Někteří lidé lžou tak často, že pravda se pro ně ztratí někde v jejich vlastních příbězích, které se jeden den zdají věrohodné a druhý úplně jiné. Nejde přitom o běžnou neupřímnost, ale o zlozvyk, který může poškodit nejen vztahy, ale i samotnou osobnost.
Takzvané patologické lhaní sice není oficiálně vedeno jako nemoc, přesto v sobě nese rysy závislosti: čím víc se opakuje, tím těžší je s ním přestat.
Jak se z lhaní stane způsob života
Patologický lhář se od běžného „kecala“ liší především motivací. Zatímco většina lidí lže z nějakého důvodu – aby si polepšili, vyhnuli se trestu nebo chránili své ego – patologický lhář často žádný jasný motiv nemá. Lže ze zvyku, z vnitřního nutkání, někdy i bez vědomého záměru. Vymýšlí si, přikrášluje, zveličuje, až začne věřit vlastním slovům. Realita se pro něj rozmazává a pravda se stává jen další verzí příběhu, který zrovna potřebuje vyprávět.
Podle psychologů vzniká tato „závislost na lži“ z podobných příčin, jaké stojí za jinými nutkavými chováními – z nedostatku sebehodnoty, potřeby uznání nebo strachu z odmítnutí. Mozek si v okamžiku, kdy lež zabere, zapamatuje úlevu: napětí totiž povolí a člověk se na chvilku cítí bezpečně. Jenže s každou další lží se práh této úlevy posouvá, a lhář tak potřebuje víc a víc fabulovat, aby znovu dosáhl stejného pocitu. Lhaní se tak z nástroje obrany stává automatickou reakcí – podobně jako jiní sahají po cigaretě nebo mobilu.
Tento typ lhaní se obvykle objevuje už v dospívání a může přetrvávat celý život. Někdy souvisí s poruchami osobnosti – zejména s narcistickou či antisociální – ale stejně tak to může být obranný mechanismus člověka s nízkým sebevědomím, který se bojí odmítnutí. V takových případech se lhaní stává způsobem, jak přežít ve světě, kde pravda bolí.
Pro okolí bývá patologický lhář vyčerpávající. Jeho vyprávění jsou poutavá, propracovaná a často tak přesvědčivá, že chvíli trvá, než se ukáže, že něco nesedí. A když už ho přistihnete při lži, zřídkakdy se omluví – spíš najde nové vysvětlení, další verzi, která „dává smysl“. Tím se kruh uzavírá a důvěra nakonec zmizí.

━━ Jakmile jednou člověk začne lhát, je těžké s tím přestat (Zdroj: martin-dm / iStockphoto)
Návrat k pravdě: Je to vůbec možné?
Změna u patologického lháře nepřichází snadno, a už vůbec ne nátlakem. V terapii se shodují, že prvním krokem není přiznání viny, ale uvědomění – tedy pochopení, co vlastně lež v daném člověku zastupuje. Mnozí lžou proto, že se jinak neumějí chránit: potřebují se cítit důležití, zajímaví nebo milovaní. Lež je pro ně maskou, pod níž skrývají vlastní nejistotu.
Léčba proto spočívá méně v „odvykání“ od lhaní a více v posilování schopnosti být upřímný – a to nejprve sám k sobě. Bez ochoty čelit pravdě o vlastním chování totiž žádná změna nenastane. Jelikož protilhářské pilulky neexistují, zbývá jen dlouhodobý proces se zkušeným terapeutem, který dokáže rozeznat, kdy pacient znovu uniká do fikce.
Pro ty, kdo žijí s někým, kdo neustále lže, platí jednoduché, ale nelehké pravidlo: nezlobit se, nenechat se vtáhnout do hry a hlavně si chránit vlastní realitu. Lhaní druhého není o vás. Je to jeho způsob, jak se vyrovnává se světem, nikoliv vaše vina. Pomoci může naopak podpora, trpělivost – a jasně stanovené hranice.
Určitě každého napadne otázka, jestli se lhář může skutečně změnit. Pravděpodobně ne v tom smyslu, že by přestal mít potřebu přetvářet realitu – může se ale naučit ji chápat a nenutit ostatní, aby ji s ním sdíleli. Lhaní nezmizí přes noc, stejně jako se nemění to, kým člověk je.
Může se však proměnit podoba, s jakou se s pravdou zachází. A někdy právě to bývá největší možná změna.
Zdroje článku: mentalhealthhotline.org, www.apa.org, www.webmd.com, www.couplesinstitute.com, www.storicko.cz