„Buď volíš Trumpa, nebo hromadné vraždy.“ Podobně černobílé uvažování slýcháme i u nás: křesťan prý musí volit toho, kdo „aspoň hájí tradiční rodinu “, ať už dělá cokoli jiného. Přestože s potraty nesouhlasím, jsem přesvědčen, že jde o falešné dilema – a že je křesťanská etika mnohem širší než jediné téma.
Před pár lety proběhly v USA tzv. midterms a někteří američtí křesťansko-konzervativní voliči, vědomi si toho, že Donald Trump má k ideálu daleko, volbu republikánů obhajovali tvrzením: „Buď volíš Trumpa, případně republikánského kandidáta, nebo hromadné vraždy.“ Hromadnými vraždami bylo myšleno právo ženy na potrat. Nejsme sice v Americe, ale s podobným černobílým uvažováním se setkáváme i v našich zeměpisných podmínkách. Také na české politické scéně občas slýcháme, že křesťan musí volit výhradně toho či onoho politika, protože „aspoň hájí tradiční rodinu“ nebo „brání křesťanské kořeny“, a to bez ohledu na jeho korupční kauzy, nízký morální kredit, lži nebo autoritářské tendence. Etické téma tak slouží jako automatický mandát ke zvolení čehokoliv dalšího. Byť osobně s potratem – až na některé extrémní výjimky – nesouhlasím, jsem přesvědčen, že naznačené dilema je zavádějící.
Ještě předtím, než se na problém podíváme podrobněji, stojí za zmínku, že v roce 1936 vydal sovětský režim dekret, který potraty zakazoval. Nacisté hned po nástupu k moci v roce 1933 zpřísnili zákaz potratů pro tzv. „árijské“ (německé) ženy. Oba zákazy byly čistě pragmatické, protože sloužily k nárůstu populace; z pohledu současné diskuse byly konzervativní, nicméně Stalina nebo Hitlera bychom za konzervativce nepovažovali.
Past falešného dilematu Když jsme postaveni před volbu politika a jeho postoj k vybraným etickým tématům – nemusí se jednat jen o potrat –, neměli bychom upadnout do pasti tzv. falešného dilematu. Jedná se o logický klam, který staví věci do černobílé perspektivy a nutí člověka vybrat si ze dvou údajně jediných možností, přestože jich existuje celá řada dalších.
Vrátíme-li se k potratu, v kontextu americké politiky a některých křesťanských (především evangelikálních) voličů je tvrzení „Trump, nebo vraždy“ nesmyslné z několika důvodů. Pro odpůrce potratů jde o ochranu nenarozeného života, zároveň ale toto téma má (nejen) v americké společnosti množství nuancí – například výjimky v případě ohrožení života matky, znásilnění, incestu či odlišný pohled na počáteční stadia těhotenství v porovnání se zastánci pro-choice.
Zachránci pravých hodnot? Na druhé straně se osobnost Donalda Trumpa nebo obdobných populistických postav v české či evropské politice redukuje na „zachránce pravých hodnot“. Pokud bychom chtěli být pravdiví, pak v důsledku jeho zahraniční politiky a podlézání Putinovi zemřely na Ukrajině stovky dětí, což s ochranou života ladí jen velmi těžko. V českém prostředí pak často vidíme paradox, kdy titíž lidé, kteří se zaštiťují křesťanskou morálkou, tleskají politikům šířícím nenávist, xenofobii, misogynii nebo pohrdání ústavními institucemi.
Předložené dilema předpokládá, že volič má na výběr pouze mezi podporou liberálních agend a volbou kontroverzního „siláka“. V reálném světě to ale takto rigidně nefunguje. Mnoho českých křesťanů a konzervativců může s potraty nebo některými progresivními trendy nesouhlasit a zároveň odmítat populismus, lži, hulvátství v politice nebo rozbíjení demokratických pravidel.
Mnoho věřících na toto dilema namítá, že je z teologického hlediska hluboce zavádějící. Staví je totiž do neřešitelné morální pasti. Na jedné straně stojí otázka potratů, na druhé straně ale stojí péče o chudé, potřebné, uprchlíky, poctivost vládnutí nebo morální kredit lídra – tedy hodnoty, které podle mnoha jiných křesťanů politika těchto „spasitelů“ rovněž hluboce poškozuje. Toto vnucené dilema nutí voliče nahlížet na křesťanskou morálku skrze jediné téma, čímž zcela přehlíží širší etický kontext lidského chování a politiky.
Být svědomím společnosti Zredukovat politickou volbu křesťana na jediné téma znamená zúžit křesťanskou etiku do slepé uličky. Skutečná odpovědnost u volební urny totiž vyžaduje zohlednit mnohem širší obraz. Nejen ochranu jednoho specifického práva a etického postoje, ale i morální kredit lídra, postoj k lidské důstojnosti, ke spravedlnosti a podobně. Místo podléhání černobílým manipulacím typu „buď tenhle spasitel, nebo zkáza“ bychom měli v našich farnostech a společenstvích rozvíjet svědomí, které vnímá politiku v celé její složitosti. Církev a křesťané mají být svědomím společnosti, nikoliv slepým zastáncem politických ikon a mesiášů.