6 min

Pán Bůh zaplať střídá HeroHero. Jak křesťanští influenceři mění českou víru

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

Česká sekulární společnost byla léta zvyklá na představu, že náboženství patří spíše do soukromí, rodinné paměti nebo k menšinovým institucím, jejichž hlas je slyšet na štědrovečerní půlnoční, na pohřbech, v konfliktech v otázkách tzv. tradiční rodiny a výjimečně ve volební kampani. Tento obraz nebyl nikdy úplný, ale měl reálný základ.

Ve veřejném prostoru se víra často jevila jako relikt minulosti, jehož jazyk většina společnosti nepoužívá a část mu už ani nechce rozumět. Češi si ji navíc rádi převádějí do karikatury. Jednou má podobu venkovské farářské figurky ze série Slunce, seno, jindy laskavého pohádkového světa Anděla Páně. Sociální sítě však tuto pohodlnou představu narušily. Křesťanství se na nich nevrací jen skrze instituce, kostelní lavice a anděla Petronela, ale přes konkrétní tváře influencerů, tančící farářky, knihy, podcasty, komentáře pro média a krátká videa, která jsou natočená tak, aby obstála v několika vteřinách boje o pozornost.

Na první pohled jde o známý příběh modernizace církevní komunikace. Faráři a věřící influenceři používají jazyk, kterému rozumí lidé mimo kostel, a vyhýbají se tzv. „křesťanštině“. Otevírají nečekaná témata, jako jsou úzkost, vztahy a sex, ale komentují i politiku, ekologii či zdravý životní styl a otázku menšin. Jména jako Pastoral Brothers, Mládež Litomyšl, Lady Zika, Divoká Tvorkyňa, Martina Viktorie Kopecká, Marek Orko Vácha, Tomáš Petráček, Zabudnuté cesty a další ukazují, že víra nemusí vystupovat jen zpoza kazatelny studeného kostela. Umějí být civilní, bizarní, vtipní, srozumitelní a někdy i odvážní. V zemi, kde je mnoho lidí vůči církvím lhostejných nebo nedůvěřivých, to není malá věc.

V následující sérii se proto podíváme na vybrané křesťanské influencery a veřejně známé náboženské hlasy v českém online prostoru. K jaké církvi, komunitě nebo myšlenkovému prostředí patří, jaký obraz víry předávají, kdo za nimi stojí a jak pracují s publikem, penězi, autoritou i citlivými tématy.

Rozhovor: Církev odpovídá na otázky, které si nikdo neklade

Algoritmus neodměňuje pravdivost, pokoru ani duchovní zralost

Tady začíná nepohodlná otázka, které bychom se ale neměli vyhnout. Když někdo získává vliv tím, že mluví o víře na sociálních sítích, nestačí se ptát jen na to, jestli je jeho obsah zajímavý, vtipný, nebo dobře natočený. Je potřeba se ptát také na to, kdo za ním stojí, komu se zodpovídá, co tím sleduje a jak zachází s důvěrou lidí, kteří ho sledují.

V digitálním prostředí totiž nerozhoduje to, jak je obsah teologicky kvalitní, jak dobře míněné rady obstojí ve světle odborné pastorace a poradenství nebo jak je dotyčný influencer napojený na konkrétní církevní komunitu. Velkou roli hraje totiž to, co algoritmy sociálních sítí vyhodnotí jako obsah hodný dalšího šíření. Algoritmus nepozná, jestli je sdělení pravdivé, poctivé nebo duchovně zralé. Pozná hlavně to, že na něj lidé reagují. Proto může stejně snadno posílit promyšlené přiblížení křesťanství, laciný náboženský marketing i obsah, který pracuje s bolestí, strachem nebo nejistotou sledujících způsobem, jehož dopady se ukážou až později.

Křesťanský influencer proto stojí v prostoru, který je od počátku dvojznačný. Může lidem otevřít dveře k víře, kterou by jinak vnímali jen jako karikaturu. Může připomenout, že náboženství není automaticky nepřítel moderní společnosti, lidských práv ani kritického myšlení. Zároveň se ale může stát zkratkou, v níž se křesťanství začne podobat kulturnímu produktu, jehož hodnota se měří dosahem, předplatným, prodejem knih, účastí v podcastu a schopností proniknout do debat, kde duchovní působí překvapivě, a tedy mediálně výhodně.

Pastoral Brothers: Pastoral Talk s Tomášem Halíkem

Přítomnost farářů-influencerů v pořadech o vztazích a sexualitě není sama o sobě problém. Křesťanství nikdy nebylo jen souborem názorů na posmrtný život, ale vždy se dotýkalo těla, touhy, věrnosti, viny, závazku a zranitelnosti. Rozpačitost, kterou může vyvolat „duchovní“ host v „neduchovním“ podcastu, proto není argumentem, proč si ten rozhovor neposlechnout. Je však důvodem ptát se, zda se v takovém prostoru otevírá skutečná odpovědnost vůči posluchačům, nebo zda jde hlavně o mediální pozornost. Duchovní autorita má totiž zvláštní povahu. Lidé jí často nepřisuzují jen názor, ale také schopnost pojmenovat témata jako dobro a zlo, hřích, vinu a smysl života.

Umí publikum číst jazyk tradice?

Zde leží jedno z největších rizik digitálního náboženství. Sledující nemusí rozpoznat rozdíl mezi osobní značkou a církevní odpovědností, mezi osobním svědectvím a učením konkrétní církve ani mezi popularizací víry a cíleným náborem. Právě tato hranice bývá na sociálních sítích často nečitelná, zvlášť pokud se za přitažlivým jazykem, komunitní atmosférou nebo osobním příběhem skrývá prostředí spojené s rizikovými novými náboženskými hnutími, například korejským Shincheonji.

Když někdo vystupuje jako křesťanský influencer, nepřináší s sebou jen vlastní názor nebo životní styl, ale také jazyk tradice, kterému část publika nerozumí a který proto může působit důvěryhodněji, než si zaslouží. Může říkat „láska“, ale uvnitř jeho teologie může být přítomna představa, že určitý způsob života je hříšný, nebezpečný nebo duchovně nezralý. To je zvlášť citlivé u LGBT lidí, kteří se v náboženském prostředí často setkávají se slovníkem přijetí a současně s požadavkem, aby popřeli část vlastní identity nebo intimity.

Konzervativní křesťan má samozřejmě právo zastávat konzervativní etiku, a naopak progresivní křesťan má právo ji kritizovat. Fanoušci mají ale právo vědět, s jakým učením, institucí a praxí je daný hlas spojen. Pokud se křesťanská akce tváří jako neškodná kulturní událost s koncerty a přednáškami pro rodiny, ale jejím cílem je misie a evangelizace, mělo by to být zřejmé. Když influencer zve na Instagramu mladé lidi do komunity, má být jasné, jak se v ní zachází s penězi, vztahy, kritikou, odchodem a poslušností autoritě. A pokud někdo vystupuje ve veřejné debatě jako duchovní průvodce, má být legitimní ptát se, komu je odpovědný.

Mladí znovu hledají víru, církev váhá s odpovědí

Pán Bůh zaplať vystřídá HeroHero

Monetizace tuto otázku zostřuje. Nedílnou součástí influenceringu jsou prodej knih, placený obsah na HeroHero, podpora přes platformy, festivalové partnerství nebo budování osobní značky. Nejsou samy o sobě nemorální. Autoři mají právo být za práci placeni a církevní komunikace není zadarmo ani za „Pán Bůh zaplať“. Problém vzniká tam, kde se duchovní služba začne řídit stejnou logikou jako influencerský trh. Témata se začínají vybírat podle výkonu a toho, zda by ve většinové sekulární společnosti nebyla kontroverzí, a tudíž nekazila značku. V takovém prostředí se pak vyplácí být srozumitelný rychleji než pravdivý a odpovědný.

Problém ale je, že křesťanství se přitom nedá dlouhodobě nést jen na atraktivních tématech. Víra, která umí mluvit o sexu, politice, psychických problémech nebo menšinách, může časem ztrácet schopnost mluvit o pokání, společenství, trpělivosti, mlčení, službě a institucionální odpovědnosti a snadno se promění v morální lifestyle. Taková víra může být přitažlivá i užitečná, ale její hloubka se pozná až ve chvíli, kdy přestane být výhodné ji sledovat. Jasně, církevní tradice má slabiny, které nelze v 21. století omlouvat, ale má také jednu vlastnost, již digitální prostředí obtížně nahrazuje. Umí člověka zasadit do delšího časového rámce než pár reels videí na sítích.

Fenomén křesťanských influencerů proto není důvodem k podezíravosti. Bylo by nespravedlivé házet do jednoho pytle evangelické faráře pracující s humorem, katolické intelektuály, slovenské podcastové autory, charismatické prorokyně, konzervativní tiktokery a festivalové evangelizační projekty. Stejně nepoctivé by bylo tvářit se, že dobrý úmysl ruší potřebu kontroly. Náboženský vliv je totiž pořád vliv. V onlinu se může šířit rychleji, než se stihne ukázat jeho skutečná povaha.

Křesťanští influenceři mají plné právo být ve veřejném prostoru, ale pokud mluví jazykem duchovní autority, nemohou vystupovat jen jako běžní tvůrci obsahu. Jejich sledující mají právo vědět, komu jsou odpovědní, jaké učení reprezentují, zda jejich akce mají misijní záměr, jak zacházejí s lidmi, kteří jsou vůči náboženskému vlivu zranitelní, a co se děje s lidmi, kteří jim nakonec uvěří.

Foto: Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Pán Bůh zaplať střídá HeroHero. Jak křesťanští influenceři mění českou víru

Mirek Topolánek ukázal drsné následky boje s rakovinou: Bývalý premiér sdílel svou znepokojivou proměnu

Punčochář doma ztrácí monopol na vařečku. Syn Matěj už vaří večeře celé rodině

Nevěř každému, kdo se usmívá, nepij příliš a věz, kdy odejít. Odinovy rady jsou překvapivě současné

Z dětské hvězdy králem nekorektního humoru. Suchánek se z průšvihů vždycky nějak vyhrabal

„Tohle jsem ještě neviděl.“ Na Pavla reaguje legendární fotograf F1, natočil video