Přátelská, uvolněná atmosféra ve srovnání s přísnějšími sousedy v Perském zálivu. Ve vnitrozemí je poušť s velbloudími farmami. To všechno se nachází na dosti malém území. Velmi zajímavá směsice starého a nového.
Přiletěli jsme tam obřím letadlem americké společnosti United Airlines z Kuvajtu, které absolvovalo let z USA do Kuvajtu s následným prodloužením do Bahrajnu.
Zhruba 70 % obyvatelstva tvoří šíité, vládnoucí dynastie Ál Chalífa je však sunnitská. Tento nepoměr je zdrojem dlouhodobého napětí. Konflikt není jen vnitřní, ale je součástí širšího sunnitsko‑šíitského soupeření v Perském zálivu: Saúdská Arábie podporuje sunnitskou dynastii, Írán vystupuje jako ochránce šíitů.
Na tomto místě bych ráda vysvětlila rozdíl mezi šíity a sunnity. Většina muslimů na světě jsou sunnité, kteří věří, že Mohamedovým nástupcem měl být zvolený chalífa. Šíité naopak věří, že prorok Muhammad ustanovil svým nástupcem Alího, svého bratrance a zetě. Šíité mají duchovní autority (imámy), kteří jsou podle nich neomylní a jsou zdrojem správného výkladu víry, což sunnité neuznávají. Obě větve islámu uznávají Korán a s určitými rozdíly také hadísy (zprávy o slovech, činech a tichém souhlasu proroka Muhammada).
Bahrajn z okna našeho hotelového pokoje vypadal jako velké staveniště. Hotely, byty, obchodní centra, dopravní infrastruktura.
Ačkoliv bylo v prosinci roku 2014 v Bahrajnu slunečné počasí, především ráno foukal nepříjemný studený vítr. Poněvadž snídaně v našem hotelu byly velmi drahé, chodili jsme se ráno najíst do libanonského bufetu v nedalekém obchodním centru. Přestože to bylo blízko, bylo i na toto přeběhnutí nezbytné teplé oblečení chránící před větrem. Zima nám byla i na pokoji v hotelu. Přivolaný personál nám proto přinesl elektrická kamínka. Zásuvka v našem hotelovém pokoji však očividně nebyla dimenzovaná na příkon těchto kamínek, tudíž tak velké zatížení prostě „neunesla“. Krátce po usnutí nás probudil zápach spáleného plastu. Z roztavené zásuvky se kouřilo a dost nás to vyděsilo. Kamínka jsme vypnuli a do rána jsme toho už moc nenaspali. K tomuto incidentu jistě přispěl i nekompetentní personál, který neměl potřebné technické znalosti. Následující den ráno si francouzský ředitel hotelu pozval manžela do své kanceláře, omluvil se nám a dostali jsme lepší pokoj.
Staré město Manámy nepůsobí jako historické centrum v evropském smyslu. Nemá jedno náměstí, které by drželo vše pohromadě, ani jasnou hranici mezi „starým“ a „novým“.
Panorama města Manáma
Je to spíše živá směs vrstev vzniklých v průběhu staletí - obchod s perlami, perské vlivy, arabské tržiště, britská koloniální minulost a nakonec moderní bahrajnská současnost, která se snaží být kosmopolitní a zároveň tradiční. Ulice jsou úzké, někdy až nečekaně temné, protože domy stojí blízko sebe a slunce se mezi ně dostává pouze velmi omezeně.
Všude je slyšet arabština, ale také urdu, hindština a perština, protože Manáma je rovněž domovem přistěhovalců. Na tržišti sedí obchodníci na nízkých stoličkách, před sebou hromady datlí, šafránu, kadidla a levných textilií. Srdcem trhu je ulice Al Mutanabi, směsice tradičního a moderního obchodu.
Ulice Al Mutanabi
Bab Al-Bahrain, vstupní brána na trh v Manámě - volně dostupná fotografie z Pixabay
Staré město není všude bezvadně upravené. Omítka se loupe, klimatizační jednotky kapou na chodník, elektrické kabely visí v nepravidelných smyčkách. Odráží to sociální realitu Bahrajnu. V jedné ulici se nachází starý dům zámožné bahrajnské rodiny a o pár kroků dál ubytovna pro chudé dělníky z Bangladéše.
Mešita Al‑Khamis z 8. století připomíná dobu, kdy Manáma nebyla městem mrakodrapů, ale malou osadou rybářů a potápěčů lovících perly. Její dva minarety v minulosti sloužily jako orientační bod pro námořníky. Každý z nich byl postaven v jinou dobu.
Mešita Al‑Khamis
Náhodou jsme se podívali i do budovy univerzity v Manámě. Původně jsme si mysleli, že je to obchodní centrum. Nápis Ahlia University nás však vyvedl z omylu. Studenti se na nás mile usmívali.
Pod mrakodrapy se v samém srdci Manámy skromně krčí Beit Al Quran (Dům koránu), což je komplex budov, který spojuje muzeum, mešitu i knihovnu a ukrývá jednu z nejvzácnějších sbírek rukopisů koránu na světě. V tichu klimatizovaných sálů leží pergameny z doby chalífy Uthmána, první tištěné výtisky Koránu i miniaturní verše napsané na zrnkách rýže. Návštěvu této kulturní památky jsme si samozřejmě nenechali ujít.
Beit Al Quran
Jeden z exponátů v Domě koránu
V Manámě jsou i vyloženě moderní stavby, jako například World Trade Centre. Tato bahrajnská "dvojčata" jsou 240 metrů vysoká a mají 50 pater. Jejich tvar připomíná plachty tradičních arabských lodí.
Muharraq je druhým největším ostrovem království Bahrajn. Leží severovýchodně od hlavního města Manámy, se kterým je spojen několika mosty. Nachází se tam mezinárodní letiště, kde jsme přistáli, ale zároveň je to historické jádro Bahrajnu, kde je soustředěna tradiční architektura, staré čtvrti, úzké uličky, větrné věže a domy postavené z korálů s dřevěnými stropy a sádrovou omítkou. Býval to hlavní přístav obchodu s perlami, který Bahrajn proslavil v devatenáctém století. Rodiny, jako například Siyadi, zde vlastnily celé flotily lodí.
Dům rodiny Siyadi
Mešita před domem rodiny Siyadi
Staré město Muharraq tvoří kompaktní síť uliček s tradičními domy a mešitami. Dnes jsou tam i restaurace, muzea, malé galerie a řemeslné dílny.
Dům Kurar, muzeum tradiční výšivky
Muharraq byl hlavním městem Bahrajnu před Manámou. Součástí světového dědictví UNESCO je Perlová stezka dlouhá tři kilometry, která ze starého města vede na pobřeží, odkud vyplouvaly lodě s nákladem perel.
Beit Isa bin Ali stojí v samém srdci starého Muharraqu. Byl soukromou rezidencí vládce Bahrajnu a zároveň sídlem jeho vlády. Tento palác je považován za nejpůsobivější ukázku tradiční islámské architektury v Perském zálivu. Komplex je rozdělen do čtyř hlavních nádvoří, kolem nichž se nacházejí obytné místnosti i prostory určené pro správu země. Větrné věže palác chladily v době, kdy ještě neexistovala klimatizace.
Palác Beit Isa bin Ali
Detail dveří paláce
Interiéry paláce
Na pobřeží ostrova Muharraq se pár minut od letiště nachází pevnost Arad, která zde působí, jako by byla vytržená z jiného světa. Čistá geometrie - čtvercový půdorys, čtyři masivní bastiony, žádné ornamenty, jen syrové zdi z korálu a pískovce, jež se na slunci zbarvují do medova. Bahrajnské pevnosti nikdy nebyly stavěny pro okázalost - Arad je toho dokonalým příkladem. Je to funkční vojenská architektura konce 15. století, ještě před portugalskou okupací.
Naprosto fascinující je Qal’at al‑Bahrain, rozsáhlé archeologické naleziště s nepřetržitým osídlením přibližně od roku 2300 př. n. l. až do 16. století. Nachází se na severním pobřeží hlavního ostrova Bahrajn, poblíž Manámy. Bylo zde hlavní město civilizace Dilmun a později místo řeckého, islámského i portugalského osídlení. Na vrcholu archeologického pahorku stojí portugalská pevnost. Byla postavena v 16. století na vrcholu starověkého kopce. Celá tato lokalita je právem zapsána na seznamu UNESCO. Čtyři tisíciletí nepřetržitého lidského osídlení. Představuji si, co všechno se zde za tu dobu událo. Málokdo slyšel o civilizací Dilmun, avšak její město, přístav a paláce kdysi ovládaly klíčové obchodní cesty na rozsáhlém území mezi Mezopotámií a údolím Indu.
Na světě je málo míst, kde starověké ruiny v takto těsné blízkosti kontrastují s moderním městem na obzoru.
Bahrajn je místem, kde současnost žije v harmonii s minulostí. Moderní stát vyrůstá přímo z archeologických vrstev starých tisíce let.
Na rozdíl od ostatních zemí v Perském zálivu byli v Bahrajnu našimi taxíkaři výhradně rodilí Bahrajnci, a nikoliv Indové a Pákistánci.
Dověděli jsme se od nich, že to není náhoda. Taxi doprava je v Bahrajnu přísně regulovaná státem. Bahrajn dlouhodobě prosazuje politiku upřednostňování místních občanů na pracovním trhu, zejména v oborech, které jsou viditelné pro veřejnost a vhodné pro drobné podnikání jednotlivců. Taxi služby do této kategorie přesně spadají. Stát tak cíleně směřuje tato pracovní místa spíše k místním než k levné zahraniční pracovní síle. Taxi služby jsou v zemi pojímány jako rodinné podnikání, kdy taxi službu vlastní Bahrajnec a jako řidiči pracují jeho nejbližší rodinní příslušníci. Cílem je menší závislost na levné práci přistěhovalců než jinde v Perském zálivu (Katar, Dubaj) nebo v Saudské Arábii. Bahrajn je menší stát a má vyšší podíl svých občanů na pracovním trhu. Ostatně mnozí turisté, včetně nás, očekávají kontakt s místní kulturou. V Bahrajnu jsme se proto dověděli mnohé zajímavé věci a naučili pár arabských slov. Nikdy nezapomeneme slovo "mašalláh", které doslova znamená „tak to chtěl Bůh“. Jeden z našich taxikářů ho často používal, když nám ukazoval něco hezkého. Je to v podstatě pokorné uznání, že něco krásného nebo dobrého není samozřejmost, ale dar od Boha. Jednou se nám stalo, že nám na dohodnuté místo nepřijel taxikář. Mobilní telefon nám v Bahrajnu nefungoval, ale zachránil nás jiný taxikář, který na daném odlehlém místě náhodou projížděl.
Pozoruhodným zážitkem bylo krátké nahlédnutí do šíitské čtvrti v Bahrajnu. Bylo to již v době po konání svátku Ašúrá, což je hlavní šíitský den smutku, kdy se připomíná smrt imáma Husajna a někdy probíhají rovněž rituály sebebičování. Měli jsme pocit, jako bychom překročili neviditelnou hranici do jiného světa. Tato část města byla stále vyzdobená na tento smutný svátek. Nad hlavami nám v úzkých uličkách visely černé prapory, mezi domy se táhly dlouhé transparenty s arabskými nápisy. Představovali jsme si, co se zde asi dělo. Tiché nářky a zpěv, který se nesl uličkami. Skupiny mužů pomalu procházely ulicemi v průvodech, jinde lidé seděli pod prapory a pili čaj. Přestože již bylo poměrně dlouho po tomto dnu truchlení, stále tam zůstala ponurá atmosféra. Necítili jsme se příliš dobře, nevěděli jsme, jak jsme ze strany šíitů vnímáni. Raději jsme proto brzy odjeli.
Do areálu velké mešity Al‑Fateh jsme vstoupili v poledním slunci, kdy se světlý kámen fasády leskl tak ostře, že jsme museli přimhouřit oči.
Uvnitř však panoval až příliš velký chlad. Bylo tam dokonalé ticho.
Přivítala nás průvodkyně – zahalená drobná mladá žena, která mluvila poměrně dobře anglicky. Byla milá, ale zároveň poněkud komisní. Pomalu jsme procházeli mešitou a začala vyprávět o islámu. Vysvětlovala pět pilířů víry, význam páteční modlitby, roli mešity v jejich komunitě. Každou větu doprovázela drobným gestem ruky. Pak nám podala anglický výtisk Koránu s modrou obálkou, která se jemně leskla v tlumeném světle lustrů. Nemohli jsme se vyhnout dojmu, že působí trochu jako misionářka. Její výklad byl však velmi zajímavý. Následně přešla k modlitbě a předvedla nám jednotlivé polohy při modlení - stání, předklon, pokleknutí, úplnou prosternaci. Dělala to s naprostou samozřejmostí a elegancí. Nakonec nás zavedla k mihrábu, výklenku orientovanému k Mekce, a zazpívala krátký úryvek - ne modlitbu, ale ukázku melodie, kterou muezzin používá při svolávání.
Její hlas se odrazil od kupole, rozběhl se po stěnách a vrátil se zpět jako ozvěna. Znělo to jako něco mezi zpěvem, modlitbou a akustickou magií. Okouzleni jsme bez pohnutí chvíli stáli a poslouchali.
A jsme zase venku na slunci. Zajímá nás život Bahrajnců. Jak dnes žijí potomci lovců perel? V bahrajnských rezidenčních čtvrtích působí domy místních jako malé paláce. Vysoké zdi skrývají zahrady s palmami, bazény a pergolami. Brány jsou někdy z tepaného kovu, jindy z masivního dřeva. Svět, který se navenek do určité míry tváří skromně, ale uvnitř je to luxus v arabském stylu, kde se mramor střídá s měkkými koberci a na výzdobě se nešetří zlatem.
O pár kilometrů dál, na promenádě u moře, sedí ženy v černých abájích u stolů restaurací. Vítr jim zvedá lehké závoje a čechrá vlasy (jedna z nich nemá na hlavě závoj), ale ony se nenechají rušit - mají před sebou otevřené notebooky a jsou očividně v pracovním procesu. Je to zvláštní kontrast: tradiční oděv, který zakrývá téměř celé tělo, a moderní způsob práce jako v Evropě. Objednávají si nápoje, čtou emaily, telefonují si s kolegy. Kolem nich se mísí vůně grilovaných krevet a slaný vzduch. Šumění vln. Bahrajn je očividně země, kde se tradiční a moderní způsob života vzájemně bez problémů prolínají.
Nemohli jsme si nechat ujít navštěvu velbloudí farmy. Velbloudi však v Bahrajnu nejsou pouze turistická atrakce. Je to tradice, která sahá hluboko do historie země. Velbloudí mléko je ceněné pro svoji lehkost, vysoký obsah vitamínů a údajné léčivé účinky. Na farmě se každé ráno stáčí čerstvé mléko, jež putuje do malých obchodů i do rodin, které si ho objednávají přímo od farmáře. Závody velbloudů jsou v Bahrajnu tradičním sportem. Mladí, štíhlí velbloudi trénují na speciálních drahách a vítězství v závodech přináší rodině prestiž. Velbloud především vytváří pouto s minulostí. Byl po staletí dopravním prostředkem, zdrojem masa, mléka i tepla. I když dnes Bahrajnci jezdí v klimatizovaných autech a žijí v moderních městech, velbloud zůstává symbolem jejich identity. Procházíme mezi otevřenými stájemi a kolem výběhů s velbloudy. Od personálu farmy jsme dostali pokyny, jak se ke zvířatům chovat. Je třeba k nim přistupovat pomalu a z boku, nikoliv zezadu. Neměli bychom se dotýkat jejich hlavy. Rovněž je nezbytné respektovat prostor samic s mláďaty. U závodních velbloudů je třeba udržovat výrazný odstup, protože jsou temperamentnější.
.
V Národním muzeu Bahrajnu jsme se seznámili s modely tradičních lodí (dhow), výšivkami, tradičními oděvy, košíkářskými výrobky, uměleckými předměty z perel a dalšími ukázkami bahrajnské hmotné kultury.
Bahrajnská zoo nepůsobí jako klasická zoologická zahrada. Je to spíše živý skanzen ostrovní přírody.
Nejsou tam exotické šelmy z jiných kontinentů, ale zvířata, která po staletí vytvářela život v Perském zálivu.
Zaujal nás mladík držící na předloktí sokola. Pták byl zcela klidný. Mladý muž si všiml, že se na něj díváme, a nabídl manželovi, aby si sokola vzal na ruku. V Bahrajnu není sokol pouze dravým ptákem. Je to partner, sportovec a symbol cti. Sokoli se zde v rodinách dědí a Bahrajnci je učí lovit, trénují je na závody a mluví o nich s nefalšovanou něhou.
Saluki jsou arabští chrti s dlouhou historií. Tito štíhlí a elegantní psi doprovázeli beduíny už před tisíci lety. V Bahrajnu je saluki ceněn pro svoji rychlost, věrnost a schopnost lovit v poušti. Místní zoo je chová nejen jako atrakci, ale i jako genetickou rezervu starobylého plemene, které je úzce spojeno s kulturou Perského zálivu. Nebyli jsme sami, kdo se obdivoval této ušlechtilé rase chrtů. Byly z nich nadšeny i místní ženy.
Trochu nás překvapila přítomnost jeřábů. Vysvětlení je však jednoduché. Bahrajn leží na migrační trase ptáků mezi Afrikou a Asií, tudíž jeřábi jsou přirozenou součástí ostrovní krajiny. Jsou zde chováni jako připomínka skutečnosti, že Bahrajn není jen poušť, ale i mokřady, laguny a sezónní oázy.
Nejdojemnější část bahrajnské zoologické zahrady patří onyxu arabskému. Toto zvíře bylo totiž v sedmdesátých letech ve volné přírodě zcela vyhubeno. Bahrajn se podílí na regionálních programech, které onyxy chrání, rozmnožují a vracejí do chráněných rezervací. Arabského onyxe má ve svém logu letecká společnost Qatar Airways a je to rovněž národní zvíře Kataru.
Při prohlídce zoo jsme často narazili na návštěvníky ze Saúdské Arábie. Někteří se nás ptali, odkud jsme. Tato setkání nás inspirovala k cestě na hranici mezi Bahrajnem a Saúdskou Arábií, která se nachází na mostě krále Fahda. Zdálky most vypadá jako nekonečná betonová čára natažená přes moře.
Na jedné straně konzervativní Saúdská Arábie, na druhé malý, otevřenější Bahrajn. Mezi nimi 25 kilometrů mořské vody. Jedeme až na malý ostrov uprostřed mostu s názvem Passport Island. Zde se saúdská auta na chvíli zastaví, úředníci zkontrolují pasy a pak se kolona znovu rozjede.
Tento most není jen dopravní infrastruktura. Je to přechod mezi dvěma styly života. Bahrajn je sice muslimská země, ale společensky mnohem uvolněnější. Saúdové sem jezdí posedět v kavárnách a restauracích bez přísných omezení, užít si noční život, který v jejich zemi prakticky neexistuje, a nadechnout se pocitu „normálnosti“. Pro mnoho mladých Saúdů je to nejbližší místo, kde mohou být sami sebou. Ještě před nedávnými reformami v Saúdské Arábii tam byla kina zcela zakázána. Bahrajn byl nejbližším místem, kde se dalo zajít na film, vidět koncert nebo navštívit festival. Platí to částečně dodnes. Bahrajn je pro Saúdy stále kulturním oknem do světa. Bahrajn má rovněž velká nákupní centra, promenády, pláže a rodinné parky. Saúdské rodiny sem jezdí na víkendové nákupy a do restaurací, které často ve své zemi nemají. Mnoho Saúdů také pracuje v bahrajnských firmách, vlastní tam podniky a jezdí na obchodní schůzky. Bahrajn je jedním z finančních center Perského zálivu a tento most je jeho spojení s největší ekonomikou regionu.
Každá hranice v nás vyvolává touhu ji překročit a navštívit nepoznanou zemi. I do Saúdské Arábie se o několik let později podíváme. Prozatím se loučíme s Bahrajnem, maličkou zemí, která nám nabídla překvapivě velké množství poznatků.
