Podzim roku 1989 byl pro komunistické režimy ve střední a východní Evropě obdobím stále sílícího tlaku. Východní Němci hledali cesty, jak opustit zemi, v níž nemohli svobodně cestovat ani rozhodovat o vlastní budoucnosti. Jednou z prvních možností bylo Maďarsko, které začalo postupně uvolňovat hranici s Rakouskem. Když se však tato cesta komplikovala, pozornost se obrátila také k Československu.
To mělo s NDR dohodu o volném cestování přes společnou hranici. Uprchlíci tak zpočátku mohli přes Československo pokračovat do Maďarska a následně na Západ. Poté, co československé úřady začaly jejich průchod omezovat, se stále více lidí obracelo přímo na západoněmecké velvyslanectví v Praze.
Praha jako útočiště pro tisíce uprchlíků V zahradě Lobkovického paláce, kde sídlila ambasáda Spolkové republiky Německo, se postupně shromažďovaly tisíce východoněmeckých občanů. Čekali na možnost odcestovat do západního Německa, často v náročných a provizorních podmínkách.
Budova ambasády SRN, přes níž se dostalo na Západ na 15 000 východních Němců. Situace vyvrcholila na konci září 1989. Dne 30. září vystoupil na balkoně velvyslanectví tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a oznámil uprchlíkům, že jim bude umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Jeho projev přerušil jásot tisíců lidí.
Následující den umožnilo velvyslanectví vstup dalším stovkám východních Němců. Podle historických údajů se přes pražskou ambasádu nakonec dostalo na Západ přibližně 15 tisíc lidí.
Státní bezpečnost sledovala tlak na hranicích Dokumenty zveřejněné Ústavem pro studium totalitních režimů ukazují, jak se na podzim 1989 zvyšoval počet pokusů občanů NDR o překročení československých hranic. Například 1. října se dvěma mužům podařilo uprchnout přes hranici v prostoru Trojmezí, a to i přes varovné výstřely pohraničníků. O dva dny později utekl další muž při kontrole ve vlaku na Děčínsku. Předtím se pokusil příslušníky hlídky podplatit a jednomu z nich odcizil pistoli.
Vedení NDR následně 3. října omezilo výjezdy svých občanů do Československa. „Státní bezpečnost konstatovala, že „tlak je veden v podstatě po celé státní hranici“. Německá strana „v dopoledních hodinách zatarasila komunikace.“ Kritická situace se postupně uklidňovala a podle hlášení docházelo k „podstatnému snížení tlaku narušitelů“, což bylo spojené s tím, že uprchlíci hledali nové cesty,“ uvedl Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Po opětovném zrušení vízové povinnosti 1. listopadu začali východní Němci cestu přes Československo znovu ve velkém využívat. Podle údajů ÚSTR jich různými způsoby uprchlo přes československé území do západního Německa přibližně 42 tisíc.
Cesta k uvolnění Masový odchod občanů NDR představoval pro východoněmecký režim stále vážnější problém. Země se potýkala nejen s politickou nespokojeností, ale také s ekonomickými obtížemi a sílícím protestním hnutím.
V říjnu odstoupil dlouholetý vůdce NDR Erich Honecker. Jeho nástupce Egon Krenz se pokoušel situaci uklidnit příslibem reforem, nespokojenost obyvatel ale pokračovala.
Krátce po pádu zdi došlo ke zrušení celé hranice mezi východním a západním Německem. Rozhodující okamžik přišel 9. listopadu 1989. Na tiskové konferenci východoněmecký představitel Günter Schabowski oznámil nová pravidla cestování, která měla občanům umožnit vycestovat do zahraničí. Na otázku, kdy začnou platit, odpověděl, že podle jeho informací okamžitě, bez prodlení.
Informace se rychle rozšířila mezi obyvateli východního Berlína. Tisíce lidí zamířily k hraničním přechodům a požadovaly otevření hranice. Pohraničníci neměli jasné pokyny, jak reagovat, a pod rostoucím tlakem nakonec začali pouštět lidi na druhou stranu.
Berlínská zeď, která od roku 1961 symbolizovala rozdělení Evropy, přestala plnit svou dosavadní funkci. Její pád se stal jedním z nejvýraznějších okamžiků konce studené války a otevřel cestu ke sjednocení Německa, které se uskutečnilo v říjnu 1990.