Do čela humanitární organizace ADRA nastoupila v říjnu 2025. O čtyři měsíce později přišel návrh rozpočtu, který ADRA vzal celou státní dotaci na zahraniční humanitární pomoc: místo 50 milionů korun nula. Miroslava Čančíková Illetšková musela propustit devět lidí a odejít z Etiopie, Burkiny Faso i Sýrie. Kdo zůstane, rozhodovala podle svých slov i na základě modlitby.
Nastupovala jste do čela ADRA v říjnu 2025 a o čtyři měsíce později přišel návrh, který vám vzal zhruba 95 procent státní humanitární dotace. Co jste v tu chvíli dělala jako ředitelka a co jako věřící člověk? V ADRA jsem byla už dvanáct let předtím, z toho deset let jako zástupkyně ředitele, takže jsem tu situaci dobře znala a bylo to přesně tak, jak říkáte. Měla jsem pocit, že si na pozici ředitelky můžu troufnout, protože dobře rozumím procesům a vím, co se ode mě očekává.
A najednou jsem se ocitla v úplně jiné roli. Byla trochu mediální a zároveň složitá, i co se týče komunikace dovnitř organizace a spolupráce s jednotlivými týmy, které v ADRA máme, protože nastalo drastické škrtání financí. V našem případě šlo o dotace na zahraniční humanitární pomoc. To bylo 100 procent. Místo 50 milionů jsme dostali nulu. Ale opravdu nulu.
Museli jste tedy propouštět, rušit projekty? Jak jste to komunikovala týmu? Zpočátku situace ještě nebyla úplně daná, takže jsme doufali, že se to podaří vrátit zpátky. Nejdřív to byl velikánský výkon v obhajobě toho, proč je zahraniční humanitární pomoc důležitá a jak důležitá je návaznost na komunity, ve kterých pracujeme – že tam pracujeme dvacet let ve spolupráci s ministerstvem zahraničí a podobně. Snažili jsme se prosadit i pozměňovací návrh ke státnímu rozpočtu. Mimochodem, pozměňovací návrh máme i teď, k rozpočtu navrženému na příští rok, protože ani v něm není žádná změna a vláda chce, aby to zůstalo stejně.
Vedli jsme různé diskuse s politiky napříč politickým spektrem, aby se to povedlo prosadit. Neprošlo to o kousek. Tím nastala situace, o které mluvíme. Bylo otázkou, zda ztrátu dokážeme pokrýt ze sbírek od české veřejnosti a firem, nebo jestli bude nutné sáhnout do rezerv. Co to celé bude znamenat pro budoucí směřování organizace? Těch otázek bylo hodně.
Zdroj: Se souhlasem Miroslava Čančíková Illetšková Když se mě pak někdo ptal, proč jsem se rozhodla propustit devět lidí, nechat ztrátu šest milionů a doufat, že ji vybereme – a ne o člověka víc nebo o člověka míň –, bylo to opravdu na základě modlitby. Jiné racionální vysvětlení pro to nemám. Prošla jsem si ty lidi, dlouhodobou i krátkodobou spolupráci, jak je pro nás který člověk zásadní, jaké má kontakty, co může dokázat do budoucna, a vyšlo mi to takhle. V tuhle chvíli zbývá vybrat ještě něco málo přes milion. Věřím, že se to povede. Jako organizace bychom pak mohli vyjít na nulu, což bylo cílem, pro mě trochu i nedosažitelným. Považovala bych to takřka za zázrak.
Máte projekty třeba v Nigeru, Burkině Faso nebo Jemenu – které z nich jste museli zastavit nebo omezit? Dopadlo to tak, jak jsem si opravdu nepřála: některé země jsme museli úplně opustit. Tím ztrácíme návaznost pomoci. Kdybychom tam chtěli znovu začínat, bude se opět budovat kapacita místní ADRA, kapacita komunit, jejich předáků a podobně. To se stalo třeba v Etiopii, což mě hodně mrzelo, protože tam jsme měli kontinuální dlouhodobou spolupráci na různých projektech, humanitárních i rozvojových. Stejně tak je to v Burkině Faso.
V Nigeru jsme zůstali alespoň malou částí, protože jej považujeme za jeden z nejzásadnějších projektů, které máme, i proto, že tam nepůsobí žádná jiná česká humanitární organizace. Působí tam ale naše spřízněné evropské ADRA, takže jsme se spojili s nimi. Pomoc tam realizujeme jejich prostřednictvím a nějakým naším příspěvkem, a díky tomu v zemi můžeme zůstat.
Skončili jsme také pomoc v Sýrii, což nás hodně mrzelo, zase z pohledu napojení na ambasádu, spolupráce s ní a dlouhodobé přítomnosti v té zemi. Lehce jsme zůstali v Libanonu, což je fajn, aspoň v tom regionu. Ale jsou to opravdu malé částky. Když oslovíte českou veřejnost, aby přispěla na zahraniční humanitární pomoc pod mediálním nátlakem, příspěvky nejsou výrazné.
Ukrajina je pro české dárce zajímavější, protože je to téma, které se nás dotýká víc, je blízko. Máme tady uprchlíky, kteří vydávají svědectví o tom, jak to tam vypadá. Tam se nám daří vybrat peníze o něco lépe a pomoc tam přetrvává. Tam jsme zůstali.
Jak to tedy po schválení rozpočtu skutečně dopadlo? Nedostali jsme 50 milionů od ministerstva zahraničí a dalších 2,5 milionu, které na dobrovolnickou službu pravidelně posílá ministerstvo vnitra.
ADRA má letos kolem 3 800 pravidelných dobrovolníků a k tomu zhruba stejný počet jednorázových. To je obrovské množství lidí, kteří každý týden chodí navštěvovat někoho osamělého. Zrovna včera jsem byla v Českých Budějovicích. Vyprávěla mi tam jedna slečna, jak chodí za paní v důchodu. Ta má jen sestru, která žije velmi daleko, a jinak nemá na světě nikoho. Říkala mi: „My jsme si ji adoptovali jako babičku a chodíme za ní.“ Na setkáních dobrovolníků, která bývají před Vánoci, ty příběhy vždycky poslouchám a jsou jich tisíce.
2,5 milionu není dostatečná částka na to, abychom tak obrovské množství dobrovolníků obhospodařili. Musíte mít koordinátora, u nás vychází zhruba jeden na sto dobrovolníků. Musíte mít někoho, kdo lidem nabídne supervize, a někoho, kdo se domluví s přijímající organizací. A ze zákona musí být dobrovolníci pojištění. Je tam pár věcí, které zákon zkrátka vyžaduje. Náklady nám vycházejí asi na 6 000 korun na jednoho dobrovolníka ročně, což je podle mě velmi málo v porovnání s ostatními organizacemi, které se rovněž zabývají dobrovolnictvím.
Letos ale ta dotace ještě nebyla vypsaná. Před chvílí jsem mluvila se zástupcem ministerstva vnitra. Volali kvůli něčemu úplně jinému, a protože mě to už trochu znervózňuje, zeptala jsem se, jak to s dotací vypadá. Vůbec o tom nechtěli mluvit. S tím se setkáváme často, takže můj osobní závěr je: dotace na dobrovolnictví nebude. A podle toho, co vnímám, si myslím, že ten závěr vychází z reality.
Pokud dotace nebude, budeme muset kromě peněz na provoz sehnat další částku i na domácí pomáhání. A to už je pro nás trochu ohrožující.
Zdroj: Se souhlasem Miroslava Čančíková Illetšková Kolik z toho výpadku pokryly církve a drobní dárci? ADRA je dlouhodobě financovaná z poloviny ze soukromých a z poloviny z veřejných zdrojů. Myslím, že to bylo docela rozumně a zdravě nastavené. Letos máme z veřejných zdrojů v podstatě jen podporu ECHO – tak se jmenuje to oddělení Evropské komise – na pomoc v Jižní Americe. Doplňkovými zdroji zůstávají regionální příspěvky měst a krajů a dílčí dotace z ministerstva vnitra a dalších resortů v oblasti dobrovolnictví.
Zřizovatelem ADRA je Církev adventistů sedmého dne a ta nám dává pravidelné příspěvky. Jen pro představu: roční obrat ADRA se pohybuje kolem 250 milionů ročně a tento příspěvek činí asi čtyři miliony. Zdá se, že to není výrazná částka, ale pro nás je zásadní, protože nám pomáhá financovat provozní záležitosti, na které se peníze vybírají hodně těžko.
Před chvílí jste mluvila o modlitbě. Chápete své vedení spíš jako službu, odbornost, nebo je to pro vás i povolání? Mám zajímavý profesní příběh. Dlouho jsem učila na střední škole ekonomické předměty a účetnictví. Pracovala jsem tam hlavně s dětmi, které byly závislé na drogách, takže jsem to brala jako poslání. Pak jsem byla povolána do ADRA, kde jsem pracovala jako finanční ředitelka, protože financím rozumím a mám ekonomické zázemí. I to jsem ale vnímala jako poslání.
A stejně přistupuji i k tomu, že jsem se rozhodla přijmout tuto roli. Říkám si, že je to snad kus života, který člověk může věnovat tomu, aby pomohl lidem kolem nás. To je to hlavní, co se snažím vidět. I když neříkám, že je to vždycky jednoduché. Během dne člověk řeší nespočet různorodých úkolů a udržet si nadhled, aniž by se nechal zahltit každodenními problémy, bývá občas náročné.
Ministr Macinka říká, že rozvoj má být investice. Křesťanská tradice ale stojí na milosrdenství, které nepočítá, co se vrátí. Nepřevzaly humanitární organizace jazyk vlády, a neztrácí se tím důvod, proč lidé vůbec dávají? Myslím si, že humanitární principy jsou ve fungování humanitárních organizací obecně nastavené hodně dobře. Jde v nich o to, že se snažíme pomáhat tak, aby to bylo udržitelné. A to možná malinko odporuje představě takové pomoci, jak říkáte, křesťanské: dám každému, ať je to kdokoli, a dál se o to nestarám.
Jenže já si myslím, že ani biblická představa taková není. Jde spíše o naše vlastní zkreslení toho, jak by věci měly fungovat. Z mého pohledu současná humanitární práce biblickému pojetí pomoci plně odpovídá a přesně v tomto duchu ji naplňujeme. Když se ale budeme bavit o tom, co říká pan ministr – že by bylo potřeba mít z každé pomoci také nějaký finanční prospěch –, s tím se už úplně souhlasit nedá.
V září vás vláda jmenovala do Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. Šimon Pánek vybrán nebyl. Tatáž vláda vám přitom vzala většinu peněz na zahraniční pomoc. Církve mají tradici prorockého hlasu vůči moci. Kde je pro vás hranice mezi spoluprací a možná nějakým mlčením? To je také zajímavá otázka. V posledním měsíci intenzivně narážím na to, jak mě různé situace učí, abych druhé lidi neškatulkovala. Týká se to různých církví. Mívám kázání a povídání o ADRA ve sborech Církve adventistů a teď jsem je měla i v několika dalších církvích – a ohlasy tam byly lepší než v adventistických sborech. Pro mě to byla připomínka, abych si opravdu nedělala žádné kategorie.
A teď jsem měla hodně zajímavou schůzku s jedním politologem, který se mě ptal: „A proč tedy nepozvete pana premiéra? Proč se za něj nemodlíte?“ Byl to pro mě hodně zajímavý podnět, o kterém pořád přemýšlím. Říkám si, jestli i tohle nepatří do jedné z mých škatulek, kterou mám teď zbořit. Je těžké na to odpovědět.
Nad kandidaturou do Rady vlády jsem hodně váhala. Jednou z cest, jak současné nastavení změnit, by byl vstup do politiky, ten jsem ale nechtěla a neslučoval by se ani s funkcí ředitelky organizace ADRA. Druhou možností bylo přijmout tuto nepolitickou pozici, kde se přece jen dá něco ovlivnit. První zasedání ve mně sice vzbudilo trochu skepse, jestli to dokážu, ale proběhly tam neformální rozhovory, které měly smysl. Takže to třeba k něčemu bude.
Celé toto moje rozhodování samozřejmě vychází z komunikace s Bohem, které se snažím naslouchat. Člověk si sice nikdy nemůže být jistý, zda ji vnímá správně a jestli přesně pochopil, co mu Bůh chtěl říct nebo kam ho posílá. Rozhodla jsem se ale podle svého nejlepšího svědomí a v souladu s tím, jak jsem to cítila.Svou roli hrálo i to, že v den, kdy jsem se dozvěděla, že se to místo uvolnilo, mi volali tři různí lidé ze tří různých organizací, že by byli rádi, kdybych tam kandidovala. To asi nebývá úplně běžné, mně se to tedy nestává. Více podobných okolností mi tehdy naznačilo, že tudy možná povede má cesta.
Zdroj: Se souhlasem Miroslava Čančíková Illetšková Jaký máte dojem z toho, že vaše nominace prošla, zatímco politicky exponovanější Šimon Pánek, reprezentant těch vládou nenáviděných neziskovek, ne? Má ADRA pořád neutrálnější pozici napříč politickým spektrem, není braná taktéž jako politická neziskovka? To je zajímavé, protože od správní rady mám jednoznačné a několikrát zopakované zadání, že ADRA rozhodně není politická nezisková organizace a v žádném případě tak nemá vystupovat. Jde to trochu těžko, protože když nedostanete dotace z ministerstva zahraničí, je potřeba tyhle věci pojmenovat před veřejností i před dárci, aby rozuměli, v jaké situaci se teď nacházíme. Nikdy jsem to nepojmenovala nějak výrazně kriticky, ale pojmenovala jsem situaci tak, jak je.
A k tomu, co říkáte: je to složité, nevím, podle čeho ta volba vznikla. Proč nebyl vybraný Šimon Pánek? Asi proto, že si Šimon klade za cíl i ovlivňovat politickou situaci. To je veřejně známé a my to takhle nemáme. Možná to byl ten důvod. Zároveň jsem ale vnímala, že při některých rozhodováních o dotacích byla ADRA rovněž vynechaná právě i z tohoto důvodu. Takže tomu rozdělení, kdo je a kdo není politická neziskovka, úplně nerozumím a je to docela neprůhledné.
Vláda chystá registr dotací a zákon o subjektech se zahraničními vazbami. Zatím je to v ruchu jiných, exponovanějších témat ve stínu. ADRA je ale v mezinárodní síti, bere peníze z Evropské unie a stojí za ní církev. Vadí vám ten zamýšlený krok vlády osobně? Nemyslím si, že by se o ADRA někde objevily jiné informace než ty, které jsou veřejně známé. Všechny dotace jsou uvedené ve výroční zprávě, jsou na webu, je to normálně dostupná informace. Nevadí nám to tedy z toho důvodu, že by se o nás lidé dozvěděli něco nového, protože nedozvědí.
Každé zvyšování administrativy je pro nás ale samozřejmě problém. Jak jsem říkala už na začátku, vybrat peníze na provoz, na lidi, kteří se zabývají administrativou, je to nejtěžší. Na pomoc na Ukrajině se vybírá dobře, ale každý dárce se nás zeptá, kolik z toho spotřebujete právě na administrativu. Takže přidávání administrativy pro nás problém samozřejmě je.