Nakonec se však ve svých čtyřiceti letech vdala. Brala si vdovce Františka, ke kterému si do chalupy přivlastnila i jeho tři dcery. Ten den byla zima, že by ani psa nevyhnal. Sněhu bylo po pás a okna byla pomalována mrazem. Bábinka si ušila šaty z poctivého plátna s vyšívanou krajkou a na hlavě měla věneček z čerstvé myrty. Na nohy si místo střevíčků nazula poctivé důchodky. ,,Přece si nenechám cestou do kostela omrznout palce", s úsměvem prohlásila a nastoupila do saní.
Tam už se tísnil František a jeho tři dcery, mé budoucí tety. Cesta ke kostelu byla jedna velká závěj. V jednu chvíli kůň zabral, saně nadskočily na skrytém kameni a celá svatební výprava se poroučela do hlubokého sněhu. Napřed bylo hrobové ticho, ale pak se ozval výbuch smíchu. Z jedné závěje koukaly nohy v šedých důchodkách, ze druhé vykukoval František s bílým sněhovým knírem. Když se bábinka z toho sněhu vyhrabala, děvčata upozornila, že kdyby měla ty městské lodičky, tak neví, když by se ji zrovna vyzuly, kde a kde by je vlastně hledala.V kostele pak bábinka bleskově vyměnila důchodky za sváteční boty, ale stejně vypadala jako tající sněhulák. Pan farář jen zavtipkoval, že takhle zmrzlou nevěstu ještě na obřadě neoddával. Poté pravil , že manželství aspoň jen tak nevychladne. A měl pravdu. Netrvalo dlouho a po té mrazivé svatbě přišlo to největší štěstí. Narodila se jim Jaruška, moje maminka.
K bábince jsem jezdila pravidelně na letní prázdniny. Vzpomínám, jak mě pak jako malou učila chodit do toho stejného kostela, v kterém měla svatbu. Dodnes mám před očima, jak mě drží za ruku a já se zatajeným dechem sleduji v kostele tu nádheru. Milovala jsem vůni kadidla a rozeznění varhan, které se vznášelo nad lavicemi. V tu chvíli mi moje báječná bábinka připadala jako vznešená dáma. Naučila mě, že život začíná v každém věku a že s láskou a humorem se dát zvládnut i ten největší pád do sněhu.
Bábinka Růženka s kabelkou, ve které nosila růženec a modlitební knížku. Na druhé fotografii je bábinka s maminkou.
Další retro příběh navazuje na moji dospívající maminku. Moc ráda chodila na různé tancovačky. Jednoho večerního dne, kdy se všude kolem rozeznívala hudba a byl slyšet smích, zůstala stát jako opařená. Přítel, s kterým už měla naplánovanou svatbu, se vedl za ruku s cizí dívkou. Oba rozesmátí, veselí. Byla to pro ni bolestivá rána. Ty krásné vzpomínky, co spolu prožili, nešly z paměti vymazat. Zatvrdila se a zavřela se před celým světem. ,,Už žadného chlapa nechci vidět." Bábinka to tehdy však jen tak nenechala být a rázným hlasem řekla: ,,Dost bylo smutku, holka. Jeden zbabělec ti nezavře dveře před celým světem." Nachystala ji tajně šaty a pozvala také její nejlepší kamarádku. Ta hned na ni spustila: ,,Buď se do těch šatů nasoukáš dobrovolně, nebo tě do nich narvu násilím." Máma se sice bránila, ale proti kamarádce neměla šanci. Byla však bez nálady a odhodlaná s tím, že celou noc prosedí v koutě. Odmítla spoustu tanečníků. Mezi nimi byli dokonce i někteří v bujaré náladě. Ale pak k ní přistoupil usměvavý mladík, který na to šel úplně jinak. Místo tance ji nabídl, že s ní bude v tom koutě prostě sedět a mlčet. Tou upřímností ji naprosto odzbrojil. Z večera ,na který se mamince vůbec nechtělo,se vyklubalo osudové setkání. Ten mladík byl totiž náš budoucí táta. Máma tehdy pochopila, že štěstí si člověka najde i tehdy, když před ním zavírá dveře. A když pak po čase došlo na veselku, všichni se shodli, že to byla svatba jako řemen, přesně prostě taková, jaká má po velkém trápení být.
No a jak to bylo vlastně se mnou? S nynějším manželem jsem se seznámila na zábavě pod širým nebem. S kamarádkami jsme rády tancovaly disko tance. Tehdy mě vyzval na ploužák kluk ve vojenské uniformě. Nabídky vojáků jsem vždy odmítala, ale něco mi říkalo: ,,Běž." Byl sympatický, začali jsme si rozumět... Po roční známosti jsme jeli pozvat moji milovanou bábinku a příbuzné na svatbu. Ukázala jsem příteli okolí kolem chaloupky,vyšli jsme na kopec, kde jsem tehdy se sestřenicí a kamarády pásla krávy. Sice nás prohnal i divočák a my seděli nějakou dobu na třešni, ale můj hrdina mě pak uklidnil, divočák zmiznul a my se s pohodovým blahem položili do provoněné, vyhřáté trávy...
Svatba se nakonec vydařila, byla přesně ,,jako řemen", ale to největší překapení nás teprve čekalo. Jak se říká - člověk míní a příroda mění. Přesně za devět měsíců po tom našem odpočinku ve vonící trávě a na vesnici, kde bydlela moje milá bábinka, se nám narodil zdravý chlapeček. Dnes se tomu zasmějeme. Kdyby se mi někdo zeptal, kdy se vlastně náš syn ,,pozval" na svět, nemusím dlouho přemýšlet. Bylo to v ten den, kdy jsme roznášeli svatební oznámení a na chvíli se zapomněli kousek od blízkého domku v trávě. Byl to nejkrásnější dárek, jaký jsme tehdy mohli nejen sobě, rodičům, ale hlavně též moji bábince nadělit.