Že je David Lynch surrealista každým coulem, bylo jasné už od jeho debutu Mazací hlava. Snímek vytvořený z bizarních snových obrazů se zapsal divákům do paměti a Lynch už měl rozpracovaný další scénář. Ten ale nikdo realizovat nechtěl, byl příliš plný temnoty a znepokojivých obrazů. Lynch místo něj natočil Sloního muže, jenž mu vynesl oscarovou nominaci za režii a nejlepší adaptovaný scénář, a to mu přihrálo nabídku na velkolepý sci-fi film - Návrat Jediho. Lynch zde však cítil minimální autorský vklad, a tak dal přednost jinému velkolepému sci-fi, adaptaci novovlnné sci-fi knihy Duna.
Práce na hollywoodském spektáklu jej zklamala v několika směrech. V první řadě neměl moc kreativní kontroly ani právo posledního střihu. V druhé řadě byla Duna obřím propadákem, a nebýt toho, že si všichni pamatovali skvělého Sloního muže, mohla bizarní space opera Lynchovu kariéru ukončit. Jenže Dino De Laurentiis byl zvláštní typ producenta. Podporoval filmy evropských filmařů a sázel spíše na uměleckou kvalitu. Dokonce byl velmi spokojený s Lynchovým stylem. A tak na Lynche nezanevřel a nabídl mu nový projekt. Vzhledem k úspěchu Sloního muže to nebyl takový problém prosadit.
Lynch chtěl stále dělat svůj původní scénář. De Laurentiis vzal projekt, s nímž nikdo nechtěl nic mít, vykoupil jej od studia Warner Bros., které vlastnilo autorská práva, a donesl jej Paulu Schraderovi, autorovi Taxikáře či Zuřícího býka, aby ho případně upravil. Schraderovi však scénář přišel dokonalý a De Laurentiisovi rovnou řekl, že ho nemá jak vylepšit. De Laurentiis tedy souhlasil, že bude snímek nazvaný Modrý samet produkovat. Lynch, který se poučil z Duny, měl podmínku – úplnou kreativní kontrolu nad finálním střihem. De Laurentiis, jenž se rovněž poučil z Duny, mu ji udělil pod podmínkou, že Modrému sametu oseká rozpočet a Lynchovi honorář, aby podruhé neriskoval velkou finanční ztrátu. „Byl hodně do sekání,“ žertoval později Lynch. Snímek začal vznikat s rozpočtem pouhých 6 milionů dolarů.
Modrý samet byl nejmenší produkcí ve studiu. Nikdo projektu nevěnoval pozornost, nikdo se na nic neptal, nikdo nic nenabízel. Přesně jak to Lynch potřeboval, aby natočil film, který byl Mazací hlavě mnohem blíže, než se dnes zdá. Na rozdíl od své prvotiny a pozdějších pecek jako Lost Highway má Modrý samet vstřícné a srozumitelné vyprávění. Odehrává se v městečku Lumberton, kde mladík Jeffrey Beaumont (Kyle MacLachlan) objeví v trávě lidské ucho a odnese ho na policejní stanici. Jeho spolužačka a později přítelkyně Sandy (Laura Dern), dcera policejního náčelníka, mu později prozradí detaily z vyšetřování, jež svého otce zaslechla probírat s kolegy. Jeffrey, jenž je přirozeně zvědavý, se rozhodne pustit do pátrání na vlastní pěst. Zvědavost jej zavede k traumatizované zpěvačce Dorothy Vallens (Isabella Rossellini) a vyšinutému gangsterovi jménem Frank Booth (Dennis Hopper).
Námět Modrého sametu má strukturu klasického noiru, zároveň zesiluje prvky, které jsou přítomny ve Viscontiho Posedlosti, Garnettově Pošťáku vždycky zvoní dvakrát, Pojistce smrti nebo dalších noirových klasikách; násilí a sexualita nejsou jen nástroji k motivování postav. Je to zhmotnělé podvědomí a odhalení temnoty pod stylizovaným zevnějškem. To je nakonec výchozí poetika Modrého sametu. Lumbertown vypadá jako městečko z padesátých let a Jeffrey a Sandy se do jisté míry chovají jako teenageři z padesátkového filmu pro mládež. Pak se ale Jeffrey zaplete s Dorothy a objeví kouzlo vyhrocených sexuálních praktik i strach z divokého a nepředvídatelného Franka. Ostatně nejpřesnější představu o poetice Modrého sametu nám dá hned jeho první scéna, podmalovaná písní Blue Velvet, jejíž tón Lynche inspiroval.
Snímek začíná pohledem na bílé laťkové ploty rýsující se proti modrému nebi. Ulicí projíždí hasičský vůz s mávajícími požárníky a muž středního věku zalévá trávník, načež dostane mrtvici, zhroutí se a kamera nás zavede mezi hmyz hemžící se pod úhledným trávníkem. Temnota pod idylickým zevnějškem přitom nepůsobí jako něco, co by ten zevnějšek ničilo, je prostě jeho součástí. Trávník je stejně skutečný jako hmyz pod ním, stejně jako Jeffrey je dobrosrdečný mládenec a zároveň si užívá perverzní sex. Stejně jako je Dorothy narušenou osobou navyklou na spojení sexu a násilí a zároveň upřímně milující manželkou a matkou.
Násilné a sexuální stránky hrdinů jsou součástí jejich vědomí i podvědomí. Lynchovy filmy samy vycházejí z podvědomých obrazů. Ostatně esej Briana Eggerta hovoří o tom, že Lynch svou tvorbu popisuje jako rádio, snažící se naladit na frekvenci svých vlastních snů skrze filmové médium. Podle Eggerta režisér nebyl obeznámen s psychoanalytickou teorií, jíž se jeho filmy často interpretují, Lynch především skládal své filmy z toho, co mu přineslo podvědomí. Je to syrové umění, které se teoretici snaží odemknout, i když k němu neexistuje klíč. Těžko lze odhalit význam někde, kde přesně napsaný význam nejspíš ani není.
To sedí i k Modrému sametu, jenž vznikl na základě obrazů, které se jednoho dne vynořily z Lynchova podvědomí. Jeho surrealistický styl, inscenující uříznuté ucho jako přechod do temnějšího světa a protagonisty jako figury, z nichž každá jako by přišla z jiného filmu, je toho nakonec dokladem. Ostatně právě vztah tvůrce a podvědomí, jemuž rozumí jen intuitivně, se odráží i v Modrém sametu. Jeffrey nevysvětluje, odkud se berou jeho probuzené temné sexuální chutě, přijímá je jako svou součást, bez ohledu na to, jak na ně reagují postavy okolo.
Lynch skládá snové motivy do jednoho narativního celku, přičemž ony motivy si ponechávají kvalitu snového původu díky své vyhrocenosti a odvázanosti. Frank Booth působí jako nekontrolovatelná entita, která ve své hlavě snad ani nemá žádný dlouhodobější plán. Reaguje čistě pudově a impulzivně a výkon Dennise Hoppera jej posouvá kousek od reality. Svět Lumbertownu, jenž sám působí jako mišmaš různých časových období, vypadá vychýleně sám o sobě, ale Frank je vychýlený i v rámci tohoto světa.

To vše je složeno do jednoho funkčního celku, který drží kostra klasické noirové detektivky. Modrý samet měl relativní úspěch a Lynch se dočkal další nominace na Oscara. Tehdejší kritiku film ve své době rozdělil, dnes už ale platí za nespornou klasiku. Především se ale Lynch dostal pevněji do mainstreamového povědomí a pro diváky i filmové profesionály měl srozumitelný tvůrčí jazyk. Díky tomu jej agent Tony Krantz seznámil s Markem Frostem, zkušeným televizním matadorem, a navrhl jim, aby spolupracovali na televizním seriálu. To je ale jiný příběh.
Podívejte se také na nejlepší noirovky podle Kinoboxu.
Zdroje: The Guardian, Criterion, Moving Image, Deep Focus, Wikipedia