OBSAH ČLÁNKU:
- Je těžké být mužem v současném světě?
- Vítejte v manosféře
- Teorie červené pilulky
- Komunity uvnitř manosféry
- Žena definovaná manosférou
- Byznys s mužskou nejistotou
- Ideologie zakořeněná v traumatu aneb Proč by nám to nemělo být jedno
Coby ženu mě těší, že i muži umí vzít do ruky koště, uvařit si večeři nebo se postarat o vlastní dítě – protože to není úkolem ženy, je to úkolem člověka.
Podle nejedné filozofie je ale svět založen na určité rovnováze, a tak není divu, že zatímco někteří v tomhle společenském směřování vidí naději a správný směr, jiným je trnem v oku a dovolávají se návratu tzv. tradičních hodnot.
Je těžké být mužem v současném světě?
Jsem žena, a tak mi s ohledem na absenci osobní zkušenosti nebo hlubšího vhledu nepřísluší na tuhle otázku odpovídat. Pro pochopení manosféry je ale klíčová, a tak ji nelze jednoduše přejít. Osobně myslím, že odpověď je ano – a budu ji ilustrovat na své ženské zkušenosti.
Cítím, že v důsledku emancipace a narovnávání genderových rolí si my ženy víc a víc uvědomujeme vlastní hodnotu, vymaňujeme se ze staletí znevýhodňování a zkrátka přestáváme být ochotné smiřovat se s některými dosavadními normami.
Proč bych měla stát o partnera, který očekává, že mu budu posluhovat jako jeho matka? Že budu věnovat svůj osobní, popracovní čas péči o společnou domácnost, zatímco on ho věnuje výhradně svým zájmům? Že se budu zajímat jen o něj a vzdám se jiných sociálních vazeb?
Proč bych měla stát o partnera, který mi nebude naslouchat jako já jemu, nebude se mnou diskutovat o problémech a nebude přede mnou umět dát najevo své emoce? A takhle bych mohla pokračovat dál.
Klademe na muže čím dál tím větší nároky a zcela pochopitelně, ne všem mužům se to musí líbit. Jde přitom o nároky, které nejsou zas tak přemrštěné, podíváme-li se na to perspektivou nároků, které odedávna klade společnost na ženy. Z pohledu historie lidstva se ale tahle změna ve vztahu k mužům děje až moc rychle a reagovat na ni nemusí být pro každého muže snadné.
V tomhle novém společenském poli vyvstává spousta otázek: Kým je současný muž? Jaké role má naplňovat? A jakým způsobem? Co dělá z muže muže? Co to vůbec znamená „být mužem“? A tak dále. Je tak přirozené, že tyhle sebe-identifikační hlavolamy přináší zmatek, úzkosti, nejistoty nebo pochyby.
Psycholog Roman Žižlavský v jednom ze svých zamyšlení píše: „Ženy se ženami stávají přirozeně skrze cykly přírody, ale chlapce dělají mužem zase jen další muži.“
Redukci ženy na vagínu teď ponechme stranou; druhá část souvětí si zaslouží pozornost, protože upozorňuje na to, jak zásadní je pro vlastní chápání mužství spoluúčast a přijetí dalšími muži – jen se podívejme na kulturu přechodových rituálů, která je založena přesně na tom.
Ženy tak mohou mít své představy o „současném muži“, ale i když je daný muž naplní, bude se skutečně cítit být mužem, když nezíská validaci svých vrstevníků?
Netvrdím, že je tohle uvažování relevantní pro všechny muže; ale je podle mě pilířem, na kterém dneska stojí manosféra.
Vítejte v manosféře
„Když ti ču*ka odejde do klubu i přes tvůj zákaz, koukej jí zničit život.“
Manosféra není žádnou převratnou novinkou, její ideologie se začala rodit pravděpodobně už spolu s hnutím za práva mužů ve 2. polovině 20. století. „Hnutí za práva mužů“ by znělo ušlechtile, kdyby nezačalo připisovat mužské problémy feminismu a sílícímu postavení žen ve společnosti, což je bohužel směr, kterým se manosféra ubírá dodnes.
Co přesně tedy v posledních asi 15 letech nazýváme manosférou? Jde hlavně o online prostor internetových komunit, webů a blogů, které se vymezují proti feminismu, nezřídka misogynií, a to z už zmíněného přesvědčení, že feminismus a zrovnoprávnění poškozují práva mužů.
Komunity v manosféře taky propagují velice úzké a škodlivé pojetí maskulinity, podle kterého je „pravý muž“ zámožný, pohledný, samozřejmě heterosexuální, má moc (zejména nad ženami) a je odolný – slabost nebo zranitelnost musí být překonány.
Kdo nezapadá do téhle škatulky, je manosférou vyhodnocen jako méněcenný, nebo rovnou neviditelný. Asi nepřekvapí, že manosféra se nezřídka překrývá s krajně pravicovými komunitami.
Funfact: „Manosféra“ je slovní hříčkou na slovo blogosféra, tedy označení blogů a jejich vzájemného propojení.
Teorie červené pilulky
„Muži se rodí bez hodnoty, musí si ji vybudovat. Ženy se rodí s hodnotou, tou je krása.“
Podle manosféry všichni žijeme v matrixu, který zvýhodňuje ženy na úkor mužů a je záměrně vytvořen tak, aby muži selhávali. Naštěstí je z něj cesta ven; stejně jako ve slavném devadesátkovém filmu si stačí vzít „červenou pilulku“. Morpheem je v tomhle případě samotná manosféra a červenou pilulkou přijetí její ideologie. Jedině tak se dá prohlédnout iluze o vztazích mezi muži a ženami.
Po „probuzení“ má muž chápat, že společností vštěpované „když budeš hodný, věrný, pozorný a budeš ženu milovat, žena tě za to bude milovat zpět“ neplatí.
Že ženská přitažlivost je do značné míry založena na mužově statusu, sebevědomí, vzhledu a společenské hodnotě, že ženy často testují muže a sledují, jestli je dostatečně „silný" a že musí pochopit údajně biologicky daná pravidla ženského a mužského chování, aby si ve vztazích udržel vysokou hodnotu, nezávislost a moc.
To, že ženy už nechtějí přijímat role jako dřív, se může leckomu nelíbit. Tlak, který společnost vyvíjí na muže, jakbysmet.
Komunity uvnitř manosféry
„O*el jsem už 2 000 ženských. To je docela úspěch.“
Manosféru tvoří různé komunity. Každá z nich má svá specifika, ale ve výsledku je spojuje přesvědčení, že feministky podporují nenávist vůči mužům. Pro představu se podívejme na ty nejvýraznější.
- Incelové
- Men's Rights Activists (MRA)
- Pick-Up Artists (PUA)
- Men Going Their Own Way (MGTOW)
- Looksmaxxing
Incelové
Slovo incel je složeninou slov involuntary celibate, tedy nedobrovolný celibát. Naznačuje, že tihle muži nebyli úspěšní v navazování romantických vztahů se ženami, přestože by o ně stáli.
Útěchu často hledají právě v online incel komunitách, které jsou ovšem toxické.
Vyznačují se sociální izolací, sebelítostí i sebenenávistí, nenávistným sexismem, sexuální objektivizací a dehumanizací žen, misogynií, pocitem, že mají nárok na sex, nebo násilím vůči ženám. Ze svých neúspěchů viní kromě žen ještě společnost a svou biologickou výbavu.
Vedle teorie červené pilulky razí i teorii černé pilulky, a sice že heterosexuální vztahy i společnost obecně existují především ve prospěch žen a fyzicky atraktivních alfa samců. Pro neatraktivní muže je pak nemožné téhle sociální hierarchii uniknout.
Incel komunita má na bedrech sérii různých útoků a masových vražd, mezi nejznámější patří útok Elliota Rodgera z roku 2014, kdy v Kalifornii zabil 7 lidí (včetně sebe) a 14 jich zranil. V USA je proto incel komunita vnímaná jako teroristická.
Men's Rights Activists (MRA)
Aktivisti za práva mužů se zaměřují na sociální, právní a kulturní otázky diskriminující muže. Mezi jejich témata patří rodinné právo (zejména alimenty a péče o děti – mají za to, že je pro muže těžší získat po rozvodu dítě do péče), nespravedlnost povinností očekávaných od manžela, domácí násilí páchané na mužích, vyšší sebevražednost mezi muži (v porovnání se ženami), tlak na muže skrývat své emoce a další.
Vše uvedené jsou jistě problémy, které bychom neměli ignorovat; MRA je ale bohužel často diskutují v toxickém prostředí zaměřeném proti ženám, protože práva přiznaná ženám jsou jejich perspektivou v jistém smyslu právy odebranými mužům.
Jedním příkladem za všechny budiž citát Paula Elama z blogu Kdy je v pořádku praštit svou ženu?: „Existují ženy, a je jich spousta, pro které by pořádný výprask byl to nejmenší, co si zaslouží. Skutečnou otázkou zde není, zda si tyto ženy zaslouží pravý hák – to si samozřejmě zaslouží, a některé z nich si zaslouží takový, který by je srazil k zemi do bezvědomí, pokud by to posloužilo k ochraně nevinných před bezprostředním nebezpečím. Skutečnou otázkou je, zda si muži zaslouží mít možnost fyzicky se bránit před útokem, pokud pochází od ženy.“
Pick-Up Artists (PUA)
Ve volném překladu baliči (ze slang. pick-up – někoho sbalit) jsou skupinou převážně heterosexuálních mužů, jejichž cílem je svádět ženy pomocí psychologické manipulace označované jako game (hra). Ta může být vnitřní (posilování vlastního sebevědomí, načítání PUA průvodců od samozvaných PUA guru, studium psychologie) nebo vnější (zdokonalování sociálních dovedností a fyzického vzhledu).
PUA obecně vycházejí z předpokladu, že muži by měli zaujmout dominantní postoj – vést a navazovat kontakty i celkovou konverzaci, aby byli atraktivnější, a že ženy zpravidla kontakt samy neiniciují. Fakt, že za den osloví klidně i vysoké desítky až stovky žen ale naznačuje, že úspěšnost není příliš vysoká. A není se čemu divit, když jejich game zahrnuje techniky jako:
- negging (udělení rafinované urážky nebo urážlivého komplimentu – Na někoho s takovou postavou ti ty šaty sluší. – cílem je snížit ženě sebevědomí, aby začala usilovat o schválení ze strany muže),
- love bombing (rychlé zahrnutí ženy přehnanou pozorností, komplimenty a zájmem na samém začátku, aby se vytvořila okamžitá citová vazba) nebo
- demonstrování vysoké hodnoty (používání vymyšlených příběhů nebo chování, které má ukázat, že muž je úspěšný, bohatý nebo žádaný jinými ženami).
I když může PUA ideologie působit jako škola seberozvoje a komunikace, všeobecně je vnímána jako obtěžující, sexistická a misogynní, a to z několika důvodů.
Dehumanizuje ženy, které náhle nejsou lidskými bytostmi s vlastními pocity, ale jednoduše terči, které je potřeba dobýt. Její metody se opírají o emocionální manipulaci, gaslighting a uměle vyvolanou nejistotu spíš než o vzájemný respekt, mnoho z nich je navíc založeno na ignorování odmítnutí – „ne“ je často vnímáno jako pobídka “zkus to jinak”.
V neposlední řadě ubližuje i samotným mužům – učí je nebýt sami sebou, hrát roli, používat psychologický nátlak k dosažení vlastních cílů, kterým jsou v tomhle případě nezdravé vztahy. Pokud muž v téhle roli selže, vede to k frustraci, úzkostem a v extrémních případech i k nenávisti vůči ženám.
Men Going Their Own Way (MGTOW)
Doslovně „muži jdoucí svou vlastní cestou“ je hnutí mužů, kteří se chtějí oddělit od žen a vytvořit čistě jednopohlavní společnost. Prosazují, aby muži zcela odmítali manželství, romantické vztahy a často i jakékoli společenské kontakty se ženami.
K tomu všemu se uchylují z pudu mužské sebezáchovy, protože feminismus učinil ženy mužům nebezpečnými.
Na počátku takového uvažování často stojí špatná vztahová zkušenost, které se bohužel nedá plně předejít – mizerné vztahy byly, jsou a budou. Problém nastává, když muži dovolí zkušenostem z jednoho špatného vztahu ovlivnit jejich pohled na celé pohlaví.
Vztahy se stávají něčím, do čeho se nevyplatí investovat čas, peníze ani emoce. Namísto toho se uchylují ke svým koníčkům a času strávenému s přáteli. Sex buď zcela odmítají, nebo k němu přistupují bez citových vazeb.
Členové MGTOW stojí v rámci manosféry trochu osamoceně. Členy MRA a incely považují za „losery“ nebo „beta muže“ a PUA opovrhují za to, že jsou závislí na uznání žen, čímž podle nich přispívají k nadměrnému přeceňování žen ve společnosti.
Looksmaxxing
Spíš než komunita je looksmaxxing primárně praktika; i když postupem času získala takovou přízeň, že snad můžeme o komunitě uvažovat. Jde o praktiky zaměřené na vylepšení vzhledu vyplývající z přesvědčení, že si ženy primárně vybírají muže podle fyzických předností, jako je vzrůst nebo hezký obličej, zatímco povahu zcela ignorují.
Looksmaxxing má dvě tváře: první je softmaxxing, tedy neškodné metody. Patří sem např. péče o pleť, pravidelné cvičení, změna stylu oblékání, „mewing“ (přisávání jazyka k patru s cílem vylepšit strukturu čelisti a obličeje) nebo „NoFap“ (zdržení se masturbace kvůli domnělým fyzickým a duševním přínosům).
Oproti tomu hardmaxxing vyžaduje extrémnější zásahy, jako je používání různých (i neschválených) látek pro dosažení vyšší postavy nebo větší svalové hmoty, extrémní diety, bělení pokožky, botox nebo plastické operace (zejména čelisti a nosu). Nejhorší je bezesporu bonesmashing, při kterém si člověk sám opakovaně mlátí do obličejových kostí tvrdými předměty nebo nástroji ve snaze zlomit nebo deformovat kost tak, aby získala ostřejší a mužnější tvar.
Influenceři-looksmaxxeři nehodnotí mužský vzhled jako otázku vkusu, ale skrz pseudosvědecké metriky, geometrické proporce a genetické rysy – oči mají mít určitý sklon, vlasy určitou hustotu, ramena určitou šířku a podobně. K měření používají specifickou PSL škálu (od 1 do 8 bodů, kde 1–3 je podprůměr a 8 je nedosažitelný ideál neboli „Chad“).
Looksmaxxing je mimo komunitu vnímán jako škodlivý, potenciálně vedoucí k duševním problémům, jako je tělesná dysmorfie, ztráta sebehodnoty a v nejhorším případě sebevražedné myšlenky. Vyvolává taky obavy z podpory hegemonní maskulinity (vzorec ideální mužské identity, který muže předurčuje k nadvládě nad ženami).
Žena definovaná manosférou
„Hodně lidí věří, že ženy a muži chtějí být ve vztahu rovnocennými partnery. Což není pravda. Ženský chtějí hrdinu, co je zachrání, co jim poskytne lepší život, než o jakém snily.“
„Chápající a laskavá žena, která by tě respektovala, neexistuje, pokud ji k tomu nedonutíš.“ – Andrew Tate
Manosféra je prodchnutá misogynií. Proč tomu tak je? Čím tak hrozným se ženy provinily? Na začátek je potřeba uvést, že se pohled na ženy napříč dílčími komunitami manosféry liší. To, co zůstává, je základ ideologie: vztahy jsou často chápány jako mocenská hra, ženské chování je vysvětlováno jako strategické a muži jsou vedeni k tomu, aby si vůči ženám vybudovali co nejvýhodnější pozici.
V obecné perspektivě manosféry se žena často přestává chápat jako individuální člověk s vlastními motivacemi, emocemi a různými osobnostními rysy. Je redukována na „ženskou přirozenost“, která je do značné míry biologicky daná: ženy hledají co nejlepšího dostupného muže, maximalizují svou hodnotu, jsou hypergamní a sex směňují za moc.
Hypergamie se často používá jako univerzální vysvětlení ženského chování: žena je ochotná být s mužem pouze do chvíle, než objeví někoho „lepšího“. Z toho vzniká přesvědčení, že muž nesmí být příliš dostupný, nesmí ztratit svou hodnotu a musí si neustále udržovat převahu.
Té může dosáhnout různými metodami, například dread game, kdy v ženě vytváří trvalý strach, že ji nahradí. Nebo soft next, kdy zcela přestane komunikovat, pokud se mu nelíbí ženino chování. Zatímco z pohledu žen, které tohle zažily, jde jednoznačně o formu nátlaku, praktikující muži to vnímají spíš jako určení svých limitů při neoprávněném dramatu ze strany partnerky.
„Jakékoli zapojení se do hysterických dramatických hádek s ženou v daném vztahu nenávratně poškozuje tvou chlapskou identitu a respekt,“ vysvětluje influencer manosféry Lovec pro iROZHLAS.cz.
Ale zpátky k obrazu žen v manosféře. Incelové vidí ženy coby rozhodčí sexuálního trhu – žena určuje, který muž získá přístup k sexu a vztahu, a zpravidla je to ten atraktivní. Což incelové zpravidla nebývají. Vzniká pak pozoruhodný paradox, kdy je žena velmi žádoucí a současně velmi nenáviděná. PUA zase věří, že ženy mají určitá pravidla chování, která většina mužů nezná. Muž, který je pochopí, může přestat být „beta“ a stane se „alfou“. Vztah pak připomíná hru, v níž je žena terčem, „zářezem“, který muž sbírá.
Hnutí MGTOW sdílí přesvědčení, že ženy tíhnou k „alfa mužům“, kteří jsou sice atraktivní, ale zacházejí s nimi špatně. S přibývajícím věkem se ženy usazují s „beta muži“, kteří je finančně zabezpečují, ale kterým odepírají sex a zaplétají se s atraktivnějšími muži.
Ve výsledku všechno směřuje k tomu, že žena miluje pragmaticky, tedy takové muže, kteří jsou jí užiteční. Oproti tomu muži mají být idealisty schopnými milovat ženy bezpodmínečně. Jelikož se ale ženy nechovají jako partnerky, nýbrž jako aktérky trhu, které sledují vlastní zájmy, musí na ně muž reagovat správnou strategií – nedávat vztahu příliš, udržovat ženu v nejistotě a vystavět se v jejích očích na piedestal.
Zajímavou strategií je jednostranná monogamie. Jde o představu vztahu, ve kterém žena zůstává monogamní, zatímco muž si ponechává možnost mít sex nebo vztahy s dalšími ženami. Nejde tedy o otevřený vztah v běžném smyslu, protože pravidla nejsou stejná pro oba partnery.
To dobře ilustruje širší problém: manosférické pojetí vztahů často požaduje asymetrii. Muž má mít víc možností, víc informací a větší kontrolu, zatímco žena má přijmout omezení, která pro něj samotného neplatí.
Byznys s mužskou nejistotou
„Učím kluky, jak být chlap, jak mít koule, aby nebyli slečinky a posránci, kterejch je dneska všude plno.“
Členové manosféry prokoukli „skutečnou realitu" – společnost je nepřátelská vůči mužům, média a další instituce prosazují jednostranný pohled na ženy a muži jsou zároveň tlačeni do role, ve které nesmějí být slabí ani zranitelní.
Je potřeba tohle uvědomění šířit mezi ostatní muže, a tak na sociálních sítích vzniká obsah, který nabízí poměrně snadno rozpoznatelný obraz úspěšného muže: finanční nezávislost, vypracované tělo, drahé auto, sebevědomí a schopnost dominovat.
Právě tady může začít fungovat mechanismus, který je pro manosféru zároveň ideologicky i ekonomicky výhodný. Muži, kteří hledají radu ohledně vztahů, sebevědomí, peněz a podobně, se nejprve dostanou k obsahu zaměřenému na seberozvoj. Algoritmy sociálních sítí jim pak můžou nabízet stále vyhrocenější obsah.
Z původně relativně neškodného poselství typu „pracuj na sobě" se tak může postupně stát vysvětlení, že problém není v konkrétním člověku, ale v ženách nebo v celé společnosti. Výsledkem pak může být frustrace, pocit křivdy a přesvědčení, že svět mužům něco dluží.
Influenceři, kteří sami sebe označují za ty, kteří „unikli matrixu“, se přitom stavějí do role životních vzorů a koučů. Tvrdí, že pochopili pravidla světa, kterým ostatní nerozumějí, a že právě oni vědí, jak získat peníze, sebevědomí, úspěch nebo ženy.
Postupně se tak z pouhého tvůrce obsahu stává autorita, která nabízí návod, jak být „skutečným chlapem“. A právě tady se z manosféry stává byznys. Neprodává totiž pouze konkrétní produkt, ale především příslib změny vlastní identity, často prostřednictvím placených kurzů, e-booků nebo mentoringu.
Samozřejmě jde o parazitní obchodní model, smyčku bez konce. Koučové vždycky najdou způsob, jak maximalizovat zisk skrze manipulaci: „Nevíš, jak oslovit ženskou? Kup si můj kurz! Už víš, jak oslovit ženskou, ale nevíš, jak udržet její pozornost? Kup si další můj kurz! Už sis ode mě koupil deset kurzů, ale pořád nejsi úspěšný? To je tím, že ještě nejsi dost alfa!”
Hranice je vždycky v nedohlednu. Do toho manosféra namísto pomoci tlačí muže do pozice, kdy je pro ně navázání vztahu ještě těžší, protože většina žen nemá ráda ideál muže prezentovaný manosférou.
Úsměvné je v tomhle destruktivním kruhu snad jen uvědomění, že všichni ti nabubřelí koučové, vítězoslavně deklarující, jak „unikli matrixu“, nevidí paradox vlastního pokrytectví, když se snaží vydělávat na systému, od kterého se údajně osvobodili.
Ideologie zakořeněná v traumatu aneb Proč by nám to nemělo být jedno
„Když z chlapa nejde strach, nikdy nebude úspěšnej.“
Dokument Inside the Manosphere si všímá, že většině sledovaných aktérů manosféry v dětství často chyběl mužský vzor. Náhoda? Dost možná. Ale ráda bych připomněla své řečnické otázky po esenci mužství ze začátku článku. Definice maskulinity a mužských rolí určitě není snadná, a o to hůř se naplňuje, pokud mužům v dětství a dospívání chybí mužské vzory, které by ukázaly, jak může maskulinita vypadat.
Tápou pak ve vlastní identitě a manosféra nabízí velmi konkrétní představu mužství, vysvětluje, že ze sebe musí vykořenit hodné a slabé kluky vychované samoživitelkami a stát se neporazitelnými alfa samci, kteří za škrabošku odmítání emocí a citových závazků skryjí strach z toho, že jim někdo ublíží.
Je existence manosféry legitimní reakcí na to, co se ve společnosti reálně děje? Možná ano. Možná vznikla coby obrana proti pocitu, že se tradiční mužská privilegia ocitla pod tlakem. Ale nemění to nic na tom, že jsou její manýry nebezpečné, a nejen pro ženy a různé menšiny, které se můžou stát oběťmi zločinů z nenávisti, ale i pro samotné muže.
Manosféra využívá systém komunit a vzorů, aby cílila zejména na zranitelné chlapce a mladé muže, zneužívá jejich nejistoty a touhy zapadnout a postupně jim podsouvá čím dál tím radikálnější názory.
A i když většina jejích členů popírá cokoli, co by jen zdánlivě připomínalo existenci duševního zdraví u mužů, jsem toho názoru, že má na něj manosféra zásadní (negativní) vliv, zkresluje mužské vnímání světa a vytváří tak nepřátelské a nebezpečné prostředí pro všechny.
Máš nějaké zkušenosti s manosférou nebo tě v textu něco zaujalo? Poděl se o to s námi v diskuzi pod článkem!
Použité zdroje:
- Louis Theroux: Inside the Manosphere (dokumentární film, 2026)
- youtube.com/watch?v=pPHB8WCEfAQ
- psychologie.cz/o-muzstvi/
- cs.wikipedia.org/wiki/
- canada.ca/en/women-gender-equality/funding/equality-action/manosphere.html
- prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=privilegium
- nextgenmen.ca/blog/mens-rights-movement-mra-anti-feminism
- splcenter.org/resources/extremist-files/mens-rights-activists/
- lui.cz/sex-drogy-rock-n-roll/item/12310-men-going-their-own-way-muzi-kteri-ukazali-zenam-prostrednicek-nebo-parta-zhrzenych-chlapu
- irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/do-hlubin-manosfery-red-pill-alfa-incel_2507190500_har
- irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/do-hlubin-manosfery-4-red-pill-zeny-manipulace-vztahy-soft-next-dread-game_2508090600_har
Citáty bez uvedeného zdroje jsou převzaty z filmu Louis Theroux: Inside the Manosphere (2026).
