Šest dnů placeného volna za rok, přičemž neděle uvnitř dovolené z přídělu také ubírala. Takový základ stanovil československý zákon z roku 1925 zaměstnancům, na které se vztahoval. Delší služba přinášela další dny, k dnešním čtyřem týdnům však bylo pořád daleko.
Prvorepubliková dovolená neměla jeden společný kalendář pro celou zemi. Záleželo na povolání, délce zaměstnání i dalších podmínkách. A samotné číslo šest může dnešního čtenáře svést: neznamenalo automaticky šest pracovních dnů volna, ke kterým si připočte soboty a neděle.
Za rok práce šest dnů, po patnácti letech osm Zákon č. 67/1925 pocházel z 3. dubna a účinnosti nabyl 1. května 1925. Trvalým zaměstnancům přiznával placenou dovolenou po roce nepřetržitého zaměstnání v témže podniku nebo u stejného zaměstnavatele. Vedlejší a příležitostná práce do tohoto pravidla nespadala.
https://www.retroradar.cz/telesne-tresty-skola-zakaz-1870/
Za věrnost podniku přibývaly dny pomalu. Při nepřetržitém zaměstnání delším než deset let se výměra zvedala na sedm dnů, po patnácti letech na osm. Rozdíl mezi základním nárokem a patnáctiletou službou tedy dělal dva dny za rok.
Placené volno přitom mělo konkrétní obsah. Zaměstnavatel vyplácel náhradu odvozenou od průměrného výdělku za poslední čtyři týdny, s pravidly a výjimkami stanovenými zákonem. Podrobnosti zachycuje i dobový sněmovní tisk . Zákonný nárok tak umožňoval odpočívat bez úplného výpadku mzdy.
Základní nárok podle zákona z roku 1925 vznikal po roce nepřetržitého zaměstnání u stejného podniku či zaměstnavatele. Muzejní píchačky firmy The Cincinnati Time Recorder Co. z doby kolem roku 1925 jsou ilustrační. Museo Diario La Capital / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno Neděle se do přídělu vešla také Podle druhého paragrafu se neděle a svátky připadající do dovolené započítávaly a také proplácely. Sobotní volno navíc nebylo samozřejmostí. Historik Jan Štemberk ve studii o cestovním ruchu a české společnosti připomíná tehdejší šestidenní pracovní týden.
Zkusme jednoduchý model. Zaměstnanec se základní šestidenní výměrou nastoupí dovolenou v neděli. Neděle je první den, pondělí druhý a v pátek je všech šest dnů vyčerpáno. Při práci od pondělí do soboty tak dovolená pokryje pět pracovních dnů. Jde o ukázku počítání, nikoli příběh konkrétního pracovníka.
Dnešní srovnání vychází jinak. Zákoník práce stanoví nejméně čtyři týdny dovolené a její délka se počítá v hodinách podle týdenní pracovní doby. U celoročního nároku při čtyřicetihodinovém týdnu jde o 160 hodin. Při pěti osmihodinových směnách od pondělí do pátku spotřebuje týden volna 40 hodin. Se dvěma volnými víkendy kolem něj může vzniknout devět dnů mimo práci.
Šest dnů neplatilo pro každou profesi Zákon měl výslovné výjimky. Nevztahoval se například na sezonní zaměstnance, domácké dělníky ani zemědělské a lesní dělníky na denní plat. Stranou zůstávaly také skupiny s dovolenou upravenou zvláštními zákony a státní či veřejní zaměstnanci s vlastními předpisy. Vyloučení z tohoto zákona tedy samo o sobě neznamenalo, že člověk neměl žádnou dovolenou.
Samostatné pravidlo měli učni: po půlročním nepřetržitém zaměstnání u téhož podniku či zaměstnavatele jim náleželo osm dnů. I do nich se neděle a svátky počítaly. Jednoduché heslo o šesti dnech pro všechny by proto dobové poměry spíš zamotalo.
https://www.retroradar.cz/domaci-zavarovani-okurek-kompotu-omnia-hrnec-historie/
Placené volno nezačalo až s rekreacemi ROH Kořeny sahají ještě před rok 1925. Štemberk popisuje starší nároky zaměstnanců ve vyšších soukromých službách podle zákona z roku 1910. Vládní důvodová zpráva z března 1925 zase odkazuje na zákon pro horníky z roku 1921 a na dovolené sjednané kolektivními smlouvami. Nová úprava rozšiřovala zákonnou ochranu, placený odpočinek však nevymyslela od nuly.
Ani přiznané volno automaticky nekupovalo jízdenku a pokoj v penzionu. Štemberk upozorňuje, že účast na cestovním ruchu závisela také na penězích. Pro delší cestu, dopravu či jídlo v hostinci bylo potřeba víc než jen souhlas zaměstnavatele s nepřítomností.
Nárok na placenou dovolenou a peníze na cestování byly dvě různé věci. Lipno na ilustračním snímku z roku 2013. J. Bajer / Wikimedia / CC BY 3.0 / zmenšeno Pozdější příběh pobytů u vody připomínají první dovolené u nového Lipna , jiné překážky zase cesty k moři za socialismu . Nárok na placený odpočinek a možnost opravdu někam odjet zkrátka nikdy nebyly úplně totéž.