Přezdívka „černá díra“ provází ruské ponorky třídy Kilo (projekt 877 a 636.3, v Rusku také Varšavjanka) od chvíle, kdy se o nich začalo psát v západních médiích, které ochotně přebíraly ruský propagandistický narativ tiché ponorky.
VIDEO
Podle komentáře bývalého operátora protiponorkového boje amerického námořnictva Seana Spoontse, který 9. října 2026 vyšel na webu 1945, jde ale o nezaslouženou pověst.
Přezdívka „černá díra“ a ruská propaganda Kilo je označení NATO pro řadu ruských diesel-elektrických útočných ponorek. Přezdívka „černá díra“ odkazuje na nízkou akustickou signaturu lodi , kterou je při tichém režimu těžké zachytit sonarem. Ponorky třídy Kilo disponují dvěma vrstvami pláště ocelového trupu.
Plavidlo má šest samostatných oddílů, což zvyšuje jeho odolnost proti potopení a zajišťuje vysokou bezpečnost i v případě narušení jednoho nebo dvou oddílů.
Lodě třídy Kilo jsou vybaveny automatizovaným řídicím systémem, který umožňuje rychlé nabíjení torpéd, který lze ovládat na dálku nebo přímo z velitelského stanoviště. Systémy velení, řízení a hašení požáru se nacházejí v hlavní řídicí místnosti, oddělené od ostatních oddílů. Parametry třídy Kilo se lehce liší podle varianty. Udávají se přibližně tyto hodnoty:
výtlak pod hladinou zhruba 3 000 tun, délka kolem 70–74 metrů, posádka asi 52 osob, autonomie kolem 45 dnů, rychlost pod hladinou přibližně 17 uzlů (u modernizované verze 636.3 se uvádí vyšší hodnota), výzbroj tvoří torpédomety ráže 533 mm a u verze 636.3 také střely Kalibr. Právě schopnost nést střely Kalibr z ní učinila platformu se schopností úderu na pozemní cíle, což je pro její dnešní význam důležitější než samotná „nenápadnost“ pod hladinou.
Kilo: Třída kompromisů a střely Kalibr na palubě Spoonts ale tvrdí, že Kilo je skutečně tichá jen při rychlosti kolem 3 uzlů , tedy zhruba tempu chůze. Jakékoliv zvýšení rychlosti znamená zvýšení hluku a snížení výhody, kterou má nad nepřítelem.
Spoonts také upozorňuje, že takto pomalu pohybující se ponorka může zaútočit na nehybný cíl, ale proti rychle se pohybující skupině lodí potřebuje, aby jí cíl přišel přímo do cesty.
Dalším argumentem je závislost na dobíjení baterií. Po několika dnech až týdnech pod vodou musí ponorka vynořit šnorchl a spustit dieselové motory , což výrazně zvyšuje hluk i vizuální a radarový podpis. Stává se z ní hlučná kachna sedící u hladiny, a tedy snadný cíl.
Autor tvrdí, že tím se dosah akustické detekce ponorky více než čtyřnásobně zvětš a potvrzuje tak fakt, že u klasické diesel-elektrické ponorky je dobíjení nejzranitelnější fází pobytu na otevřeném moři.
Hrozí i to, že šnorchl by z letadla typu P-3 Orion nebo S-3 Viking zachytil radar. Navíc Rusové nedali Kilu tažený pasivní sonarový systém a s běžícími motory vydává tolik hluku, že jeho hydrofony namontované na trupu slyší jen málo jiného než samy sebe.
Černá díra: Kilo tiché je, ale jen podle ruských standardů Spoonts tvrdí, že omezená autonomie váže Kilo k domovskému přístavu v okruhu několika set kilometrů. Nepřítel pak může čekat u výjezdu z přístavu a zasáhnout loď v předvídatelném čase.
Rusové chválili tichost ponorek třídy Kilo pod vodou, ale podle Spoontse nesmíme zapomenout, že tato tichost se měří ruskými standardy a schopnostmi jejich akustického vybavení pro protiponorkové boje. A ty nejsou zdaleka není tak dobré jako u amerického námořnictva.
Strategicky tedy zůstává Kilo relevantní hlavně jako levnější nosič střel Kalibr. Její hodnota v boji proti americkým svazům letadlových lodí se blíží nule.
Sovětské ponorky, kterých se Američani báli Autor jako ponorku, které se američtí námořníci skutečně báli, uvádí sovětskou třídu Victor, kdy dokonce docházelo ke srážkám s americkými loděmi.
Jako příklad uvádí srážku z 21. března 1984 v Japonském moři, kdy se ponorka K-314 třídy Victor I (Projekt 671) srazila s americkou letadlovou lodí USS Kity Hawk .
VIDEO
Zdroj: 1945 , The National Interest , Vietnam.vn Autor/Licence fotografie: Kilo, Ponorka Projekt 877, LA(Phot) Guy Pool/MOD, OGL v1.0