Evropou se šíří vlna protestů mladých lidí, kteří ztrácejí důvěru ve svou budoucnost. Nespokojenost se životními podmínkami, nedostupným bydlením či politickými prioritami místy přerůstá v násilí. Italská vláda odpovídá přísnějšími bezpečnostními opatřeními, představitelé katolické církve však upozorňují, že samotná represe příčiny hněvu neodstraní. Nejde totiž jen o rozbité výlohy, ale také o narušenou důvěru mezi generacemi a pocit mladých, že jim nikdo nenaslouchá.
Itálie patří k zemím, jimiž se letos na podzim přehnala vlna protestů mladé generace. Zpočátku pokojné demonstrace mířily především proti nedostatečnému financování školství, zhoršující se dostupnosti bydlení a politice premiérky Giorgie Meloni. Protestující jí vyčítali mimo jiné vysoké výdaje na zbrojení, zatímco vzdělávání a další veřejné služby podle nich zůstávají stranou zájmu. Jedna z protestních akcí nesla příznačný název „No Meloni Day“. K požadavkům mladých se postupně přidávaly hlasy dalších skupin obyvatel zasažených rostoucími životními náklady, zejména cenami energií a pohonných hmot.
Demonstrace zasáhly Řím, Milán, Neapol, Turín, Bolognu i Janov. Významnou roli při mobilizaci sehrály sociální sítě, jejichž prostřednictvím se protestující svolávali a vzájemně povzbuzovali. V polovině října však na některých místech pokojné demonstrace vystřídaly násilné střety. V Miláně se hněv obrátil proti symbolům bohatství, docházelo k rozbíjení výloh, rabování obchodů a potyčkám s policií.
Situaci se po několika dnech podařilo uklidnit, otázky, které protesty otevřely, však zůstávají. Tím spíše, že nejde o výlučně italský problém. Podobné projevy generační nespokojenosti zaznamenaly během podzimu také Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Albánie či Srbsko. Přestože se konkrétní příčiny a podoby protestů v jednotlivých zemích liší, spojuje je rostoucí nejistota mladých lidí ohledně jejich budoucnosti.
Rozbité výlohy jsou vidět. Příčiny hněvu méně Premiérka Meloni násilnosti důrazně odsoudila a volala po přísnějším trestání mladistvých pachatelů, což vláda schválila. Do Milána byli vysláni vojáci a policie proti výtržníkům zasahovala slzným plynem, vodními děly i obušky. Zvláštní ochrany se dostalo rovněž milánské katedrále. Někteří místní politici požadovali další posílení policejních hlídek.
Takový postup odpovídá důrazu konzervativní pravice na bezpečnost, pořádek a individuální odpovědnost. Vláda jím dává veřejnosti najevo, že ničení majetku a násilí nebude tolerovat. Otázkou ovšem zůstává, zda důsledné trestání dokáže vyřešit také problémy, z nichž nespokojenost vyrůstá.
Milánský arcibiskup Mario Delpini ocenil práci bezpečnostních složek, kterým se podařilo obnovit pořádek a uklidnit vyděšené obyvatele. Současně však upozornil, že bezhlavou agresivitu nelze dlouhodobě zvládat výhradně represí. Nezbytné je porozumět jejím příčinám.
Arcibiskup zároveň upozornil na rozdílnou pozornost, kterou společnost věnuje různým podobám nespravedlnosti. „Krást bohatým a rozbíjet výlohy se dostane do zpráv; okrádat chudé, obsazovat byty, přivádět lidi do bídy lichvou, ničit rodiny propagací hazardních her a podobně se do zpráv nedostane, ale pořád je to krádež,“ říká arcibiskup. Dodává k tomu, že většina dětí z chudých rodin obchody nerabuje. Za agresivním chováním některých mladých lidí je proto třeba hledat hlubší problémy, mezi něž patří lhostejnost, vnitřní zmatek či dlouhodobě nahromaděná frustrace.
Když mladí ztrácejí pocit, že někam patří Podobně uvažuje kriminolog Marco Dugato, vyučující sociologie deviantního chování na Katolické univerzitě v Miláně. Zdůrazňuje, že trestný čin zůstává trestným činem a musí za něj následovat odpovídající postih. Potrestáním pachatelů však společnost nemůže považovat problém za vyřešený. „Uznání individuální odpovědnosti však neznamená tento jev smést ze stolu jako ojedinělou epizodu. Takto rychlá a početná mobilizace je společenským faktem, který předpokládá prostředí rozšířené generační frustrace,“ vysvětluje Dugato. Varuje před jednostranným soustředěním na násilné střety. Pokud se veřejná debata omezí na otázku bezpečnosti, snadno přehlédne oprávněné důvody nespokojenosti. Politická i společenská opatření by měla mladým lidem především umožnit zakusit, že jsou bráni vážně.
Ještě naléhavěji hovoří o odpovědnosti dospělých Claudio Burgio , kaplan milánského nápravného zařízení pro mladistvé Beccaria. Ve své práci se denně setkává s mladými lidmi, jejichž potlačovaný hněv nakonec vyústil v agresivní či kriminální jednání.
Také on upozorňuje na šíření násilných vzorců chování prostřednictvím sociálních sítí. Za podstatnější však považuje prostředí, v němž dospívající vyrůstají. Děti ze sociálně znevýhodněných rodin bývají často ponechány samy sobě, bez dostatečné podpory a stabilních vztahů. U potomků migrantů se k tomu může přidávat nejistota spojená s občanstvím a hledáním vlastní identity. Přestože v Itálii vyrůstali, nemusí mít pocit, že do společnosti skutečně patří.
„Mnoho mladých mi často říká, že dospělý není důvěryhodný, není důsledný, a především mi říkají, že tu není,“ popisuje Burgio svoje zkušenosti. Nejde tedy pouze o to, jak přimět dospívající k respektování pravidel, ale také o otázku, zda jim dospělí dokážou nabídnout vztahy, které si respekt a důvěru zaslouží. Cestu vidí Burgio v obnově těchto vztahů, což vyžaduje více než poučování a stanovování hranic. Mladí potřebují dospělé, kteří jsou ochotni jim naslouchat, pomáhat jim porozumět vlastním emocím a provázet je při hledání jejich místa ve společnosti.
Generace, která očekává horší budoucnost Italské události jsou součástí širšího evropského problému . Podle studie TUI Foundation z roku 2026 očekává 52 procent mladých lidí ve věku 16 až 26 let horší životní úroveň, než jakou měli jejich rodiče. Pouze čtvrtina věří, že se bude mít lépe než předchozí generace.
Tato čísla vypovídají o zásadní proměně generačních očekávání. Zatímco předchozí generace často vyrůstaly s představou, že vzdělání, práce a osobní úsilí povedou k postupnému zlepšování životních podmínek, dnešní mladí si tím zdaleka nejsou jisti.
Nedostupné bydlení, rostoucí životní náklady, klimatická změna i přibývající ozbrojené konflikty vytvářejí prostředí, v němž je obtížné plánovat budoucnost. K ekonomické nejistotě se přidává i pocit, že o jejich životech rozhodují lidé, kteří jejich každodenní zkušenosti vůbec nerozumějí.
Nahromaděná frustrace pak může vybuchnout při zdánlivě banální události. Sociální sítě dokážou během několika hodin proměnit lokální konflikt v široce sdílený symbol generačního vzdoru. Neznamená to, že všechny protesty mají stejné příčiny nebo že násilí je jejich nevyhnutelným důsledkem. Ukazuje se však, jak křehká může být společenská důvěra tam, kde mladí ztrácejí naději na důstojnou budoucnost.
Naslouchání není slabost Budování důvěry a vytváření prostoru pro naději představuje výzvu pro celou společnost. Nestačí mladým opakovat, že se mají více snažit, protože předchozí generace si také musely všechno odpracovat. Taková argumentace přehlíží skutečnost, že podmínky, v nichž jednotlivé generace vstupují do dospělosti, nejsou stejné.
Stejně tak by bylo chybou omlouvat násilí poukazem na sociální nespravedlnost. Odpovědnost za vlastní činy nelze zrušit ani přenést na společnost. Lze však požadovat, aby se společnost nezastavila u potrestání viníků a dokázala se ptát také po příčinách jejich jednání.
Právě v tom se setkávají postoje milánského arcibiskupa, kriminologa i vězeňského kaplana. Každý z jiné perspektivy připomíná, že mladí lidé nepotřebují pouze pravidla a sankce, ale také vztahy, důvěru a zkušenost, že jsou pro někoho důležití.
Naslouchat mladým neznamená souhlasit se vším, co říkají, ani zbavovat je odpovědnosti. Znamená to především připustit, že jejich hněv nemusí být jen projevem nezralosti, ale také nepříjemným svědectvím o světě, který jsme jim připravili.