou školu scenáristiky, dva brilantní herecké koncerty i kupu parádně vypointovaných scén. Jeho tradiční koncept je navíc tentokrát ozvláštněn atraktivními lokacemi Velikonočních ostrovů, skvělým retro vizuálem a zase mírně odlišnou atmosférou. Zkrátka jestli má renomovaný tvůrce tendence se opakovat, tak v tomto provedení nám to rozhodně nevadí.
Podívejte se na žebříček dosud nejlepších filmů tohoto roku podle databáze Kinoboxu.